Návštěva dílny bednářské

    

Bednářství
Bednářství

Nejstarší národové, pokud na Východě přebývali, k uschování tekutin užívali zprvu nádob z vydutých, usušených skořepin větších plodů rostlinných aneb z rohů zvířecích; těchto však užívalo se jako nádob k pití. Později rozšířilo se užívání nádob hliněných; z hlíny páleny byly velké bečky, sudy i kádě.

Velké pálené hliněné nádoby, dolia zvané, hotovili hlavně staří Římané; nádob těchto užíváno k uchovávání vína a oleje. Jiná větší nádoba byla lacus, jiná opět labrum; tato podobala se vaně. O dřevěných nádobách z oněch dob není určité zprávy. Starý řecký spisovatel Strabo ve svém spise sice uvádí, že v severní Itálii (Lombardii) nalezl dřevěné nádoby veliké jako dům (!) chvále při té příležitosti hojnost vína v zemi oné, nelze však stanovití, zda to byly nádoby z kusů dřeva sestavené a obručí spjaté, neb byly-li ze dřeva vydlabány.

      Sudy tehdy hotovené byly až 6 centimetrů silné. Ve sbírkách kardinála Albaniho v Římě byl takový sud na 18 hektolitrů. Tyto hliněné nádoby, jestliže dostaly pukliny, spravovali tehdy olovem. V zříceninách města Antia byl nalezen takto spravovaný sud. Římský básník Juvenal ve svých Satyrách vypravuje, že sud Diogenův byl takto spravován. R. 1762 nalezen byl podobný sud v Sezzách, na kterém bylo 15 liber olova, jímž trhliny byly spravovány. Jet tedy bednářství původu mnohem mladšího než hrnčířství. 1)

Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.

První dějepisná zmínka o bečvářích děje se v VIII. století. Karel Veliký nařizuje správcům císařských dvorů, aby víno jen do dobrých nádob ukládali a to do nádob železem vázaných, zapovídaje hotovení puten z koží.

První písemná zpráva o bednářství v Čechách pochází z r. 1086, v níž děje se zmínka o Letonjovi, bečváři na Libušině. Během času, zvláště za rozkvětu vinařství a pivovarství množil se počet bednářů. Důkazem velkého rozkvětu bednářství jsou obrovské sudy, jež zhotoveny byly na panstvích bohatých klášterů i panstvích světských vrchností, hlavně ve krajinách vinorodých. Některé z těchto nádob vynikají nejrůznějšími zvláštnostmi. Mnohé z nich mají na svých dnech různé vtipné popěvky a verše. V minulosti se také bednářské firmy předháněly kdo vyrobí největší sud na světe.

Nyní za mnou do dílny bednářovy! Ukážeme si ruční výrobu dřevěných sudů

Než dovnitř vstoupíme, zastavíme se ještě na dvoře, kde uloženo je kolem hojnost materiálu, z něhož bednář výrobky své zhotovuje. Spatřujeme tu dříví všelikého druhu. Nejvíce tu dřeva smrkového, z něhož hlavně kuchyňské nádobí, (štoudve vyjímaje) se vyrábí. Vidíme tu i dříví modřínové a borové na hotovení kádí, jakož i zásoby dubového dřeva na sudy, štoudve a pod. Je tu i dříví švestkové, javorové a dřevo černého dubu, kterýchžto dřev se užívá ku výzdobě kuchyňského nádobí. Spatřujeme zde též státi husté silných vrbových holí, kůry již zbavených, jež dle síly na více méně dílů se rozštěpují a z nichž pak obruče se vyřezávají.

Však nejen dříví lze tu zříti, tamo ve skladišti a v podstřeší jeví se oku našemu již hotové výrobky bednářské. Jsou tu dížky, konve, vany, škopky, štoudve, soudky, sudy, ba i velkou káď pro lihovar si můžeme tu prohlédnouti.

Vstupujeme do dílny.

