Bednářské nástroje

Kromě nástrojů k opracování dřeva na (dužiny, obruče a dna potře­buje bednář některé náčiní a přístroje, jimiž se nádoba nebo dřevo k zpracování určené přidržuje a upevňuje v určité poloze. K těmto přístrojům patří:

Kozlík

Kozlík skládá se z několika dřevěných součástí, které jsou tak upraveny, by sud na kozlík položen, nehybně ležel a mohl býtí čistě vystrouhán. Hlavní část přístroje jest vidlice a b c vyznačená obr. 4., jejíž spodek zasahuje nehybně dosti hluboko do země a není-lí tato dosti hutná, upevňuje se klíny, kameny nebo sádrovou maltou. Za vidlicí v menší vzdáleností než je délka obyčejného sudu postavena je svisle opora f, o níž se opírá konec sudu. Opora s vidlicí souvisí příčkou, na níž leží položený sud. V opoře u příčky je výřez g, který slouží k zachy­cení sudu. Po obou stranách příčky jsou do země zaraženy boky, dva kusy dřeva e a d. Jeden je blíže vidlice a slouží jí k opoře, druhý něco v zadu je pro oporu sudu.
    Kozlík slouží k tomu, by sudy obyčejné velikosti se uvnitř všech ne­rovností sprostily, což se děje struhačem či skoblicí, a pak aby se na konci dužin vyřezaly útory útorníkem či vtěrákem pro osazení již upraveného dna. Pak se též dužiny na konci sudu pro dno náležitě opřou
pro vyznačenou úpravu. Pro veliké sudy neužívá se kozlíku nýbrž se tyto pro zmíněné práce položí pouze na zemi. 

Bednářský kozlík a bednářský hoblík střihovačka (macek)
Bednářský kozlík obr. 4 a bednářský hoblík střihovačka (macek) obr. 5

Střihovač, střihovačka, macek nebo také spárovník

Je to veliký hoblík 1 až 4 m dlouhý (obr. 5 a 137). Slouží bed­náři k úpravě postraních částí dužin tvořících spáry nádoby. Tento důležitý nástroj zhotovuje se z dobrého, pevného a suchého dřeva, nej­lépe z javorového. Želízko hoblovací jest uprostřed hoblíku na horní ploše jeho ostřím umístěno. K této hoblovací dráze je nakloněno v úhlu 45°, což dle zkušenosti jest sklon pro práci nejvýhodnější. Hoblík staví se při práci buď vodorovně na tři nohy, nebo se též šikmo kloní, dle potřeby. Avšak na jeho poloze nemnoho záleží. Vyznačená poloha že­lízka získá se, když se na boční ploše hoblíka vyznačí čtverec a, b, c, d, a v něm provede úhlopříčka, která určuje směr želízka b, c. Směrem tím se vydlabe otvor. Želízko upevní se ve své poloze klínem k. Výřez pro že­lízko vydlabe se na jedné straně ve směru o, n, m a nikoli směrem o, d, m, poněvadž první rozměr je příznivější pro odpadávání hoblin. Bod n jest od bodu d vzdálen 2 až 3 cm. Tvar výřezu na dolní ploše hoblíku jest výřez pro želízko a jej upevňující klín, A je výřez pro odpadávání hoblin. Z popisu hoblíku je zjevno, že tento nástroj se nepo­hybuje, nýbrž dužinou se jezdí po hoblíku střihovačce. Upravení hoblovací horní plochy není tak jednoduché a třeba bednáři býti náležitě zručným, aby snadno pracoval, k čemuž třeba zkušenosti.
    Tak mnozí upravují tuto horní plochu, že polovice b, c jest od konce až doprostřed k želízku něco málo vypuklá, druhá pak polovice c, i jest opět málo vydutá či vyhloubená. Obě jen v rozměrech nepatrných. A to proto, by se získalo vydutých postranic dužin, by se spáry lépe kryly, čehož je třeba hlavně takových nádob u kte­rých jsou obruče daleko od sebe, jako na příklad u puten a j. Někteří bednáři zařizují si tuto plochu zcela rovně, takže spárové plochy dužin jsou též rovné. Opět jiní chtějí míti tuto hoblovací plochu tak prohlubenou, by její oba konce byly o něco výše než střed se želízkem, aneb opáčně t. j. aby dráha byla mírně vypouklá, takže je želízko ve středu dráhy nejvýše položeno. Avšak toto zvýšení nebo snížení želízka musí býti velmi nepatrné. Tak získají se spáry dvo­jího druhu. Želízko má právě obrácenou polohu svým ostřím proti hoblovacímu předmětu než tomu u hoblíku obyčejného t. j. šikmé seříz­nutí želízka v ostří jest obráceno v tom směru, od kterého jde náraz, jakž v obrazu lze viděti. Dělník stojí totiž na zvýšené straně střihovačky a jede dužinou shora dolu, narážeje tak na ostří želízka. Za hoblování stále přirovnává k modelu či vzoru dužiny pro dotyčnou nádobu, by do­cílil správné velikosti t. j. šířky dužiny. Obrácená poloha ostří u tohoto hoblíku užívá se proto, by želízko nevnikalo mnoho do dřeva. Užívá-li se malé střihovačky pro zpracování malých nádob z měk­kého dřeva, dává se želízku obyčejná poloha u hoblíku.

Spárovník neboli střihovačka či střihovač je velký bednářský hoblík používaný na dlouhé dužiny ležáckých sudů
Spárovník neboli střihovačka či střihovač je velký bednářský hoblík používaný na dlouhé dužiny ležáckých sudů

Pořeznice

Tento přístroj též kozlík, dědek anebo struhací stolice nazývaný, slouží k zpracováni dřeva na hotové dužiny a j.

Bednářská pořeznice, též kozlík, dědek nebo struhací stolice
Bednářská pořeznice, též kozlík, dědek nebo struhací stolice.   a) deska, b) sedlo, c) čep, d) podpora, e) hlava, f) šlapadlo, g) nohy, h) výřez v sedle, i) výřez v lavici, j) otvory na kolík, k) kolík, m) páka

Pro veliké dužiny je stolice jinak zařízena. Skládá se z dubového prkna, v němž jest otvor čtyřhranný 2 až 3 dcm. široký a ¼ až ½ dcm. vysoký. Toto prkno svisle postavené je shora i zdola nehybně upevněno a otvor je tak vysoko, že dělník před ním stojící, sehme-li se, vidí jím.
Toto prkno jest umístěno před stěnou ve vzdálenosti 20 až 40 cm. Na stěně jest upevněn hranolek dřeva, jehož dolní hrana je skoro ve stejné výši s horní hranou otvoru a slouží za oporu.
Místo něho bývá též ve vyznačené poloze otvor ve stěně. Dělník prostrčí dužinu, kterou má spracovati, otvorem a podepře jí pod brankou a nebo v otvoru stěny pod horní kámen. Silné napětí dužiny docílí se podstrčením klacku (obušku) mezi podlahu a zadní konec dužiny, kterou lze nyní podobně jako na pořeznicí zpracovati. Ostrouhá se nejprve jeden konec vně, potom druhý konec vně i uvnitř a konečně první konec ještě uvnitř. Má-li se dužina otočit, třeba pouze obušek odsunouti a po otočení dužiny opět vzpříčiti. Upevněni obuškem lépe se provede, otáči-li se obušek na podlaze v kloubu neboli stěžejce. Na horním konci má zubovité výřezy. Dělníku se při tomto zařízení lépe pracuje nežli na kozlíku, protože mu netřeba užívati nohy k při­držováni hlavice této stolice.
V jižních krajích mají jiné zařízení. Skládá se z trámu podepřeného horním koncem o strop dílny. Trá­mem je prostrčen hák v přiměřené výši, by se dužina pohodlně zpraco­vala. Konec háku je tak ohnut, by se jim zachytil horní konec dužiny. Na zadní části háku jsou šroubové závity s maticí. Dle tlouštky dužiny lze hák posunouti. Pod hákem je na trámu připevněn nos. Dužina se vsune horním koncem pod hák a dolní konec se zastrčí tělem dělníka za nos, čímž se vnitř může vystrouhati.  

Střihač 

Dužiny pro větší sudy nelze zpracovati na obyčejné přirážečce, po­něvadž jsou příliš těžké a veliké. Tu hoblují se podobně jako jiná dlouhá dřeva, že se postaví na tlouštku, svěrákem upevní a zvláštním hoblíkem upraví. Práce tato provede se takto:
Hoblice postaví se přední stranou ke stěně. Na zadní straně je výřez, v němž spočívá konec dužiny. Druhý konec o něco výše položený upevní se šroubem ve stolici (stojačce) znázorněné obr. 7. Také se jí říká skřipec. Tlustá deska D je na třech nohou M, P, N. Třetí noha jest opatřena širokým a dlouhým cho­didlem, aby celý přístroj stál nehybně. Na desce jsou postaveny svisle dvě silné podpěry A, B, pod deskou klíny R R upevněné. Jedna z podpěr má otvor jako matice sloužící pro šroub C, který se u hlavice otáči ramenem E. Stojačka postaví se před hoblici tak daleko, že druhý konec dužiny lze v ní šroubem upevniti. Dělník postaví se obličejem jsa obrácen k hoblici tak, že má hlavici šroubu u pravé ruky. Dužina jest otočena postraní tlouštkou vzhůru a při tom sklání se k hoblici, neboť je výřez této značně níže než místo f, u kterého je konec dužiny šroubem upevněn. Pro spracováni těchto velikých dužin uživá se zvláštní hoblik vyznačený obr. 8., opatřený dvěma příčnými držadly pro čtyři ruce. Držadla jsou zapuštěna do drážek a dřevěnými kolíčky upevněna. Dělník, který hoblík řídí uchopí ho oběma rukama na jedné straně za obě držadla, přední a zadní. Jeho pomocník táhne pak na druhé straně podobným způsobem.

Bednářská stojačka obr. 7, bednářský hoblík pro 4 ruce obr. 8, bednářský štípač ve tvaru nože
Bednářská stojačka obr. 7, bednářský hoblík pro 4 ruce obr. 8, bednářský štípač ve tvaru nože

Tryblík a kyjanka

Tryblík je klín sloužící k pobíjení obručí. Na klín tluče se kyjankou či pobíječkou. Je to dřevěná palice spjatá železnými kroužky. Ke štípáni větších kusů dřeva, by se z nich zhotovily dužiny slouží štípač, železný klín tvaru nože. Čepel je 40 až 50 cm dlouhá, 8 až 10 cm široká a hřbet je 1 až ½ cm tlustý. Čepel je na jednom konci opa­třena násadou jak vyznačuje obr. 9. Též bývá u tohoto klínu násadka po­stavena svisle t. j. kolmo na čepel k přímému a pevnému držení klínu. Aby za tlučení na klín nebylo nebezpečí, že čepel se roztříští, nesmí býti hřbet její z ocele, nýbrž pouze ze železa kujného, pouze ostří jest ocelové, ale nikoliv příliš tvrdé. Na klín se tluče kyjankou, nesmí se nikdy užíti kladiva, nebo jiného železného předmětu.

Sekery 

Klín, palice, sekera štípačka (obr. 125)
Klín, jimž se špalky štípají na polena a čtvrtky a ty zase na dužiny, bývá z kalené oceli nebo také z tvrdého dřeva. Velikost a úhel klínu závisí na materiálu, z něhož je klín zhotoven. Veliké klíny se zarážejí buď obyčejnou palicí 30 až 60 cm dlouhou a spjatou obručemi, nebo ruční paličkou, což se řídí tloušťkou a pevností štípaného dřeva.