Všimněmež sobě nejprve dělníků, jižto zpracováním deštěk (duh, dužin, duhovin) se zaměstnávají. Duhoviny, to jest části, z nichž nádoby se stavějí, buď se řezají, neb štípají. Řezaných užívá se ku hotovení soudků, v nichž se zasílá suché zboží, na př. jablka. V ostatních případech užívá se dešték štípaných. Z většího kusu dřeva zdravého, větví zbaveného, bednář štípá části, jakých potřebuje. Štípané dříví před řezaným má výhodu, že je tužší a pružnější, tudíž také trvanlivější, protože, štípáme-li dřevo, zůstávají vlákna jeho v celosti, kdežto při řezání dřeva pilou vlákna jeho se přeřezávají. Štípané dřevo i tu má výhodu, že se hned tak snadno nebortí.

Naštípané deštky se zpracovávají na „vlku“ (dědku, kozlu, pořeznici, osní stolici). Povšimněme si zevrubněji tohoto důležitého nástroje.

obrázek pořeznice
Pořeznice neboli dědek

Nástroj tento, jehož bednář k mnohým pracím užívá, skládá se z lavice v sedadle poněkud vykrojené, jež na 4 nohách spočívá, dále z kusu zahnutého dřeva b, jež připevněno je k lavici čepem o a jež spočívá pevné na podpoře d, a konečné z páky ef. Nohy upevněny jsou ve svlaku g, podpora i čep jsou na spodu lavice zaklínovány. V zahnutém dřevě b, sedlo zvaném, jakož i v lavici jest otvor h, k vydlabán, z nichž poslední delší jest. V tomto otvoru pohybuje se páka se svým dříkem, zatím co hlava páky e, v před i v zad se pohybující, působí na dřevo, na přední části sedla položené, když noha dělníka o šlapadlo f se opře. Hlava páky i s dříkem jest z jednoho kusu, šlapadlo je k dříku klínem připevněno. Celá páka pohybuje se kolem silného hřebu, jenž zastrkává se do děr v sedle a v dříku vyvrtaných, jichž bývá počtem 3. Zařízení toto umožňuje, že možno hlavou páky kusy dřeva různé tlouštky sevříti. Dělník sedí okročmo na lavici proti deštce, již zpracovává a z níž, když osník k sobě táhne, třísky řeže.

Na zdi v zavěšeném pořízníku pozorovati lze celou skupinu takových osníků. Jsou tu osníky (pořízy, křiváky, skoblice) více méně široké, jež mají ostří rovné, vedle toho vidíme tu též podobné nástroje obloukovitého tvaru. 

Skoblice
Skoblice

Při spravování velkých sudů užívá se hoblíků. Bednář užívá podobných hoblíků jako truhlář, ale

Poříz, křivák
Poříz a křivák

Deštky, pořízem na povrchu zarovnané a po stranách poněkud do oblouku na hrubo sříznuté, spodem vyřezávají se křivákem. 

ježto tyto po většině slouží k hoblování zakřivených ploch, bývají bednářské hoblíky kratší. Hoblíky užívané ku hlazení vnitřních ploch dešték, jsou na spodině vypuklé, rovněž tak i želízka v nich.

Deštka
Deštka

Pomocník, ukázav nám různé druhy hoblíků, upozorňuje nás, čeho zvláště třeba dbáti při zpracování duhovin. Deštky musí totiž spodem tak býti vyřezány, aby na obou stranách v tak zvaných hlavách byly silnější než uprostřed, čímž stávají se deštky mnohem ohebnější. Tvar deštky ukazuje obrázek. V tak zvaných krkách ab jsou deštky o něco slabší než uprostřed, čím blíže u konce, to jest „k hlavám,” tím více dužině na síle přibývá. Tím že dužiny v prostřed jsou širší než „v hlavách”, vzniká, jak se snadno domyslíte, břichatý tvar sudu, když se dužiny silným obručem dohromady těsně srazí.

Dle toho, jaký duhovina má tvar, řídí se i tvar sudu.

Jaký tvar měl by sud, jenž by se skládal z duhovin po celé délce stejné širokých? Ovšem, měl by tvar válcovitý. Hotovení takých sudů byla by práce snažší, nuže, proč se nezhotovují sudy tohoto tvaru? Zeptejme se pana mistra.

Slyšme jeho odpovědi. Válcovité sudy jen málokdy se vyrábějí, ač, jak bylo dotčeno, výroba jejich je snažší a to z toho důvodu, že při nich nelze docíliti, aby obruče náležitě se sevřely, nelze dosíci tak těsného spojení duhovin, aby spárami vody nepropouštěly, toho dosáhnouti lze jen tím, kdy cesta, po níž obruč se žene, je nakloněnou plochou a tím obruč znenáhla se sesilujícím účinkem může působiti.

Nyní vizme, jak duhoviny se upravují na hranách. K této úpravě slouží hoblík 1—3 m dlouhý, zvaný „spárovník deštkový,” též „spárnice“ či „macek”. Hoblíkem tím nejezdí se po dřevě jako hoblíkem truhlářským, „macek” naopak leží uložen na nohách pod úhlem 15—20° k vodorovné podlaze, leží plazem (spodní částí hoblíku) vzhůru.

Spárovník deštkový neboli spárnice
Spárovník deštkový neboli spárnice

Pomocník béře duhovinu, staví ji na hranu a pak ji po hladké ploše macka ku předu s hora dolů posouvá a tlačí proti želízku. Želízko macka při tom ubírá dužině třísky. Při tom měří občasně tvárníkem čili kruhoměrem (špatně „modlou”) šířku deštky a úhly na jejích zevnějších stranách.

Hrany duhoviny shoblovávají se dle potřeby více méně šikmo. Duhoviny na sudy musí býti tak hoblovány, aby hrana po délce tvořila mírný oblouk. Je k tomu třeba zručnosti a vycvičeného oka, vyhoblovati na přímých duhovinách postranní plochy tak obloukovitě, aby tyto po sestavení a ohnutí dužin v sudu tvořily rovinu a aby dužiny netvořily skuliny („fouky”)

Takto zpracované dužiny dávají se do obruče „stavník” zvaného, což se děje tím způsobem, že se první deštka na samém kraji k obruči svěrákem připevní, aby se tato nehýbala. Stavník zůstane ve vodorovné poloze a dělník pak ostatní duhoviny do kola jednu vedle druhé přistavuje, až je stavník plný, poslední dužina se mocí mezi vedlejší duhoviny vráží.

Když dělník dal již všechny duhoviny dohromady, sráží se obruč níže, načež nasazuje shora obruč druhý, „šíjový” (pláňkový) a třetí, „pasový”, a obruče železným tužidlem (tryblíkem) anebo sedlíkem dolů sráží. Na dřevěné obruče tluče se pomocí dřevěného tužidla kyjankou (pobíječkou) neb také jen obyčejným kladivem. Když práce ta je hotova, dá se sud z dílny na dvůr a rozdělá se v něm oheň z třísek a hoblovaček, aby se uvnitř prohříval, kdežto s vnější strany sud vodou se namáčí. Když deštky začínají se prohřívati, vloží se na sud šroub s provazem, kterýž objímá u roztažené strany celý sud, pak začne se zvolna táhnouti, to jest, točí se rukovětí šroubu, čímž provaz se na sudě stahuje a tím zároveň i sud. Když tímto způsobem sud docela je stažen a když mezi dotahováním sud se obrátil, dávají se naň opět obruče.

Sud takto pobitý třeba ještě bedniti, totiž dny jej opatřiti, což se děje takto:

Sud se přivalí. „Hlavy”, konce duhovin zařezávají se do rovnosti, načež hoblíkem se uhlazují a čistí. Též uvnitř sud po krajích se vyhoblovává a uhlazuje tak zvaným karbovníkem, což platí při sudech velkých, sudy menší křivákem se karbují, načež zejkovcem vyrývá se v dužinách prohlubenina (zejk), do níž dno se zapouští.
U malých soudečků a kuchyňského nádobí užívá se vtěráku. Vtěrák je nástroj to se železnou, obyčejně 3—4 zubou pilkou, jímž „zejk“ se vyrývá.

Dna sestávají ze dvou, tří i více kusů; jen v některých případech a to u nádob zcela malých bývají také dna z jednoho kusu. Dna, nežli se vsadí, po krajích na pokos se sřezávají (na spodní straně více než na straně vnější) až je okraj tak tenký, jak toho zejk sudu vyžaduje. Když jsou obě dna hotova, srazí se na zadní straně sudu obruče a dno do zadní hlavy určené se vsadí (zabední), načež obruče se utáhnou. Potom srazí se obruče na přední straně, přední dno vloží se ze vnitř na jedné straně do zejku a pomocí tak zvaného venháku dno do zejku se vtáhne, což při velikých sudech je práce dosti obtížná. Když je sud na přední straně zabedněn, opět se obruče utáhnou.