Štípací sekera, klín a palice
Štípací sekera, klín a palice

Bradatka (obr. 10) je sekera se širokou čepelí, která slouží k osekávání dřevěných kusů určených pro dužiny tak, aby měly zhruba tvar dužiny pro určitou nádobu vyhlédnuté. Tato sekera má v různých krajích rozmanitý tvar. U nás mívá tvar znázorněný na obr. 10, kterým je vyznačen pohled s čepelí ke dřevě přivrácenou či přikloněnou t. j. čepel není rovná, nýbrž k jedné straně zahnutá. Je tudíž pouze jednostranně broušená, jak vyznačuje na ostří tečkovaná čára s ostřím rovnoběžná. Tím působí skoro kolmo na plochu dřeva. Topůrko sekery jest ohnuté, takže lze též široké plochy osekávati, což jest usnadněno obloukovým ostřím čepele a špiča­tým zakončením na přední straně. Má-li se dřevo osekávati, postaví se na špalek šikmo a drží se levou rukou. Osekávaji-li se veliké kusy dřeva, pak drží, pomocník dřevo a dělník osekává sekerou, kterou pak drží oběma rukama.

Bradatka, bednářská sekera obr. 10
Bradatka, bednářská sekera obr. 10

Jiného druhu sekera je Teslice (obr.126). Užívá se k vyrov­návání nerovností dřeva, dělání štěpin, dlabáni děr a j. Různí se tím od obyčejné sekery, že její ostří není rovnoběžné s topůrkem, nýbrž čepel je tak zahnutá, že ostří stojí kolmo na směr násady. Toto ostří je buď rovné jako u dláta, jemuž se podobá, nebo je též obloukovitě zahnuté. Některé mají na druhé straně čepele za topůrkem násadec tvaru kladiva, buď aby se dodalo úderu více váhy nebo lze tohoto nástroje pak užíti zároveň ku klepání.

Bednářská křídlovka (obr. 128)
Tato sekera má břit obloukový, 22 až 30 cm dlouhý, jednostranně ostřený a je nasazena na krátké, poněkud zakřivené a doprava zahnuté násadě. Užívá se jí k přípravnému opracování dužin a k vysekávání, vytahování, přisekávání a k okosení den.

Bednářská sekerka křídlovka uherská (obr. 127)
K týmž účelům se také používá bednářské sekerky, jejíž tvar bývá podle účelu též různě pozměňován. Je značně menší než předešlá a má břit v podobě čtvrtkružnice. Používá se jí většinou k jemnějšímu vysekávání.

Bednářské přisekávací sekery a teslice
Bednářské přisekávací sekery obr. 127, 128 a teslice obr. 126

Nože bednářské

Různé druhy nožů liší se nejen velikostí, ale hlavně tvarem a účelem v jejich užití. Jsou to pořízy, struhače, osníky neb osnáky, řezáky a j.
K nejdůležitějším nástrojů nožovým patří pořízy. Pořízy mají dlouhou čepel, která je na přední straně dřevu při­vrácená zcela rovná, avšak na druhé straně k dělníku obrácené je obroučkovitá. Oblouček ten netvoří s rov­nou stranou ostří ani příliš ostrý, ani příliš tupý úhel, aby v onom případě příliš do dřeva nevnikal, a v tomto opět nesnadno se neovládal. Oba konce čepele jsou zatknuté vzhůru a  dřevěnými držadly opatřené.
    Za řezáni uchopí se poříz oběma rukama. Ostří čepele není v jedné rovině s držadly, nýbrž je stlačeno blíže k dělníkovi, tedy konce
pořízu jsou nejprve stlačeny dolu než se zahýbají. Zařízení to slouží k tomu, by mohl dělník pracovali nožem snadno v oblouku, aniž by mu bylo třeba ruce v kloubech příliš ohýbati. Ohnuté špice pořízu procházejí zcela držadly a jsou dole dobře zanýtovány, takže je poříz s držadly zcela nehybně a pevně spojen.
    Kromě pořízů s rovným ostřím jsou též nože s ostřím vypouklým. Oněch užívá se k urovnáni vnějších, vypuklých částí dužin sudů. Tě­mito se pak vypracuji vnitřní strany dužin po délce, by se účelně vy­hloubily. Pořízů s křivým ostřím třeba několik druhů, jsou totiž rozličně zakřiveny, více nebo méně, aby se získaly různé vydutiny pro větší nebo menší sudy. V novější době zavádějí se též křivé pořízy, jejichž obruba (facceta) je na dolní straně čepele.
Podle úpravy a tvaru rozeznáváme pořízy:
1. poříz rovný
2. poříz prohnutý (křívák)
3. poříz jednospřežný křivák
4. poříz jednospřežný křivák s dvojitým břitem

Poříz rovný, ohnutý a jednospřežný
Poříz rovný, poříz křivák, křivák ohnutý a křivák jednospřežný

Prohnutým pořízem čili křivákem se opracovávají dužiny uvnitř, aby se dosáhlo zakulacení do požadovaného tvaru nádoby. Jednospřežný křivák, který může být pravostranný, nebo levostranný, má krátkou, mírně ohnutou čepel. Jedno jeho držadlo je obyčejné s dřevěnou ručičkou, a druhé je kovové, a to v prodloužení čepele. Tohoto nástoje se používá k přesnému opracování vnitřku menších nádob, kde pro zahnuté držadlo není dost místa, zejména v blízkosti dužinových hlav. Jednostpřežný křivák může mít také dvojí břit, takže se ho pak může použít jako pravostranného i levostranného.
    Pořízy lze dělníku dle libosti větší nebo menší štěpinky odřezá­vati dle toho jakou silou pracuje, což nelze hoblíkem docílili. U toho je tlouštka hobliny závislá na želízku, jak mnoho vyčnívá nad dráhu hob­líka. Přiloží-li se níž skoro ploše ke dřevu, je řez jemný, a čím více stojí ke dřevu příkřeji, tím více do něho vniká a hrubší štěpiny odděluje. Pořízem ovládá se velmi snadno a lehounce. Pozoruje-li dělník, že by zářez byl příliš hluboký, stačí mírný pohyb ručního kloubu v onu stranu, by se řez zmírnil. Obloukovitým pobybem k sobě lze dělníku vyjmouti nůž z chybného řezu a tím zameziti vyříznutí příliš tlusté štěpiny. Pořízem lze vysoustruhovati hrany vyvýšené nebo vyhloubené, oblé tyče a různé křivé plochy dle toho v jakých křivých tazích řídí poříz, takže lze tento nůž užíti velmi rozmanitě, třeba byl zcela jedno­duše zařízen. Hoblíkem nelze podobně pracovati, protože jeho vedení zá­visí na tvaru jeho dráhy. Chce-li se však docíliti hladká plocha ve větších a  delších rozměrech, a tak získati jemné práce, nelze toho docíliti snadno tímto nožem.

Skoblice (skoble) a škrabky (obr. 130)

 Pořízy silně ohnuté do oblouku jsou velmi krátké a nazývají se skoble nebo skoblice. Tak zvané kruhové skoble svírají úplný kruh a jsou nasazeny na jediné držadlo. Skoblem se opracovávají na čisto dužiny uvnitř nádob.
    K dalšímu hlazení dužin u nádob již postavených slouží trojrohé škrabky.

Skoble, kruhová skoble a škrabka
Skoble, kruhová skoble a škrabka, (obr. 130)

    Bednářský nůž (obr. 131) se podobá obyčejnému noži. Jeho čepel je asi 12 cm dlouhá, břit je oboustranný. Jeho hřbet je přiměřeně vyztužen. Používá se ho k různým menším pracím, jako zarovnávání špačků v hlavě, ořezávání rákosu a pod. K osekávání menších kusů dřeva se používá bednářského sekáče. Ten má jednostranný břit asi 20 cm dlouhý, skoro rovný nebo mírně vykroužený.

Bednářský nůž
Bednářský nůž

Bednářské hoblíky

U řezacích nástrojů dosud probraných je vedení nože dosti nejisté, zvláště pokud jde o hloubku řezu, a proto též řezné plochy nebývají rovnoběžné s povrchem obráběného kusu, nýbrž mívají tvar vlnitý. Velmi často se také dřevo odštípne. U hoblíků má však želízko náležitě šikmou a pevnou polohu v hoblíkovém tělese. Břit želízka přečnívá spodní plochu tělesa, které říkáme plaz; plazem je hoblík veden po povrchu hoblovaného dřeva. Poněvadž vedení hoblíku je přeneseno na rovný zaoblený plaz, může se jím opracovat hoblovaná plocha zcela pravidelně, ovšem při správné úpravě želízka. Hoblíkové těleso je dřevěný, obyčejný habrový hranol s hladkým spodkem, na jehož vrchní straně je držadlo. Uprostřed hranolu je klínový otvor, který se u plazu zužuje ve štěrbinu. Do tohoto otvoru se vkládá želízko, které se upevňuje klínkem. Želízko je zasazeno v tělese napříč; bývá celé nebo alespoň při svém břitu ocelové a musí být o něco užší, než je těleso hoblíku. Klínový otvor má být u plazu jen tak široký, aby jím hoblovačky mohly projít do klínového otvoru. Hoblovačky jsou tím tlustší, čím více želízko vybíhá z plazu. Pracovník drží hoblík tak, že přední konec tlačí k obráběnému dřevu. Tak se tlak přenáší až na přední hranu klínového otvoru a ten na hobliny, které se mají odříznout. Hoblina se touto hranou ohne a nalomí. Čím blíže je hrana k želízku, tím bezpečněji se hoblina zahne; želízko pak tak snadno nezadrhne, t. j. nevyštípne ze dřeva nepravidelné třísky, takže ohoblované dřevo je hladké. Dokonale se hobliny zahýbají a tedy i práce je ěistší, použije-li se želízka s klopkou (dvojité). V tomto případě je k želízku připojeno druhé želízko, tak zvaná klopka, tím způsobem, že břit přečnívá jen o něco málo dolní oblou hranu klopky. Vzdálenost břitu od dolní hrany klopky je řiditelná šroubem, jehož dvě matice jsou ke klopce přinýtovány nebo přivařeny. Želízko má výřez, který má přesně touž délku jako šroub.
    Klopka se k želízku přiloží tak, aby šroub zapadl do výřezu a klopka i želízko se upevní klínkem v hoblíkovém tělese jako želízko obyčejné. Nestejnoměrným a poměrně velkým tlakem na hoblík se plaz opotřebuje a stává se nerovným. Musí se proto čas od času opravovat. Spodek hoblíku se přihobluje dlouhým a správným hoblíkem, ale tím se plaz dostává vždy do vyšší polohy. Poněvadž klínový otvor je v horní části širší, vzrůstá přihoblo-váním vzdálenost hrany klínového otvoru od želízka. Tuto vadu odstraníme tak, že do zvětšeného otvoru zasadíme náhradní špalíček z tvrdého dřeva, na němž se vždy příslušná hrana klínového otvoru upraví. Plaz se nemusí opravovat vůbec, opatří-li se hladkou kovovou deskou.

Srovnávač americký (amerikán) obr. 133
Tímto nástrojem se dokonale hladí zvláště dužiny na povrchu nádoby před definitivním narážením obručí. Pracovník jej vede směrem od sebe a netlačí naň. Želízko je upevněno v ocelovém tělese dvěma šrouby. Od tohoto tělesa vedou do stran dvě držadla, za která se hoblík drží.

Srovnávač americký (amerikán)
Srovnávač americký (amerikán)

Kocour (obr. 134)
Při výrobě necek se drážky pro čela vyhoblovávají zvláštním hoblíkem, tak zvaným kocourem. Hoblík má tvar polovičního prstence a má dvě držadla. Želízké je skoro pravoúhle zahnuto, aby jeho břit měl správnou polohu, je zasazeno ve svislém otvoru rovné části tělesa a je upevněho rovněž klínem. 

Kocour
Kocour obr. 134

Uběrák a ubírací beránek (obr. 135)
Želízko uběráku je u břitu zcela mírně zaokrouhlené, a proto je i plaz poněkud oblý ve směru příčném k ose hoblíku. Délka plazu je asi 24 cm,  šířka želízka pak 42 až 48 mm. Hoblují se jím plochy na hrubo. Pro obtížnější práce tohoto druhu se používá hoblíku většího a pracuji s ním dva pracovníci. Jeden drží hoblík vzadu za dvě držadla a vede a posouvá jej kupředu, kdežto pomocný pracovník drží hoblík u předních držadel, tiskne jej ke dřevu a zároveň jej táhne k sobě.

Uběrák
Uběrák obr. 135

Hladík 
má úplně rovný plaz, jinak se tvarem i velikostí shoduje s uběrákem. Totéž platí o hladicím beránku. Želízka beránků jsou 42 až 54 cm široka.

Klopkář a beránek s klopkou
liší se od jmenovaných hoblíků jen dvojitými želízky. Jinak vypadá stejně.

Rovný špačkář (obr. 136)
Desky dna vsazeného již v nádobě se ve směru podélném ještě načisto přehoblují rovným špačkářem. Jeho želízko je zasazeno pokud možno nejblíže k přednímu konci hoblíkového tělesa, aby dosáhlo až k útorům.

Rovný špačkář
Rovný špačkář (obr. 136) hobluje načisto již vsazená dna sudů v podélném směru

Střihovač na spárování ležáckých dužin
Styčné plochy dlouhých ležáckých dužin se spárují na čisto střihovačem, který je 50 až 60 cm dlouhý a má jednoduché nebo dvojité želízko. Při práci se dužina pevně upne ve skřipci. U sudových dužin má být spárová plocha po ohnutí dokonale rovná, a proto nemůže být rovná před ohýbáním, nýbrž musí být, byť jen nepatrně, zborcená.

 Spárovník (obr. 137)
Dužiny, které se mohou pohodlně ovládat rukou, spárují se na spárovníku. Tento nástroj stojí pevně a dřevo se po něm posouvá. Spárovník je v podstatě obraběč 1 až 3 m dlouhý; jeho plaz má šířku 15 až 30 cm a je rovný nebo v podélném směru jen nepatrně zakřivený. Spárovník obrácený plazem nahoru je skloněn pod úhlem 15 až 20° a je upevněn na podlaze, aby se neposunoval. Při spárování se dužiny hoblují na styčných plochách tak, že se dužina správně postavená sune proti želízku obráceně ostřenému.

Hlavníkový beránek (obr. 138)
Dužinové hlavy sestavených již nádob se hoblují na čisto hlavníkem nebo hlavníkovým beránkem. Protože se při této práci hoblují čelní plochy dřeva, je želízko uloženo v tělese šikmo. Postranní stěny tělesa jsou navzájem rovnoběžně zakřiveny, aby se hoblíkem mohlo dobře a bezpečně pracovat na kruhovém okraji nádoby.
    Poněvadž dužinové hlavy jednotlivě ani ve spojení netvoří rovinu, nýbrž jsou skloněné dovnitř, musí být plaz hoblíku po délce přiměřeně vypouklý.

Hlavník
Hlavník (obr. 138) je vypouklý bednářský hoblík se šikmo vsazeným želízkem na hoblování hlav dužin již sestavených oblých nádob

Cídící čili dutý špačkář (obr. 139)
Má-li se dodatečně hoblovat povrch nádoby při nasazených obručích, použije se t. zv. dutého špačkáře, jehož plaz umožňuje želízkem zabrat těsně u obruče anebo dotáhnout až těsně k obruči.

Cídící neboli dutý špačkář neboli cidíč
Cídící neboli dutý špačkář či cídič se používá na hoblování povrchu sudu při nasazených obručích

Okružník čili příčníkář (obr. 140)
Okružníkem se opracovává na čisto se správným zaoblením vnější povrch u tvrdých nádob, které již mají naraženy obruče. Hobluje se jím rovnoběžně s obručemi, t. j. napříč dřevěných vláken. Plaz je proto vydutě zakřiven a želízko je nejčastěji šikmo položeno k postranním stěnám tělesa.

Bednářský hobnlík Okružník čili Příčníkář má vydutý plaz a opracovává sud z vnějšku když už má nasazené obruče
Bednářský hoblík Okružník čili Příčníkář má vydutý plaz a opracovává sud z vnějšku když už má nasazené obruče

Nádobkář (obr. 141a, 141b)
U nádob již postavených, se vnitřní povrch dužin vyhoblovává nádobkářem. Je to vypouklý hoblík, kterým se upravuje vnitřní plocha nádoby. Tímto hoblíkem se uvnitř hoblují nádoby tvaru komolého kužele. Na sudy musí být nádobkář půlkulatý, aby se mohlo vyhoblovat prohnutí sudu. Zabedněné nádoby s utaženými obručemi se uvnitř ještě přehoblují až ke dnu nádobníkovým špačkářem. Popsaných hoblíků se používá k hoblování rovných nebo jednoduše zakřivených ploch.

Nádobkář je vypouklý bednářský hoblík na hoblování vnitřních stěn již postavených nádob
Nádobkář je vypouklý bednářský hoblík na hoblování vnitřních stěn již postavených nádob

Okrojník dnový neboli brámovník na dna (obr. 142)
Dále jsou ještě hoblíky, jimiž se při výrobě bednářských nádob opracovávají konstrukční části nebo výzdoby, složené z několika ploch. K nej- jednodušším z nich patří okrojník dnový čili brámovník na dna (obr. 142)
    U malého kruhového dna se dělá lemový výkroj okrojníkem s pravítkem, které bývá obyčejně ocelové a je upevněno na vnitřní čili pravé straně hoblíku. V pravítku je určitý počet vyvrtaných otvorů. Hoblík se položí na dno tak, aby byl jeden z otvorů na pravítku nad kruhovým středem, do středu se zarazí krátký hřebík a hoblíkem se pak krouží po obvodu dna.
    Mimo lemový výkroj se na dnech vyřezávají ještě ozdobné kruhové rýhy, a to bud podél obvodu, nebo též blíže ke středu. Tyto ozdoby se vyhoblovávaji hoblíky, jejichž želízka jsou různě vykrojena. Také tyto hoblíky, t. zv. „věnečníky“, upevní se pravítkem ve středu dna jako okrojník. Hoblíkové těleso je mírně zakřiveno a plaz je mírně vypouklý. Jsou-li tyto hoblíky úzké, vystupují hobliny po straně; má-li profil, a tudíž i těleso dostatečnou šířku, vystupují hobliny horem. 

Okrojník dnový neboli Brámovník je bednářský hoblík s pravítkem na hoblování malých kulatých den sudů
Okrojník dnový neboli Brámovník je bednářský hoblík s pravítkem na hoblování malých kulatých den sudů

9. Nástroje pro dělání útorů – vtěrák a zejkovec
Zatěračka neboli vtěrák jako pilka užívaný slouží k řezání útorů (prohlubenina pro zapuštění dna) menších nádob. Pro řezání útorů (prohlubenina pro zapuštění dna nebo také zejk) velikých sudů a kádí užívá se hoblíku zejkovce.
Vtěrák či útorník neboli zatěračka (obr. 11) skládá se ze čtvercové desky A, z tvrdého dřeva o straně 10 cm dlouhé. Deska je 3 cm tlustá a je v ní vydlabán čtvercový otvor, kterým prochází na příč desky hranátá tyčinka B, která jest asi  2½ cm široká. Tlouštkou desky zespodu je vydlabán též hranatý otvor dosahující až k otvoru příčnému. Do něho lze vložiti klín, jehož tvar má dutina, že se totiž dovnitř zúžuje. Jeho při­ražením upevní se příčná tyčinka v libovolné poloze. Na jednom konci tyčinky B jest otvor, kterým se prostrčí útorní želízko C a upevní se klínkem. Toto želízko zvláště při vyobrazené má tvar pilky o dvojitých zubech, pouze s tím rozdílem, že u takové pilky jsou zuby skloněny ku předu na náraz, kdežto u onoho želízka jsou tak postaveny, že stejně zabírají, ať se útorníkem šine před a nebo vzad. Zubů je pouze tři až čtyři, by se snadněji nástrojem pra­covalo.

Útorník (zatěračka) obr. 11, Zejkovec obr. 12
Útorník (zatěračka či vtěrák) obr. 11,   Zejkovec obr. 12

Má-li se vyřezati útor, opře se deska o konce dužin, vzdálenost útoru určí se délkou tyčinky, takže za řezání je želízko stále stejně vzdáleno od konce nádoby. Útorník doznal různých proměn, by se mohl obec­něji užívati. Hlavní změny doznala pilka, jejíž zuby mají zvláštní tvar a sklon. Na jedné straně či kraji je pilka opatřena zubem zahnutým,  takže je-li předními zuby útor vyříznut, je tímto posledním zubem už na dno čistě vyhlouben.
    Zejkovec (obr. 12 a 144) podobá se stolařskému výdrážníku t.j. hoblíku, kterým se vyřezávají drážky. Liší se od něho tím, že jeho spodina je tvaru kruhového, by dobře přiléhala do vnitřní dutiny sudu. Tento hoblík obr. 12. vyznačený skládá se ze zásuvné desky R, která udržuje hoblík ve stále vzdálenosti od kraje dužin. V hoblíku P jsou dvě šrou­bová vřetena S Š, na něž se vloží deska s otvory. Dle posunutí desky do­cílí se žádaná vzdálenost hoblíku od konců dužin. V určité poloze udr­žuje se deska, nasadí-li se na šroubová vřetena matice, která se až k desce natočí (našroubuje). Aby se strana desky na konce dužin přiléhající snadno neopotřebovala, je vyložena buď kostí, mosazem, železem anebo slonovinou.
    Postavení desky lze docíliti též jinak a to třemi šrouby. Na dvě šroubová vřetena navleče se deska otvory jak v obraze vyznačeno. Vře­tena prostrčí se otvory hoblíku a zašroubuji se v otvorech desky, které jsou šroubovými maticemi. Za držadla vřeten lze pak hoblíkem pohybo­vati. Aby se deska v jisté poloze pevně zadržela, prochází mezi oběma šrouby z opačné strany zastrčené šroubové vřeteno otvorem desky jako šroubovou maticí a zašroubuje se tak, až se opírá o hoblík. Otvor pro hobliny je po straně hoblíku. Želízko má rovné ostří zaujímající celou stranu spodiny. Před středním želízkem, výkrutkou, které se podobá želízku obyčejného hoblíku, stojí na každé straně drážky těsně u ní že­lízko řezací, které nejprve vyřezuje útor po celé šířce, a ten je teprve výkrutkou dodělán t. j. čistě vypracován. Tak se obdrží čistý hladký útor.
Dle velikosti sudů třeba různých hoblíků tohoto druhu, neboť čím větší sud, třeba širšího útoru a proto jiného hoblíku.

Zejkovec je bednářský hoblík na hoblování širších zejků což je prohlubenina v dužinách do níž se zapustí dno sudu
Zejkovec je bednářský hoblík na hoblování širších zejků, což je prohlubenina v dužinách do níž se zapustí dno sudu

    Drážkovník slouží k dělání drážky takových sudů, u kterých je drážkové dno. Tento hoblík skládá se ze dvou částí. Jedna část běží na koncích dužin a druhá obsahuje želízka. Oba díly jsou volné a lze je slo­žiti pro mělčí nebo hlubší drážky, což se provede třemi šrouby. Přední
želízko řezací, upevněné klínem, řeže vnitřní okraj drážky, vlastní že­lízko též klínem zaražené stojí šikmo na šířku spodiny hoblíka, něco dopředu, by netrbalo, a pak aby jen pozvolna řezalo, a tak vzniklý odpor snadno přemáhalo. První část hoblíku po duhách běžící, je tak zakřivena jako dráha hoblíku a jejím položením jest ustanovena hloubka výřezu. V hoblíku, kde je želízko upevněno, jest udělán celou jeho šířkou volný dlab pro hobliny, které odtud vypadávají. Není právě nutno celý hoblík míti složený ze dvou částí, které lze dle potřeby složiti. Může býti jedno­dušeji zhotoven z jediného kusu, pak odpadají všechny tři šrouby. Sklá­dací drážkovník je pouze pohodlnější.