Stahování i bednění sudů jsme již poznali, povšimněmež si ještě další práce. Obruče, které jsou až dosud na sudě, jsou obruče toliko pomocné, jimž bednáři říkají schodníky, ty se srazí a na místě nich okovají se sudy železnými obruči. Ještě jednou pak se obruče srazí, sud se ohobluje, načež teprve obruče na sud na jisto se vrážejí.

Na kuchyňské nádobí dávají se obyčejně železné obruče, avšak dosti často dávají se obruče dřevěné, totiž vrbové, oloupané. Mimo tyto užívá se též obručů mosazných i měděných.

Čepový vrták na sudy
Čepový vrták na sudy

Do zhotoveného sudu vyvrtá se ještě díra „špuntovnice”. Duhovina, v níž díra se vrtá, bývá silnější než ostatní duhoviny. U sudů velkých vyřezávají se na předních dnech proti špuntovnici obdélníkové, nahoře zaokrouhlené otvory, jež se dvířkami, podle otvoru vyříznutými zavírají. Účel těchto dvířek jest, aby se mohl sud uvnitř rukou vyčistiti. Do velkých sudů těmito dvířky dělník vlézá, když sud má uvnitř čistiti. Tož, myslíte si, sud je již potom hotov? Ne vždy, zbývá ještě někdy práce požahovací, o níž dostává se nám od pana mistra náležitého poučení.

 

Sudy, jichž se užívá k uschování piva, požahují se uvnitř smolou. Požahování to má za účel, aby pivo nepřijalo příchuti od dřeva, aby sudy v čistotě se udržely, aby pivo a kvasnice nemohly do dřeva vniknouti. Příchuť smoly, jíž pivo nabývá, pijákům lahodí.

Toto požahování děje se takto:

Do vyčištěného sudu, jehož přední dno je vybedněno, dá se přiměřené množství rozpuštěné vařící smoly. Při prvním požahování počítá se na 1 hl as 2 litry smoly. Smůla pomocí rozžhaveného hřebla se zapálí a nechá se tak dlouho hořeti, až sud na povrchu se prohřívá, načež připraveným dnem sud se rychle přiklopí a dno tak dlouho přiklopené se ponechá, až oheň v sudě zcela se udusí.

Když plameny uhasnou, srazí se rychle obruče, dno se zabední, obruče se stáhnou, načež se sud všemi směry válí, až smůla ochladne. Při válení sudu třeba častěji čep vyraziti a opět zandati. Teprv, když smola úplné utuhla, může se otvor sudu nechati otevřen.

K posledu zmiňuje se pan mistr ještě o velkovýrobě zboží bednářského. V Anglii, jakož i ve Francii zhotovují sudy stroji a to rychlým a laciným způsobem, avšak ne s takovou přesností, jaké víno a jiné tekutiny vyžadují. Kmeny rozřezávají se na prkna okružními pilami, tato opět rozřezávají se v části žádaného tvaru, dna se spojují z prken na kotouči, jenž se stále otáčí. Zvláštní dláto a kosmo stojící hoblík kraje dna upravují.

V továrnách v Porte Dundas ve Skotsku 12—16 dělníků zhotovuje denně 600 sudů rozličných rozměrů. Nejvelkolepějším způsobem vyvinula se velkovýroba zboží bednářského v Americe, jmenovité v Pensylvánii, kde petrolej se těží. Do roku 1872 bylo v Pensylvánii 150 továren, jež vyráběly sudy na petrolej. V těchto továrnách všecku práci konají stroje. Stroj štípá duhoviny, zpracovává, jiný hotoví dna, opět jiný dává sudy dohromady, slovem, stroje zastávají všecku práci, jež dříve rukou se vykonávala.

Dotčenými stroji, jež obsluhuje 8 mužů, vyrábí se ve 24 hodinách 300 sudů, obsahujících 400 galonů, to jest 180 kg petroleje. Sudy na cukr hotoví se z jedlového dříví, těchto vyrobí 5—6 dělníků strojem 200 ve 24 hodinách. Stroje takové vyráběly se hlavně v New Yorku. Americké tyto stroje dužiny z napařeného dřeva jako krajíčky odkrajují a za hodinu dávají 3600 hladkých dužin, jež se na sudy moučné, solné a p. dobře hodí.