Pily

Pilu potřebuje bednář k zarovnávání dužin, dříve nežli použije hoblíku. V průmyslu bednářském se používá nejvíce těchto druhů pil: Rámové pily široké, rámové pily úzké (rejdovačky), pily dvířkové, zlodějky a břichatky obr. 119. Ozubení této pily je buď nepřetržité trojúhelníkové, nebo přetržité, t. j. se zuby sdruženými. Pila řeže při pohybu vpřed i vzad a je volná, nenapíná se. Čára spojující špičky zubů je oblouková křivka. Touto pilou, k níž je potřebí vždy dvou pracovníků, přeřezávají se špalky a kmeny. Délka pily je 120 až 160 cm, šířka asi 20 cm, vzdálenost zubů 1 až 3 cm, pilový list má tloušťku 1 až 1,5 mm. Rukojeti (držadla) na koncích jsou bud naraženy na hroty, nebo zasazeny do uch.

Pila břichatka
Pila břichatka

Dobrá pila nesmí za ře­zání vyskakovati, a u dobré pily netřeba k jejímu vedení větší síly. Má řezati tak, by řez nebyl ani příliš široký ani příliš úzký, by v onom pří­padě nebyl hrubý a v tomto nebyla pila zachycována. Pak u dobré pily je řez rovný, nesmí totiž zabočovati stranou od původního směru a to v čáře křivé. Všem vadám lze odpomoci, jsou-li zuby pily dobře vypilovány a správně křižmo postaveny. Toho se docílí, jsou-li všechny zuby stejně vysoké a dobře vypracované, by spilovány byly řádně na náraz. Má-li ostře řezati, postaví se přední strana zubů v jednom směru svislém na pásku pily. Má-li řezati pila méně ostře, opilují se zuby tak, aby přední strana jejich byla něco nakloněna dozadu proti dělníkovi. Zadní strany zubů jsou šikmo dopředu nakloněny, by se pila snadno zpět vytáhnouti mohla.
    Pily mají buď široké nebo úzké pásky. Pila s úzkou páskou, jmenuje se vykruhovačka neboli zatěračka či rejdovačka obr. 120 a slouží k vyřezání křivých čar, má-li se např. vyříznouti dno okrouhlé neb oválové. Páska pily se napíná v rámu, jsou to pily napínací. U těchto pil je pilový list napjat v lehkém, avšak pevném rámu, který se skládá z ramen a, příčky b, stahovací šňůry c, kolíku d a držadel e.

Držadla mají dlouhé čepy, které jsou prostrčeny otvory vyvrtanými u dolních konců ramen, a do zářezů těchto čepů se zapnou konce pilového listu. Otáčením držadel se může pilový list libovolně odklonit od roviny rámu, takže rám nepřekáží při hlubokém řezu. Poněkud výše, asi v polovině ramen, opírají se ramena o příčku, která je na koncích vykrojena na tloušťku ramen. Horní konce ramen mají vruby, přes které je ovinuta a napjata stahovací šňůra. Kolíkem, který je jedním koncem prostrčen prostředkem šňůry a druhým koncem se opírá o příčku, šňůru skroutíme a tím zkrátíme, čímž se zvětší vzdálenost dolních konců ramen a pilový list se napne. Pilový list má nepřetržité ozubení, zuby jsou trojúhelníkové, buď pravoúhlé nebo převislé, takže pila řeže jen jednostranně, a to při pohybu od pracovníka.

Rámová pila rejdovačka
Rámová pila rejdovačka

Pily dvířkové (obr. 121)
K vykružování, t. j. k řezání podle čáry silně zakřivené používá se malých pil rámových, jejichž pilový list je velmi úzký. Dvířková pila je 60 až 100 cm dlouhá, podle velikosti dvířek, které se mají řezat. Ramena má hodně delší než obyčejná rámová pila, jinak má složení stejné.

Bednářská pila dvířková
Bednářská pila dvířková

    Vykruhovačky pro výřez otvorů mají vývěsnou pásku z jednoho držáku, by se mohla do otvoru vstrčiti a opět zavěsiti.
Pila rozmítačka či zlodějka podobá se velmi úzkému noži, jehož ostří má zuby. Je asi 3 dcm dlouhá, dosti tlustá, by se neohýbala aniž zlomila, ale její páska se ke hřbetu tenčí, by nabyla veliké tření a pila se nesvírala. Konec pilky je zasazen do dřevěného držadla se svorkou.
Pilka je sice hladká z obou stran, avšak má přece dvě řady zubů. Vypadá každý zub asi jako trojboký jehlanec o nestejných bočných stěnách, z nichž stěna vnější jest o jedné rovině s páskou pily a tak tvoří její po­kračování. Druhá stěna přední je svislá, třetí stěna vystupuje odzadu šikmo zhůru. Všechny tři stěny končí se špičkou.

Pila rozmítačka nebo také zlodějka
Pila rozmítačka nebo také zlodějka

11. Nebozezy
Nebozez sloužící k navrtávání otvorů do dna sudů podobá se zcela otáčivému nebozezu (svidříku) jiných řemeslníků, k vrtání dřeva užívanému.
    Obyčejné nebozezy ruční jsou tyčovité nástroje, jejichž dolní polovina má řezací plochu napolo svinutou, asi jako hlemýždí skořápka, a zakončenou zahroceným šroubem. U horního konce je nasazená příčná rukojet. Otáčí-li se nástroj kolem své osy a zároveň se tlačí do dřeva, vyvrtává otvor, jehož průměr se znenáhla zvětšuje, až dosáhne průměru nejvyšší řezací části nebozezu. Břit řezacích hran odkrajuje tenké a krátké třísky, drť. Ta má z počátku dosti místa v závitech nebozezu. Při dalším vrtání je vrchní drť zdvíhána drtí spodní, nově odkrojenou, a částečně sama vypadává ústím vývrtu, částečně se odstraňuje vytažením nástroje z otvoru, což se podle potřeby opakuje. Nebozezem se otáčí buď ručně, nebo strojně.
    Při strojním pohonu, při němž je otáčení nebozezu rychlejší, používá se málokdy nebozezů obyčejných, nýbrž většinou nebozezů zvláštních tvarů.
Ruční nebozez, kančík (obr. 145)
U malých ručních nebozezů je držadlo naraženo na špičatý horní konec, který je na konci roznýtován. U větších nebozezů tohoto druhu je místo špičky navařená, vhodně upravená pochva (ucho, oko), kterou se prostrčí krátká, dostatečně tlustá tyč.

Kolovrátek (obr. 146)
Ruční nebozez americký se při práci otáčí kolovrátkem. Při použití kolovrátku je možno otáčet nebozezem nepřetržitě a lze dodržet téměř přesně směr vývrtu. Hlavní část kolovráku je tyč v podobě oblouku dvakrát lomeného a na jejím dolním konci se nebozeze nasazuje do otvoru a tam se upevní perem, svorkou nebo šroubem. Na horním konci je nasazen knoflík, který se otáčí kolem své osy. Pracovník uchopí levou rukou knoflík a tiskne nástroj na dřevo, pravou rukou pak otáčí kolovrátkem.

Ruční nebozez a americký nebozez kolovrátek
Ruční nebozez (obr. 145) a americký kolovrátek (obr. 146)

Americký nebozez (obr. 147)
Tento nástroj má spirálovitě stočený dřík, jehož závity jsou určený výhradně k samočinnému vyhrnování drti. Na dolním konci je nožík téměr vodorovný, který odřezává drť na dně, kdežto oba nožíky po stranách nařezávají stěny vývrtu a mají podobný úkol jako krojidla u hoblíků. Do dřeva se nebozez zavrtává středovým šroubem. Aby se nebozez netřel o stěny vývrtu, je průměr závitu o něco menší než vzdálenost postraních nožíků krojidlových.

Americký nebozez a nebozez čepový čili špulíř
Americký nebozez (obr.147) a nebozez čepový čili špulíř (obr. 148)

Nebozez čepový či špulíř (obr. 148)
K mělkému vrtání se používá nebozezu čepového čili špulíře. Ten má řezací zub poněkud šikmo skloněný, svislé krojidlo a špičku, která nemá tvar šroubu, jelikož se nebozez musí rovnoměrně tlačit do vývrtu. Zátkové a čepové otvory bednářských nádob se vždy vrtají kuželovité. Při ruční výrobě se tyto otvory dělají tak, že se nejdříve vyvrtá vhodným nebozezem otvor válcový s průměrem, který se rovná menšímu průměru kuželovému, a ten se potom kuželovité rozšíří obyčejným nebozezem bednářským.

Bednářský nebozez (obr.149)
Tento nebozez je vyroben z ocelového plechu a má podobu podlouhlého komolého kužele, z jehož pláště je vyříznut podélný pruh. Jedna z podélných hran je přiostřena.

Bednářský nebozez americký neboli lžičník či pernáč (obr. 150)
Má tvar kužele dole uzavřeného s úzkou štěrbinou po celé délce. Želízko je přišroubováno uvnitř kužele. Třísky vnikají za želízkem do vnitřku nebozezu a nemohou padat do nádoby. Na dolním konci u těchto nebozezů bývá připojen docela krátký lžičník, kterým se válcový otvor na vrtává. Želízko bednářského nebozezu bývá také posunovatelné.

Bednářský nebozez a americký bednářský nebozez
Bednářský nebozez (obr. 149) a americký bednářský nebozez či americký lžičník (obr. 150)

    U pivních sudů se otvor zátkový i čepový zajišťuje proti roztřepení kovovou zděří zátkovou nebo čepovou (obr. 151). V tomto případě se při horním konci otvoru vykrojí polodrážka, do které pak zapadne prstenec zděře. Polodrážka se vykrojí zvlášť upraveným nebozezem, tak zvaným zděřovým výstružníkem (obr. 153), při němž krojidlo řeže drážku na vnitřní straně, zahnuté želízko pak spodem. Závity pro šroub zděře na vnitřní ploše zátkového otvoru se vyřezávají zděřovým závitníkem (obr. 152), se kterým se pracuje stejně jako s obyčejným závitníkem.

Zátková zdeř, zdeřový výstružník a zdeřový závitník
Zátková zdeř (obr. 151), zdeřový výstružník (obr. 153) a zdeřový závitník (obr. 152)

Hemerejz (obr. 154)
Nebozez pro vyvrtávání ucha t. j. otvoru v dužině nádoby, který slouží k uchopení jako na př. na putýnky, džberu a j. Tímto nástrojem se vykrajují velké otvory válcové, jejichž stěny se přiřezávají krojidlem. Takto vykrojená část desky má podobu kotouče. Jsou-li dužiny tlustší, pracuje se krojidlem do určité hloubky a dále se pokračuje s druhé (protilehlé) strany. Tlustý dřík a má na horním konci příčné držadlo b a dolní konec přechází v obyčejný, poměrně tenký nebozez vedoucí c, nebo se končí zahroceným šroubem do dřeva. Nad vedoucím nebozezem v těle hemerejzu je čtverhranný otvor pro příčné rameno f, do něhož se zasadí nůž e, a klínem g nebo šroubem se rameno upevní v potřebné poloze.