Povšimnutí zasluhuje i zvláštní způsob, jímž sudy v Richmondu vyrábějí. Robí tam sudy, jichž plášť nesestavuje z jednotlivých duhovin, nýbrž

Plášť sudu z jedné desky
Plášť sudu z jedné desky

upravuje se z jediné připravené desky. Na odříznuté desce, jejíž délka rovná se délce duhovin, udělají se na obou podélných stranách proti sobě zářezy a takto dávají se jako obyčejné deštky ku stroji, jenž dvěma obruči mocně je sepne. Plášť takového sudu je hustší a pevnější, než kdyby byl z jednotlivých dužin složen. V novější době dějí se i pokusy, hotoviti sudy z papírové hmoty. Válcové pláště vyrábějí se z lepenkové tabule neb z několika takových tabulí, jež se na sebe přilepí. Dna hotoví se z tuhé silné lepenky nebo ze dřeva; k ochraně okrajů slouží obruče. Taktéž děly se pokusy, hotoviti sudy ze železného plechu, do něhož mírné vypuklá dna byla zanýtována. Jakožto náhrady za dřevěné sudy užívá se ve velkých sklepích i nádob cementových.

Z knihy Návštěvou v dílnách, napsal F. Hyšman a Antonín Mojžíš, v Praze 1901
Nákladem Alojse Hynka, knihkupce

Galerie bednářské nářadí

 

 

Související obrázky:

Poznámky pod čarou   [ + ]

1.

Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.

Dovoz piva do Turecka

drobnosti z pivovarů
Drobnosti

Z rakouské konsulátní zprávy o dovozu piva do Turecka (provincie Kossovo) vyjímáme následující: Většina dováženého piva a sice lepší jakosti, dováží se nyní z Německa pivo jakosti podřízenější ze Srbska. Dříve pilo se zde skorém výhradně pivo rakouské, nyní docházej však skorém každý týden zásilky o několika vagonech piva z Německa, ona mnichovská exportní firma Sedlmayr nešetří ani namáhání ani výloh, aby pivo její dostalo se na místo studené a v dobrém stavu tak že dnes rakouského piva vidíš tu píti pozřídku.

Drobnosti, Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

K zdražení piva v Brně

Dělnický politický spolek »Svornost« v Brně svolal na den 28. prosince 1890, veřejnou schůzi lidu, na níž bylo jednáno o projektovaném zdražení piva. Jako řečníci vy­stoupili Komprda, Hanich, Hýbeš, redaktoři dělni­ckých listů, krejčí Jura, obuvník Mařa, natěrač Sefr, přadlák Melichárek, tkadlec Čermák a Burian. Při­jata resoluce, kterou dělnictvo prohlašuje, že z pivo­varů, které pivo zdražily, nebude po tak dlouho pivo piti, dokud nebudou zavedeny dřívější ceny.
V resoluci této poukazuje se k tomu, že zdraže­ním piva vzroste počet těch, kteří propadají moru kořalečnímu.

Drobnosti, Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Tržnice na chmel v Žatci

V sezení obecního výboru města Žatce dne 27. prosince 1890 referoval mezi jiným purkmistr dr. Schönfeld o změně smlouvy mezi obcí žateckou a městským žateckým spolkem chmelařským, kteráž oběma stranami přijata a spo­čívá v následujícím:
1. Chmelařský spolek dá dvě dolejší místnosti kancelářské budovy žatecké tržnici k disposici.
2. Chmelařský spolek se zavazuje, část zadních místností upraviti co skladiště.
3. Rozvážeče chmele přijme do služby řiditelství tržnice.
Smlouva zní na 6 roků proti roční výpovědi.

Drobnosti, Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Plnič lahví Triumfátor

Stáčečka Triumfátor
Plnicí stroj Triumfátor

Nejnovější isobarometrický plnič lahví „Triumfátor” dodává firma Emanual Barth v Praze.

Nejpevnější, nejjednodušší a nejodolnější konstrukce, téměř výhradně z mosazi a červeného bronzu. Jednoduché ovládání, jen jedena rukojeť. Bezpečný, bezporuchový provoz.