Hemerejz je bednářský hoblík na vykrajování velkých otvorů např. ucha džberů
Hemerejz je bednářský hoblík na vykrajování velkých otvorů např. ucha džberů

Jiné různé nástroje 
Pro dělání dvířek do sudů a to k vyřezání klenuté části slouží zvláštní pilka, která se liši od obyčejné pily tenkým proužkem ozube­ným a pak, že prostřední příčka je od tohoto proužku značně vzdálena a tudíž blízko napínacího motouzu. Kromě této pilky užívá se ještě ná­stroje hoblíku podobnému, trhače. Je zařízen takto: Užije se z tvrdého dřeva hranolek asi 25 cm dlouhý, 8 cm široký a 6 cm vysoký. Vzadu jsou 2 až 3 otvory, jimiž se prostrčí šroub, jímž se trhač upevní ve středu vyklenutí.
    Otvorů je proto několik, by se docílilo různě dlouhých poloměrů má-li býti klenutí dvířek větší nebo menší. Na přední straně hranolku je zasazeno šikmo želízko, jehož ostří jest o něco v obloučku vyhnuto a zubato jako u pily. Toto želízko neupevňuje se však jako u hoblíku, nýbrž nad otvorem jest upevněn ocelový oblík, jímž prochází šroub, který zapadá do matice na horní části želízka umí­stěné. Zařízení je takové, že otáčí-li se šroubem v otvoru oblíku, tlačí šroub na želízko, které lze dle počtu šroubových otoček libovolně hluboko po­stavili do vyřezávaného dna. Želízko nabude v otvoru hranolu nehybností postranním šroubem, s nímž je spojeno raménko, které želízko ke dřevu pevně přitlačuje.

Utahovadla (bednářský šroub, tahouny, stahováky), obr. 163, 164, 165. 
jsou přístroje bednářské sloužící k těsnému uta­žení dužin vespolek, jsou-li již v sedacím obruči po­staveny. Taková utahovadla šroubová jsou různých tvarů. Při konečném ohýbání dužin se postupuje tak, že se veškeré dužiny pro sud potřebné sestaví do pomocných obručí a tato jedna hlava se řádně utáhne. Takto postavený sud se napřed značně navlhčí a na ohni dostatečně vyhřeje, aby dužiny při ohýbání nepraskaly. Stahovat se začíná, když teplo prolíná dužinami. Stahovák (bednářský šroub) se zhotovuje v různém provedení. Uvedeme několik druhů: posledního z nich se velmi často používá ještě dnes ke stahování velkých ležáckých sudů. 

Bednářský šroub - stahovák dřevěný a stahovák kladkový
Bednářský šroub – stahovák dřevěný (obr. 163) a stahovák kladkový (obr. 164)

    Obyčejný, v pivovarech dosud často používaný je stahovák dřevěný. Ten se skládá z dolního, přiměřeně tlustého dřeva, t. zv. sedla a, vyhloubeného přibližně souhlasně se zaoblením sudu, dále z horní příčky a ze dvou sloupků c, které s oběma částmi právě jmenovanými tvoří pevný rám ze šroubového vřetena uprostřed, které je svým dolním koncem otáčivě připevněno k sedlu, a konečně z mohutné příčky, t. zv.

Bednářský stahovák neboli utahovadlo či tahoun
Bednářský stahovák neboli utahovadlo či tahoun

napínače g. V napínači je šroubová matice, kdežto sloupky, často kovové, volně probíhají děrami vyvrtanými po stranách napínače. V napínači i v sedle jsou při koncích vyvrtány ještě díry pro lano, na jehož koncích se udělají uzly, aby se lano nemohlo provléknout. probíhají děrami vyvrtanými po stranách napínače. 
Lanem vyčnívajícím ze sedla se volné konce dužin sevřou a napínač se šroubem táhne od sedla. Tím se lano svírá stále těsněji kolem dužin a jejich konce se k sobě pomalu přibližují. Ohýbání se při tom podporuje mírným klepáním palicí na konce dužin. Když se okraje dužin sevřou, nasadí se na tuto hlavu pomocná obruč a přitáhne se. Potom se šroub povolí a sundá.U dalšího stahováku vedou lano dvě kladky, upevněné uvnitř sedla. Tím se značně zmenší nejen tření a spotřeba energie, nýbrž i opotřebení lana, které zde probíhá uvnitř, t. j. mezi rámovými sloupky, a tvoří tudíž téměř úplně přesný kruh. Proto se také tento stahovák dobře hodí pro sudy různých velikostí. Zacházení s nástrojem usnadní dvě kovové nohy, které jsou připevněny ke druhému konci stahováku.

Nejlepší a nejpoužívanější je stahovák, na jehož vřetenu je nasazena řehtačka. U tohoto stahováku je možno při tenčích, snadno ohebných dužinách otáčet šroubové vřeteno klikou. Při stahování velkých sudů, které kladou větší odpor, používá se páky, která se na řehtačku snadno nasadí; tak může obtížnou práci vykonávat jeden pracovník. Velké ležácké sudy se někdy také stahují řetězem, který svými články zapadá do ozubů strojku, kterým se také otáčí pomocí řehtačky a páky. Tento přístroj se jmenuje „satan“.
    Vyvařované nebo vypařené a ohnuté  sudy se musí dobře vyhřát, aby se voda vypařila a aby se natrvalo snížíla pružnost dužin, a tím odstranil tlak na obruče. Poněvadž je nebezpečí, že by se dužiny mohly od volně rozhozených hořících třísek vznítit, dávají se třísky do zvláštního vypalovacího koše. Koš je zhotoven z ocelových prutů, stojí na 3 až 4 nohách a má plechové dno, aby z něho nevypadávalo palivo.
    Dnes se hojně používá vypalovacích pánví, ve kterých se topí koksem nebo uhlím. Oheň se zanítí v prostředním komínku, do talíře kolem se nalije voda a do té se sud postaví. Při mechanické výrobě musí být těchto pánví větší počet, protože sud se musí vyhřívat na mírném ohni asi 15 až 40 minut. 

Bednářský stahovák s řehtačkou, vypalovací koš a vypalovací pánev
Bednářský stahovák s řehtačkou (obr. 165), vypalovací koš a vypalovací pánev (obr. 166)

Kromě popsaných přístrojů sloužila dříve k utahování dužin různých nádob dle jejich velikosti ještě jiná šroubová utahovadla. Pro menší nádoby užívalo se utahovadla ramlového, při němž natáčí se provaz kolem dužin otočený na obušek a tím se skracuje či napíná.
    Pro veliké nádoby užívalo se vratidla s deskou. Vodorovný hřídel má po straně ozubené kolo, do něhož zapadají zuby kolečka malého, které se otáčí klikou. Provaz je natočen na hřídeli a jím se obepnou dužiny nádoby. Otáčením kliky napíná se provaz.

Skoba na dna slouží k vytažení dna. Užívá se jí zejména při vysmolování sudů. Je malá. Zarazí se do dna ze sudu vyjmutého a dno drží se tak jako za ucho, by se po vysmolení pohodlně vložilo do útorů dužin.
    Vazební kleště.
Má-li se z části dřev pro dno přiřezaných toto sestaviti a dle míry nákresem vyznačiti, přidrží se těmito kleštěmi ve­spolek. Je to železná tyčinka hranatá na jednom konci kolenovitě ohnutá. Na tyčinku navleče se kolenko též ohnuté, které lze po tyči pošinovati.
    Pro štípání prutů vrbových na jednotlivé proužky uživá se klínku, který má na konci tolik hrotů naostřených, na kolik dílů má se prut rozštípnouti. Těmito páskami ovinují se obruče na místě spojovacím. Dle toho na kolik dílů štípe se prut, přiřízne se nejprve pořízem na konci a do těchto rozštěpů, vloží se klínek zhotovený z tvrdého dřeva buď buko­vého nebo zimostrázového. Jeho špička běží po jádru a do každé mezery dvou hrotů jest uložena část prutu. Rozštípané pruty na díly se nyní hoblíkem zvaným bočkářem (svazníkem) vyhobluji na pásky. Hoblík k tomu užívaný má dráhu vyloženou kostí nebo mosazným plechem a dlouhý nůž má ostří zdola broušené něco ke dráze skloněné. Nůž jest upevněn dvěma šrouby ke dřevu, které je pod nožem duté pro hobliny. Za práce drží dělník hoblík v pravé ruce za držadlo, a položí ho na proužek, který pak vytahuje levou rukou z pod hoblíku. Při tom je proužek položen svým hřbetem na kožené zástěře pravého stehna dělníkova. Několikerým protažením docílí se konečně páska dostatečně plochá a tenká, jak právě třeba.  Důležitým bednářským nářadím je kružidlo (obr. 113), jehož se používá jednak k měření v zejku a jednak k vyrýsování den kruhů, dvojkruhovek a oválů. Kružidlo je obyčejně ocelové a bývá až 30 cm dlouhé. Velké kruhy, jako dna do ležáckých sudů a kádí, zaměřují se a rýsují velkým kružidlem, jehož délka bývá až 130 cm. Toto je obyčejně dřevěné a opatřené ocelovými hroty (bodci).
    Rejsek (obr. 114), je dřevěná pomůcka skládající se jedné nebo dvou latěk, které jsou obyčejně děleny na milimetry a dají se posunovat. Konec laťky, jenž vyčnívá z deskovitého vodítka, má po straně ocelový bodec. Rejsku se používá tehdy, má-li se na př. vymezit tloušťka dna do zejku po celém jeho obvodu nebo označit stejná tloušťka všech dužin.

Bednařské kružidlo a rejsek
Bednařské kružidlo obr. 113 a rejsek obr. 114

Průměry stromů a špalků, jakož i bednářských nádob a pod. se měří posuvnými hmatadly (obr. 115). Hlavní jejich částí je tlustá tyč dlouhá 50 až 100 cm, dělená na centimetry, na jejimž konci je připevněno rameno 35 až 60 cm dlouhé, které svírá s tyčí pravý úhel. Druhé stejně dlouhé rameno je možno posunovati po tyči a jeho značka pak ukáže na stupnici tloušťku kmene. Mimo metrické dělení má posuvné hmatadlo ještě dělení druhé, z něhož se může přímo vyčíst krychlový obsah měřeného špalku pro délku 1 m. Malými hmatadly se určuje tloušťka nebo šířka obráběného dřeva, nádob a pod.

Posuvné hmatadlo
Posuvné hmatadlo

Kromě tužky, hrudky, křídy a pod. se k vyznačování různých dílů a k rýsování čar podle pravítka používá též rydla (obr. 116).

Bednářské rydlo
Rydlo k vyznačování a rýsovaní čar podle pravítka

Ostření a rozvádění pilových listů ručních pil
Před ostřením nebo rozváděním se pilový list upíná do skřipce (obr. 123), který se skládá ze dvou čelistí, jež jsou navzájem spojeny šroubem. Na volných, proti sobě postavených stranách jsou čelisti okovány ocelovými pláty; mezi ty se vloží pilový list a sevře se šroubem. K přidržení pilového listu se může též použít svěráku, zvláště má-li široké čelisti. K ostření samému se používá pilníků z kalené oceli, které jsou křížem rýhovány a jejichž příčný průřez se volí přiměřeně ke tvaru pilových zubů (trojúhelníkový, kosočtvercový, obdélníkový, kruhový, polokruhový a j.). Směrem k volnému konci jsou pilníky zúženy a na druhém konci mají dřevěnou násadu. Jsou dlouhé 13 až 20 cm. Při ostření se musí dodržovat správný úhel sklonu v rovině pilového listu. Poněvadž po ostření mají být jednotlivé zuby pokud možno stejně veliké a čárá spojující hroty zubů přímá, upilují se před ostřením příliš vyčnívající zuby dlouhým plochým pilníkem. Nejstejnoměrněji se pilové listy ostří na ostřicích strojích, jejichž hlavní částí je smirkový kotouč průměru 25 až 45 cm a tloušťky 4 až 15 mm jako pilník.