Bez předstřikovače. Plnění absolutně bez pěny a bez přetékání. Žádné rozbité lahve. Ani kapka ztráty piva. Pivní lahve jsou plněné velmi nízkým tlakem. Pohodlné čištění. Nedochází ke ztrátě oxidu uhličitého. Vhodný pro všechny velikosti lahví. Žádné přenastavování vidlic při plnění lahví různých objemů a výšek hrdla.
„Triumfátor” má oproti ostatním novým konstrukcím, s nimiž tento přístroj ve světové soutěži často již zápolil, tyto výhody:
      Kohoutky se v rychlém tempu z polohy klidu uvedou do plnící polohy ihned a nikoli, jak u jiných systémů, na dvakrát, kterýžto postup mýlí začasto i zkušené dělníky a vždy pěnění piva způsobuje. 
Mohou tudíž veškeré láhve bez ohledu na jejich výšku a výšku jejich hrdel dohromady plnění býti, aniž by bylo třeba kohout do jiné polohy uváděti.
Zdvih kohoutu je značně menší, čímž se práce obsluhujícího personálu u veliké míře usnadňuje. Pivo teče kohouty ihned na plno a nikoli jen po kapkách a při tomto přístroji není té nejmenší ztráty na pivě neb kyseliny uhličité.
   Plnění děje se při zcela nízkém tlaku: stačí již jen 0,2 až 0,5 atm.
Shromažďovač není vyroben pouze z jednoho kusu, nýbrž každý z plnících kohoutů má svůj vlastní shromažďovač, následkem čehož může každý přístroj dle potřeby zvětšen býti. 
Výkonnost jest značně větší a popřípadě dvojnásobná, jako u amerického přístroje. Obnáší na jeden kohout asi 250 půllitrových lahví v hodině.
Přístroj nemá žádných hadic a takových částí, které se rychle opotřebují. Až na podstavec sestává výhradně z mosaze, červené litiny a bronzu.
Přístroj se dodává o 2-8 kohoutech a s patentními ochrannými koši, jejíž vrchní část se automaticky otevírá.

Galerie stáčecích strojů

Antonín Ulík, bednář

K vynikajícím průmyslníkům, ježto svou dovedností, pílí a podnikavostí znamenitého úspěchu v oboru svém dosáhli, náleží nedávno zesnulý Antonín Ulík, majetník velkozávodu bednářského v Praze.
               Ulík narodil se roku 1824 v Senomatech, okres Rakovník, kde jeho otec byl řeznickým mistrem a hostinským. Vyučil se v pivovaře na Nostickém panství, kde tehdáž veškeré dříví z blízkých bohatých lesů se zpracovávalo a to u svého strýce Beneše v Hřebečníkách. Roku 1843 pracoval již pro sebe v Senomatech v pivovaře.
               Roku 1845 byl odveden k vojsku. Dne 2. května 1852 vrátil se z Frankfurtu, propuštěn byv od vojska, avšak již v půli roku 1854 opět povolán k vojsku. Za rok vrátil se do Prahy.
               Roku 1856 takřka bez krejcaru peněz zařídil si v Karlíně závod bednářský, jež za jeho vedení utěšeně vzkvétal, tak že zanedlouho závod jeho byl největší v Čechách. Roku 1884 přeložil jej z Karlína do Holešovic.
               Velký závod Ulíkův opatřen byl parním strojem, který žene pilu okružní i pásmovku, vrtá dna, táhne soustruh i brusy. V závodě tom vyrábělo se do roka průměrné za 140.000 K sudů, kádí, soudků a pod.
Antonín Ulík znám byl jako ryzí čech.

reklama Antonín Ulík
Antonín Ulík, první český bednářský velkozávod, založen roku 1856 v Praze-Holešovicích. Sklad v Karlíně u Prahy.