Průřez kotoučového okraje nebo pilníku je přizpůsoben tvaru ostřených zubů. Ostřicí stroj si stejnoměrně a v žádoucí šikmé poloze pilový list sám posouvá, přidržuje a po případě i rozvádí (šraňkuje).
Jako mají být hroty zubů přesně na příslušné čáře, musí být i rozvod zubů pokud možno stějnoměrný. Jednoduchými rozvodkami mohou zuby rozvést jen zkušení pracovníci. Proto se nejčastěji používá rozváděcích kleští (obr. 124) různých konstrukcí, které se dají nařídit na určitý úhel pro různé tloušťky pilového listu a jsou opatřeny stupnicí pro přesné upravení rozvodové šířky.

Skřipec na upínání pilového listu při ostření a rozváděcí kleště
Skřipec na upínání pilového listu při ostření (obr.123) a rozváděcí kleště (obr.124)

 Ostatní pomocné nástroje

Kladiva
Nejdůležitějším pomocným nástrojem pro bednáře je kladivo. Jím se utahují obruče a tvarují se podle nádoby, a hlavně se jím vyhýbá (sklání) ocel do žádané křivky, aby obruč sedla celou plochou na kuželový tvar nádoby. K tomuto účelu se používá t. zv. kladiva křížového, které má díru pro násadu rovnoběžnou s oblým břitem kladiva. Dále se k nýtování obručí používá kladivo, jehož břit je kolmý na směr otvoru pro násadu. Toto kladivo se jmenuje nýtovník.

Sedák neboli tužidlo (obr. 157)
Dalším důležitým pomocným nástrojem je sedák. Sedák má tvar kladiva, jehož dolní, dobře kalená část je ukončena obdélníkem, který má polohu rovnoběžnou s násadou a poněkud vystouplé hrany. Hranami se sedák nasadí na obručový kraj a údery na jeho hlavu se obruč přitužuje. Horní část sedáku se většinou zhotovuje ze dřeva (habrového), které mírní prudký náraz kladiva. Tento dřevěný nástavek se zajišťuje kroužkem, aby se neroztřepil. Sedáky bývají také celé kovové, ale ty nejsou tak dobré, neboť při prudkém nárazu kladiva sedák odskakuje. Na menší práce se také používá malého sedáku ručního, který je bez násady a drží se přímo v ruce.

Sedák neboli tužidlo je bednářské kladivo k utužování obručí na sud
Sedák neboli tužidlo je bednářské kladivo k utužování obručí na sud

Sekáč (obr. 158) 
Pásová ocel se před zhotovením obruče musí useknout nebo ustřihnout. Seká se sekáčem v podobě kladiva, jehož břit je dobře zakalený. Sekáč se postaví na příslušné místo pásové čili obručové oceli a na jeho hlavu se několikrát udeří kladivem l 1/2 až 3 kg těžkým. Stejně se přiseknou rohy obručových konců a roztřepené hrany se opilují. Tenká obručová ocel se usekává ručním sekáčem, který nemá násadu a drží se přímo v ruce.

Průbojník (obr. 159)
Na obou koncích správné zakřivené obruče se prorážejí průbojníkem díry, které se musí přesně krýt. Průbojník je rovněž podobný kladivu, je z lité oceli a liší se od sekáče hlavně tím, že místo klínového tvaru má tvar komolého kužele, vybíhajícího téměř ve špičku. Pro tenké obruče se používá průbojníku ručního; ten se drží v levé ruce a pravou se tluče kladivem na jeho horní konec.

Nýtovka (obr. 160)
Při nýtování obručí se používá jakési malé podložky, která se pokládá na kovadlinu a nazývá se nýtovka. Je to ocelová, pravoúhlá, tlustá destička, na jejíž vrchní stěně je vyvrtáno 4 až 6 polokulových prohlubenin, do nichž se postaví nýty hlavami. Potom se oba konce obruče navlečou na nýt a jeho volny konec bez hlavičky se rozklepe. Rozklepaný konec nýtu musí být vždy na vnitřní straně obruče. Nýtovky mají různé tvary, jsou buď čtvercové, nebo obdélníkové, vrtané na obou stranách pro různé velikosti hlav nýtů, nebo bývají také krychlové.

Sekáč (obr. 158), průbojník (obr. 159) a nýtovka (obr. 160)
Sekáč (obr. 158), průbojník (obr. 159) a nýtovka (obr. 160) se používají k opásání sudu železnými obručemi

Potáhlík (obr. 161)
Protože průměr okraje nádoby je před stažením vždy o něco větší než průměr obruče, mohou se krajní obruče navléci jen pomocí potáhlíku. Jeho ostrá hrana se opře do pláště nádoby v místě protilehlém nádobovému okraji, na nějž již byla obruč částečně navlečena. Hák, který je kolem trnu otáčivý, přesahuje svým ozubem ostrou hranu potáhlíku jen o tloušťku obruče. Hákem se obruč uchopí při vnitřním kraji tím, že se nadzdvihne rukojeť. Tlačí-li se rukojetí dolů, obruč se poněkud vytáhne a zároveň se může přetáhnout přes okraj nádoby. To se opakuje kolem dokola nádoby, až je obruč naražena.

Venhák (obr. 162)
Venhákem se vybedňuje dno již zasazené, aniž se musí rozložit plášť nádoby. Tohoto nástroje se používá hlavně tehdy, má-li se zejk dodatečné vyložit rákosem. Při tom se sejmou koncové obruče, vychýlí se hlava jedne dužiny na vnější stranu a venhák se zahnutým koncem zasune mezi dužinu a dno. Tímto způsobem se pokračuje u všech dužin až se rákos vpraví kolem dokola dna.

Potáhlík (obr. 161) a venhák (obr. 162
Potáhlík (obr. 161) a venhák (obr. 162)

 

Z knihy Bednářství, návod k veškerým pracím bednářským
Napsal V. Rošický
Vydal nakladatel I. L. Kober v Praze (není uveden datum vydání knihy)
Dle účtenky Nakladatelství Aloise Hynka v Praze, vložené v knize, byla kniha zakoupena v knihkupectví Alois Hynek, v Praze, Celetná ulice dne 21.12.1922, pro bednářství Večeřa František, Mladá Boleslav
Dále byly použity vyobrazení a texty z knihy Bednářství, Jaroslava Pavla, vydané Státním nakladatelstvím technické literatury v roce 1957

 

Související obrázky:

Nejjednodušší hradící přístroj a výpočet tlaku na dno sudu

Hradící přístroj s vodním sloupcem v za sebou propojených trubicích. Napouštěním vody lze nastavit hradící tlak dle rysek na trubicích a není potřeba 4 m vysoká roura jako v článku
Hradící přístroj s vodním sloupcem v za sebou propojených trubicích. Napouštěním vody lze nastavit hradící tlak dle rysek na trubicích.

Chceš hradit sud pod tlakem 0,35 atp. Nemáš však po ruce ani manometr, ani hradící přístroj.
Jak dosáhneš přesto žádaný tlak pomocí roury 4 m dlouhé a vzduchové hadice?
1 atp značí tlak 1 kg na 1 cm² plochy. 1 litr vody váží prakticky 1 kg a obsahuje 1000 cm³  Na ploše 1 cm² způ­sobuje tedy sloupec vody o 1000 cm, t. j. 10 m výše, tlak  l atp.
Ucpeš-li nyní zmíněnou 4m dlouhou rouru z jedné strany, tuto pak kolmo postavíš a naplníš vodou do výše 3,5 m a zavedeš-li vzduchovou hadicí od sudu do roury tak hluboko, až dosáhne ucpaného dna roury,  pak na­chází se sud pod tlakem 0,35 atp a kyselina uhličitá (CO2) může unikati až tehdy, kdy napětí v sudu dosáhne vyš­šího tlaku.

Víš, jaký tlak musí mnohdy dno ležáckého sudu vydržeti?
Průměr dna budiž l,6 m. Jaký tlak musí plocha dna vydržeti, hradíš-li jednou na 0,2 atp (atmosfér přetlaku), jindy 0,7 atp?
Průměr dna ležáckého sudu jest 1,6 m. V tabulce mocnin, hledáš při hodnotě 16 příslušnou plochu kruhu 2,0106 m² = 20106 cm²
Na 1 cm² působí tlak o 0,2 atp = 0,2 kg a celkový tlak na dno sudu jest pak 20106 x 0,2 = 4021 kg.
Při přetlaku 0,7 atp vypočítáš dokonce 20106 x 0,7 = 14074 kg.
Chápeš nyní, proč se musíš již s ohledem na dracenný sudový materiál co nejpečlivěji postarati o udržení správného a stálého tlaku v sudech?

Ležácký sklep - dřevěné ležácké sudy
Ležácký sklep – dřevěné ležácké sudy

Z knihy Sladovnické počítání, Žilova edice pivovarských spisů, svazek 1. Napsal Vladimír Vavřin Žila

Špunty

Není horšího svízele při výstavu piva, jako neuspokojujících až dosud špuntů k hražení. Každou chvíli přijde hostinský, že mu ten či onen soudek fouká, tu zátka máčí a podobně. Přesvědčil jsem se, že skutečně některá stížnost taková byla oprávněna a okolnost ta přiměla mne ku přesnějšímu dohledu při výstavu a ku větší opatrnosti při kupování „špuntů“. Ač mi z „Kvasu” ně­které pokyny úpravy špuntů byly známy, nepo­užil jsem jich, jsa stále se svými odběrateli v nejlepší shodě. Však loni, kdy stížnosti výše zmíněné častěji mne docházely, použil jsem zmí­něné rady, hledaje nápravy a odpomoci.

Špunty z topolového dřeva Jindřich Lindner
Špunty lisované prima z topolového dřeva výtečného materiálu, poskytující úplnou jistotu proti ztrátě kyseliny uhličité, vyrábí v nejlevějších cenách Jindřich Lindner, parní továrna na dřevěné zboží v Branku u Valašského Meziříčí na Moravě. Uznání vynikajících pivovarů rakouska-uherska po ruce. Při objednávkách račte zaslati kovovou špuntovnici.

Že špatnou zátkou dřevěnou pivo velice utrpí, jest vůbec známo. Řezávali jsme je jindy ze smrkových tyčí, pořízy a pilkami a obalovali „fleky” a bývalo dobře. Ale výhodné tlakostroje ukázaly nám nedostatek a vady i zátek různých „patentů“. Připomenu pouze natírání spodních ploch špuntů mannheimským lakem, dávání cíno­vých („staniolových”) obalů, zejména pro piva vývozná, zadělávání železných špuntovnic, vyvařování špuntů ve smole, upotřebení špuntů ze dřeva na příč řezaného, na příč točeného ano i lisovaného. Špunty ze dřeva příčného vyhovují sice „zatěsnění” špuntovnice úplně, co tomu ale říká špuntovní dužina?

Při dobrých vlastnostech prstenců železných seznal jsem až do prvního požahování soudků úplnou spolehlivost zátek. Po požahnutí zátky

Pravé americké pivní zátky a špunty do sudů, Emanuel Barth, sklad veškerých potřeb pro pivovary.
Pravé americké pivní zátky a špunty do sudů přímo z Ameriky dovážené, lisované zátky tuzemské, zátky ze smrkového hustého dřeva a zátkové krabice z nejlepší kujné litiny, dodává nejlevněji pivovarům i obchodníkům Emanuel Barth, sklad veškerých potřeb pro pivovary.

vyhovovaly, ale i po přitáhnutí prstenců ča­stěji „foukalo” kolem nich. Zanechal jsem jich, a vyvařoval špunty dle starého zvyku v bednářské
smole. Zátky byly nepromokavé, ale držely v špuntovnicích tak, že bednář s velikou opatrností při vyndávání jich ze soudků přivezených mnoho špuntovnic poškodil, které jinými musily býti nahraženy.