Svůj rozsáhlý závod, jsa již u věku pokročilém, řídil se vzácnou odbornou znalostí a obchodní obratností. Vynikající tento náš průmyslník zemřel 9. května 1898

Antonín Ulík, vyznamenám na mnoha výstavách.
První český bednářský velkozávod, založen roku 1856 v Praze-Holešovicích. Sklad v Karlíně u Prahy.
Doporoučí se pivovarům ku zhotovování sudů na pivo počínaje od 1/4 hl, do velikosti jakéholi a dodává tytéž úředně cejchované se suchého slavonského a českého dříví dobrým železem okované. Taktéž nabízí kádě kvasné z dříví modřínového, dobového a borovicového v množství jakémkoliv za ceny nejlevnější při nejrychlejším dodávní. Déle doporučuje se ku zhotovení sudů na víno, nádob pro cukrovary a lihovary a chová na skladě soudky a sudy pěti až 100 litrové, zvláště ku potřebě pánů vinárníků, výčepníků lihovin a octa. Při větší objednávce zvlášť mírné ceny.

Související obrázky:

Úmrtí

Dne 21. prosince 1890 zemřel p. Aug. Reininghaus, spolumajitel pivovaru Steinfeld u Štýr­ského Hradce.
Dne 22. prosince 1890 zemřel v stáří 76 roků pan Josef Nejedlý, sládek a měšťan v Kralovních.
Dne 27. prosince 1890 zemřel v stáří 74 let pan Vil. Svoboda, c. k. notář v Mnichově Hradišti, otec sládka p. Boh. Svobody v Protivíně.
Dne 19. prosince 1890 zemřel pan Jindřich Matlat, podstarší v Ovčárech.
Budiž jim země lehkou!

Zprávy osobní, Kvas ročník XIX, číslo 1, 1. ledna 1891

Zprávy osobní 1. ledna 1891

Pan Eduard Kruzner, řiditel pivovaru „u Štajgrů”v Praze, resignoval na své místo. Pan Antonín Nolč, sládek pivovaru anglické společnosti „u Štajgrů” v Praze, jmenován řídícím téhož závodu.

Pan Jan Tesař, dříve sládek v Moskvě, stal se sládkem v Zaczernie v Haliči.

Pan Jan Levý, podstarší panského pivovaru v Březnici, jmenován tamtéž sládkem.

Pan František Tvrdek, sládek ve Vel. Lukách, stal se sládkem závodu Waisbordova v Simferopoli v Rusku.

Pan Bohdan Jelínek stal se podstarším a pan J. Neumannnad sladovním v Německém Brodě.

Pan František Havlík stal se podstarším v Starých Benátkách.

Pan František Kuglerstal se stal podstarším v Zaczernii.

Pan Josef Hilscherstal se sladmistrem v sladovně v Uherském Hradišti.

Pan Jan Kašpar, dříve sládek hrab. Harracha v Stěžerách, najal pivovar pravovárečného měšťanstva v Dobrušce.

Pan Václav Strnad, sládek v Čáslavi, koupil od p. M. Bacíka v zemských deskách zapsaný statek s pivovarem v Střížkové u Benešova.

Zprávy osobní, Kvas ročník XIX, číslo 1, 1. ledna 1891

O dovozu piva do Columbie roku 1889

O dovozu piva do Columbie r. 1889 vyjímáme z jedné německé konsulátní zprávy následující data:
Nápoje vykazují značný příbýtek 541 tun, pivo samo 539 tun. Německá piva lahvová a vedle nich severo­americká nalézají vzdor velmi zdražené ceně, následkem dopravy a cla rychlého odbytu. Pivo v sudech se nezakotvilo, bylyť sudy často průběhem dopravy značně vyprázdněny a piva sama zhusta horkým podnebím utrpěla. Dovoz piva z Německa obnášel r. 1889, 8762 metr. centů.

Drobnosti, Kvas, ročník XIX, číslo 1, 1. ledna 1891

Zvláštní způsob máčení ječmene

Na zvláštní způsob máčení ječmene obdržel patent jistý Ferdinand Kleemann v Oberttirkheimu.
Způsob ten pozůstává v podstatě v následujícím:
Ječmen k máčení určený nasype se do zvlášť k cíli tomu zřízené nádoby a tato naplní se vodou tak dalece, až veškerá zrna jsou potopena.
Na to se nádoba uzavře a obsažený v ní vzduch vyčerpá, následkem toho zaujme voda ječmen obklopující velmi rychle místo v zrnech obsaženého vzduchu, čímž máčení značně se zkrátí a poškození ječmene zamezí.

Drobnosti, Kvas, ročník XIX, číslo 1, 1. ledna 1891