Uznávaje však výhody „smolení” našich špuntů hleděl jsem nehody trháním špuntovnic obmeziti, možno-li odstraniti, což se mi k mé spokojenosti úplně zdařilo.
Vyvařoval jsem totiž dříve zátky v bednářské smole samotné a seznal, že celé množství špuntů popraská, ztvrdne (zkostnatí) a že zejména zátky ze dřeva řidšího nebyly pak takřka k upo­třebení, ano byly horší než dříve. Prohlédnutím zátek těchto přišel jsem na způsob přípravy,
který nyní po delší dobu jak mé odběratele tak i mne uspokojuje. Vyvařuji zátky opět ve smole, jíž přidám však skoro polovinu oleje lněného, po případě vepřového sádla. Olej pryskyřicový nedělal mi dobrotu. Zátky v této řidší směsi vyvařené udrží svou dřevnou pružnost, netrhají špuntovnice, nepropouštějí kyselinu uhličitou aniž pivo a jsou při svých dobrých vlastnostech i laciné.
Rudolf Spurný, Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Dřevěné kvasné kádě – mytí, údržba a desinfekce

Z jakého materiálu jsou vyráběny kvasné kádě?
Ze dřeva, ze smaltovaného nebo barvou natřeného že­leza, z hliníku, ze železobetonu, z nerezavějící oceli, řidčeji z niklu, z břidlice nebo ze skla.
Jak se zachází s novými dřevěnými káděmi?

Dřevěné kvasné kádě
Dřevěné kvasné kádě

Nově, z továrny dovezené dřevěné kádě vymyjeme sla­bým teplým louhem sodným, poté je čistou vodou a kartá­čem vymyjeme tak důkladně, že zmizejí i poslední zbytky sodného louhu. Když pak kádě vyschnou, zahřejí se lehce koksovými kamínky a potom se lakují neb parafinují, řid­čeji požahují smolou. Parafinování nebo požahování se může dít natíráním. Při lakování provede se první nátěr laku na kádě, zře­děného čistým lihem, velmi rychle. Lak takto zředěný vnik­ne do pórů zahřátého dřeva velice lehce. Druhý nátěr nerozředěným lakem na kádě může být proveden brzo poté.

Lak pivní mannheimská glasura
Lak pivní (glasuru) dle mannheimského spůsobu na železné chladiče i dřevěné kádě jakož i veškeré jiné laky a barvy, pak smolu pivovarskou a zátky do lahví doporučeje F. J. Materna, Praha, Zlatnická ul. První česká továrna na laky, fermeže a barvy.

Pod názvem »Schildkrotenglasur« (mannheimská glazura)1)kopalový lak s lihem bez příměsy étheru, colophonia atdprodává se zvláštní lak na kádě, jehož se rovněž používá k dvojímu nátěru. Lakují se vždy jen malé plochy asi půl čtverečního metru a čerstvě natřená plocha laku se ihned zapálí stočeným kouskem vaty, lak se »vypálí«. Když byl takto postupně »vypálen« celý vnitřek kádě, provede se obvyklým způsobem nátěr druhý. Podobně se provádí tak zvané »mamutování« kádí.

Jak se zachází s čerstvě nalakovanými káděmi při plnění?
Při dopravě z bednárny do spilky nutno zacházet s káděmi opatrně, nejlépe jest je tam převézt, aby se vrstva laku nepoškodila. Na určeném místě ve spilce postaví se káď tak, aby měla jen nepatrný sklon k čepovému otvoru, ale přesto se dokonale vyprazdňovala. Vyzkouší se, zda neteče tím, že se až do třetiny naplní vodou a voda se nechá přes noc stát. Před spíláním mladinky konečně káď vymyjem kartáčem a studenou vodou a vystříkáme jí.

Jak se zachází s dřevěnými káděmi po delším používání?
Kádě se vysklepí, vykartáčují se uvnitř i zevně louhovým roztokem a pak horkou vodou a položí se na stinné místo tak, aby voda vykapala a kádě mohly vyschnout. V některých případech se hoblíkem odstraní pivní kámen a s ním i vrstvička dřeva tenká jako papír. Potom se kádě vyhřejí koksáky a natřou uvnitř glazurou, před použitím se pak dokonale vypaří horkou vodou.
Obruče se natřou železným lakem. Nedoporučuje se natíratí kádě také vně, sic by dřevo nemohlo pracovat, kde se to však přece dělá, musí se to dít za horka, aby nátěr vnikl do dřeva.

Jak se myje kvasná káď?
Káď se čistě vystříká, usazenina po kroužcích se nej­dříve smočí, poté se dřevěnou škrabkou oškrábe a nakonec nepříliš ostrým kartáčem a vlažnou vodou dokonale od­straní. Vyjme se plovák nebo chladící had. Vnitřek kádě se kartáčem dvakrát čistě vymyje, nejprve napříč dužin, poté po její celé délce. Pak se vyčistí dno kádě a čepový otvor, dále pak vnější okraj kádě až k druhé obručí. Konečně se káď znova vystříká, »vysvítí«, t. j., se světlem v ruce pro­hlédne, a je-li nutno, znova vymyje. Voda kolem čepového otvoru nahromaděná se odstraní kartáčem, nikoli houbou! Poté se umyje vyňatý plovák nebo had.

Jak se desinfikují dřevěné kádě?
Nejobvyklejší desinfekční prostředky pro dřevěné kádě jsou: čistá vápenná voda s 2% formalínu2)Přibližně 40% (35–50%) vodný roztok formaldehydu se nazývá formalín (viz kapitoly Vlastnosti a Použití https://cs.wikipedia.org/wiki/Formaldehyd)., dvouprocentní emrad nebo montanin3)kyselina fluorkřemičitá, jednoprocentní fluorammonium.
Všechny desinfekční prostředky potřebují určité, delší doby k tomu, aby mohly účinně vyhubit všeliké zárodky. Při uvedených koncentracích má desinfekční prostředek působit nejméně čtyři hodiny. Pak už postačí důkladné vystříkání silným vodním proudem. Jen tehdy, jestliže káď, jež má být desinfikována, vyschla, musí být znova vykartáčována a pak vystříkána.

Čeho je dbát ve vnitřku kádě?
Aby v ní nebylo děr, štěrbin a spár (zvláště v útoru), v nichž by se mohly usadit zbytky piva a kvasnic a kvasit. Taková hnízda nákazy, zvláště také zpráchnivělé dužiny, zhoršují jakost a trvanlivost piva. Závadné kádě se musí důkladně opravit, při tom se menší poškození odstraní až po zdravé dřevo, kdežto zpráchnivělé dýhy (dužiny) se nahradí novými. Prohlubně a díry se vylijí horkou, roztave­nou sírou.

Jaké tvary a velikosti jsou obvyklé u dřevěných kádí?
Jsou kádě okrouhlé a pravoúhlé, tyto se zaoblenými rohy. U okrouhlých kádí odpovídá výška kádě průměru dna. Kvasná káď je slabě kuželovitá, nahoře užší než dole. Po­jmou 20-100 hl.

Jakých výhod poskytují kádě kovové nebo železobeto­nové?
Mohou být vyrobeny v každé velikosti, umožňují vy­užiti prostoru mnohem lip a lze je snadněji čistit než kádě dřevěné. Odstraňování pivního kamene se může u nich pro­ vádět ve
spilce, ušetří se tedy práce s vysklepováním. 

Vyňato z knihy Pivovarský katechismus, Lense – Kozák, 1942

V roce 1909 uvedla firma Hitzova v Praze nové antiseptikum pod jménem „antimicroccin” do obchodu.

Antifermentin J. Hitz
J. Hitz, Antifermentin zamezí tvoření plísně, houby, divokých kvasnic, pivního kamene jakož i vyhlazení jich v pivovarech a továrnách na kvasnice

Antimicroccin jest hustá, olejovitá, silně alkalická tekutina, jež má značnou mohutnost antiseptickou.
Dle zkoušek v tom směru námi podniknutých, usmrcuje roztok antimicroccinu ve zředění 1 : 5 veškeré spory plísní, kvasnic a bakterií nejdéle v 5 minutách.
Roztoky 1:8 – 1:10 usmrcují většinu mikroorganismů v době 5-10 minut. Bakterie bez spor umrtví antimicroccin již ve zředění 1 : 100 za 5 minut.
Pro desinfekci v praxi radíme užívati antiseptický pro­středek tento ve zředění 1:8 (1 l antimicroccinu a 8 l vody měkké) a nechati jej účinkovati nejméně 10 minut.

František Chodounský ve svém prvním díle Encyklopedie pivovarnictví vydané roku 1905, k čištění kádí kvasných doporučuje použití 5% roztoku fluorammonia4)Fluorid amonný https://cs.wikipedia.org/wiki/Fluorid_amonn%C3%BD (5 kg fluorammonium na 1 hl vody) a zapamatujeme si, že roztok 5 % porušuje kovy. Ku vytáčení 5% roztoku poslouží tedy účelně dřevěný kohout.
Roztok 5 % jeví výsledek v době 3 hodin, leč i zde lepší jest, když třeba až den celý v účinku ponecháme.
Roztoky fluorammonium mohou vícekráte upotřebeny býti a konečně ku mytí dlažeb se využitkují.

Co doporučuje k desinfekci před rokem 1898, Ing. chemie pan Jaroslav Šula v knize Rozbory chemické naleznete níže:

Lučební továrna Ferdinand Schiller
Lučební továrna Ferdinand Schiller, Praha-VII. 323 doporučeje slovutným pivovarům a sladovnám dvojsiřičitan vápenatý a kyselinu siřičitou k účelům desinfekčním a manipulačním. Jediná česká továrna toho druhu v Rakousku!

Ku čistění kádí, sudů, pivovodů, hadic, van, džberů, kaláků atd. používáme hlavně těchto dvou desinfekčních prostředků:
A) Chlorového vápna,
B) Dvojsiřičitann vápenatého.
Poněvadž oba tyto desinfekční prostředky jednak přicházejí do obchodu v různé jakosti, a poněvadž oba se působením vzduchu rozkládají na jakosti současně tratíce, máme se při ku­pování vždy rozborem o množství aktivného chloru a kyseliny si­řičité v nabízeném zboží přesvědčiti.

Ze zkoušek Willových vysvítá, že roztok chlorového vápna 0,2 % aktivního chloru a roztok dvojsiřičitanu, mající 2g volné kyseliny siřičité v 1l, stačí k usmrcení veškerých živých bunic kvasničných ve 2 minutách. Naproti tomu roztok, obsahující 5,5 % aktivného chloru usmrtí plísně až za několik hodin. Roztok dvojsiřičitanu vápenatého s 10g kyseliny siřičité v 1l usmrtí již v půl hodině téměř veškeré plísně i spory kvasnic divokých. Z příčiny té dlužno k desinfekci v praxi pivovarské, užívati buď:
a) 1% roztok chlorového vápna, který připravíme tak, že 3-3,5 kg dobrého chlorového vápna, majícího 30-35 % aktiv­ního chloru, polijeme hektolitrem vody, promícháme důkladně, necháme ustáti, načež čirý roztok po odlití použijeme a to hlavně k desinfekci nádobí, jež ve styk s várečným přichází, aneb
b) 1 % roztok dvojsiřičitanu vápenatého, tedy takého, jenž obsahuje 10 g kyseliny siřičité v 1l, obsahuje-li zkoušený dvoj­siřičitan 70-75 g kyseliny siřičité, zředíme jej vodou 6 kráte.

Po účinku desinfekčních prostředků dbáme, aby čistou vodou důkladně byly odstraněny!

Před rokem 1880 se k nátěrům kvasných kádí už používal manheimský lak a k desinfekci pouze vápno, jak se můžeme dočíst v kapitole „Přípravné práce v kvasírně” od praktického sládka Josefa Tomáše Suka v jeho knize z roku 1880 „Nový Poupě, Katechismus pro sladovnické učenníky a tovaryše”.

Jako všude přihlížejme radikálně k vzorné čistotě povšechné. Kádě kvasné s největší pílí a svědomitostí se vyčistí (z prvu zevnějšek a pak vnitřek). Častější důkladná prohlídka poslouží k dobru. Skuliny, vypadlé suky atd. dobře (jak jednou již podotknuto), vyplniti roztavenou sirou neb mazem z roztlučené křídy a laku manheimského.

Vápnění zejména starších kádí je doporučitelné, třeba se poukazovalo v novějším čase na oslabující účinek vápněných kádí na jakost várečných. Starší káď, napitá součástkami kvasícího piva, zatuchne v několika dnech bez vápnění, otravujíc pak příchutí kvasící pivo i puchem vzduch v kvasírně. Vápno nejlépe ve 3 až 4 dnech vždy na novo vymýti důtklivě je potřeba. U starších kádí dobře jest hořejší vnitřní kraj až do výšky 8-10 cm nad hamy (skobami) po umytí navápniti a tak jej ponechati. Zamezíme tím splesnivěni jeho mezi kvašením.

Čep v kádi nesmí nikdy níže než káď býti, an vtloukáním hlavy čepu vzdor železnému kování (kroužku) se časem roztřepí. Pakli roztřepený konec čepu stápí se v pivě neb v kroužkách, tu vpité částečky mladin příhodně nečistotu přičiňují.

Když kádě v plném pořádku, připravíme rourovod a k tomu náležející šlouchy, neopomenouce se přesvědčit o jich vnější i zevnější čistotě, jakož i generální prohlídkou nad celkovým pořádkem spilečního nářadí vůbec.

 

Poznámky pod čarou   [ + ]

1. kopalový lak s lihem bez příměsy étheru, colophonia atd
2. Přibližně 40% (35–50%) vodný roztok formaldehydu se nazývá formalín (viz kapitoly Vlastnosti a Použití https://cs.wikipedia.org/wiki/Formaldehyd).
3. kyselina fluorkřemičitá
4. Fluorid amonný https://cs.wikipedia.org/wiki/Fluorid_amonn%C3%BD

Regulační topení pro pánve, hvozdy a parní kotle

Regulační topení pro pánve
Regulační topení pro pánve, hvozdy a parní kotle firmy A. Rack a spol., Vídeň

Regulační topení pro pánve, hvozdy a parní kotle
patent J. A. TOPFA a SYNU v Erfurtu.

Výhody:
1. Žádný žíhavý plamen a úplná jistota oproti propálení dna pánve.
2. Zamezení obtěžování kouřem.
3. Snadné a spolehlivé regulování.
4. Značná úspora na palivu, ano toto úplně se využitkuje.
5. Úplným zamezením přístupu vzduch možno oheň uhasnouti, čímž vyhrabávání paliva stává se zbytečným.
Více jak 600 topení této soustavy v činnosti, o čemž možno se z vysvědčení a doporučení přesvědčiti.
Mezi jinými:
Štýrský Hradec: Bratři Reininghaus, Jan Schilcher,
Plzeň: Měšťanský pivovar (3 topení, 40% úspory na palivu ; veškerá topení pánví, hvozdů a kotlů parních na soustavu tuto postupně se zařídí),
Mnichov: Měšťanský pivovar, Berlín: Norddeutsche Brauerei,
Dortmund: Unionbrauerei, Kronenbrauerei, H. Stade,
Hamburg:Holstenbrauerei Altona, Labskozámecký pivovar Nieustadten, Winterhudský, akc. pivovar, Marienthalský akc. pivovar ve Wandsbecku, Vratislav: E. Haase, Augšburk: Kronenbrauerei, akc. pivovar; Freiburk (v Badenu): Löwenbrauerei dříve L. Sinner, Curych: pivovar Uitliberg, Lucern: H. Endemann, Solothurn(Švýcary): Fr. Jägra pivovar Heidenhubel, Londýn: The Tottenham Lager Beer Brewery and Ice Fact. lim., Drammy (Norvéžsko): Chr. Wriedt; Ambt Almeloo (Holandsko): Hagedorn & Kirchmann.
Jediné právo zařizovací pro Rakousko-Uhersko: A. Rack a spol., Vídeň

Objednávky vyřizují se správně a rychle. Prospekty a rozpočty na požádáni.
Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

J. Hitz v Praze

J. Hitz v Praze spojené továrny pro průmysl pivovarnický. Držitel Císařské a královské výsady
Majitelé firmy: Jakub Hitz a Antonín Tůma
Pisárna: Soukenická ulice čís. 9 nové.

-Továrna na bednářskou smolu, glasury, smaltový lak a lískové čeřící třísky.
Raffinace všech druhů bednářských smol pro ruční a strojní požehování požehovačkami všech soustav obvzláště:

J. Hitz v Praze
J. Hitz, továrna na bednářskou smolu, glasury, smaltový lak a lískové čeřící třísky

C. k. patentované neutralizované, absorbované smoly smrkové a průsvitné (výsady Hitzovy) prosté všech kyselin a terpentinu, bez příchuti a zápachu, zvláštnost pro sudy ležácké a transportní.
Glasurové smoly „Imperial” (c. a k. rakousko-uherská výhradní výsada firmy J. Hitz), zvlášnost pro piva exportní bez přísady oleje.
Neutrální smrkové smoly „Monopol” (patent Hitz), nejvhodnější smola pro veškeré soustavy požahovaček se vztřikovacími hlavicemi jako Theurerovy, Rauchovy, Torchianiho atd.
Glasurová smola (pryskyřičná glasura) patent Hitz, bez vlivu na příchuť a trvanlivost piva, nejvzdornější proti trhlinám a odprýsknutí a nejlevnější k požahovaní tvořením velmi tenkého glasurovitého povlaku.

Glasury na dřevo a železo, smaltové laky a barvy všech odstínů k natírání stěn, dřeva a železa ve spilkách, humnech, varnách atd. četnými pány odběrateli a slovutnými osobnostmi z oboru lučby nejchvalněni uznané.
Dvojsiřičitan vápenatý – je nejúčinější prostředek proti plísni v nejlepší jakosti.
Patentní lískové čeřící třísky v bednách anebo pytlích balené.
Původní americké dřevěné zátky tlačené, přímo importované v cenách nejlevnějších

-Továrna na ledničky, pivní tlakostroje, filtry a pivovarské stroje

J. Hitz, továrna na pivovarské stroje
J. Hitz, továrna na pivovarské stroje

Továrna na pivovarské a sklepní stroje, zvláštní výroba filtrů, pivních tlakostrojů a ledniček. Dodává mimo to také Isobarické stáčecí přístroje do sudů a lahví, verkle a křídlové pumpy nejnovějších soustav. Zátkovačky sudové a lahvové, stojany k osychání lahví, přístroje k čištění a vyplachování lahví, kohouty všeho druhu a spojky, plováky, chladiče, pivovody, překlápěcí vozíky na slad, šrotovníky, triery, čisticí přístroje na ječmen a slad, odkličovačky, požahovačky, přístroje ke kutálení sudů atd.

 

 

 

 

 

-První pražsko-libeňská továrna na sudy firmy J. Hitz v Praze

J. Hitz, továrna na sudy
J. Hitz, továrna na sudy

Vyrábí malé a velké sudy, kvasné a vystírací kádě, nejlépe zhotovené jakož i veškerou sudovinu. Vývoz do všech zemí.

Rafinerie na smkovou smolu J. Hitz v Praze
Rafinerie na smkovou smolu J. Hitz v Praze

 

 

 

 

 

 

Rothova patentní spojka

Rothova patentní spojka
Rothova patentní spojka

Nejznamenitější na světě, jediná dokonalá spojka hadic jest Rothova „patentní spojka“ (patent K. Scheinpflug a dr. K. Horlivý). Patentováno celém světě. Spojení a rozdvojení jediným obratem ruky. Nejlepší ucpání. Sestává jen ze dvou zcela stejných dílů. Žádné pohyblivé části. Spojuje spolu hadice nejrůz­ nějších průměrů.  Váží jen 0,86 kg. Největší trvan­livost. Mírná cena. Objednávky vyřizuje jediný vyrabitel K. SCHEINPFLUG, továrna na měděné, kovové a železné zboží ve Slaném. Stará šroubení odpočítám v nejvyšší ceně.
Reklama z časopisu Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Výčepní místnost a výčepní stolice

Místnost určená k čepování piva má býti vždy prostranná, vzdušná a světlá. To jsou vlastnosti, jež dobrá prosperita živnosti od této místnosti nezbytně vyžaduje. Tam, kde tomu není, nepřináší výčep hostinskému toho užitku, jaký možno právě z této místnosti vytěžiti. Mluvíme ovšem o výčepu moderním vzorném.

Odchylky jsou ovšem všude a není možno, abychom se s nimi i zde nesetkali, jsou to však zbytky starých, zašlých dobrých časů a byly-li možnými tehdy, doba nová, moderní, jich rozhodně nesnese. Musí býti totiž přihlíženo ku zvláštnostem českého veřejného života. Kdežto ve výčepu sesedne se kolem jediného stolu pohodlně tucet hostů, bylo by tomu v restauračních jídelnách bezmála naopak. Bývalá česká družnost a otevřenost duše k sousedovi byla absolutistickou érou potlačena a umlčena, udržela se v malém měřítku ještě mezi lidem drobným či mezi hostmi ,,výčepovými” , kdežto mezi hosty z jídelen a salonů vymizela takřka úplně. Důsledek toho jest, že kolik hostí, tolik stolů…! Poněvadž pak jest dokázáno, že výčep kryje mnohému hostinskému režií celé živnosti, bylo by aktem uznání k hostům, kdyby hostinský místnost výčepní náležitě upravil a pobyt v ní zpříjemnil.

Místnost výčepní nalézati se má vždycky přímo nad pivním sklepem, aby pivní roury, vedení, bylo pokud možno nejkratší, může se však nalézati i nad lednicí, či jiným sousedním sklepem. Výčepní stolice však musela by býti postavena u zdi, jejíž spodní základy hraničí přímo s pivním sklepem. Zdí touto vedlo by i pivní „vedení”. Pořizování příliš dlouhého vedení dlužno se pokud možno vyvarovati, ježto jím jakost piva trpí. Ostatně i manipulace s vedením krátkým jest daleko snadnější nežli s vedením dlouhým.

Výčepní stolice
Výčepní stolice

Výčepní stolice jsou různých druhů, použití toho či onoho druhu závislé jest jednak od velikosti výčepu, hlavně však od finanční schopnosti hostinského. V prvopočátcích zavádění tlakostrojů zavádělo se nejvice úzkých, ku zdi resp. do výklenků přistavených stolic, u nichž zadni stěna byla asi o 1 m vyvýšena. Ve středu této stěny připevněny byly pivní i vzdušné kohouty. U některých těchto druhů přimontovány byly malé pumpy vzdušné, jimiž byl vzduch dle potřeby přímo do sudu vtlačován a jež nahražovaly nynějši vzdušné kotle. Zařízení tohoto mohlo však býti použito pouze na venkově při malém odbytu piva. Tento druh byl však nejenom nepraktickým, ale i zdravotně závadným. V hostincích větších, jakož i v pivovarských výčepech, kde se čepovalo větší množství piva, používalo

Výčepní stolice Emanuel Barth
Výčepní stolice Emanuel Barth

se ovšem stolic jiných. Byly to vysoké, velikým bednám podobné stolice, jejichž povrch pokryt byl buďto měděným, či cínovým tácem. Výčepní kohouty zasazeny byly v zadní straně, asi v té výši, aby sklepník i v sedě pivo čepovati mohl. Avšak ani tento druh stolice nebyl praktickým. Výčepníci unavili se při práci mnohem více nežli při čepováni ve stoje, obecenstvo pak trpce neslo, že na čepování nemohlo přímo přihližeti, aby se mu slivek nepřilévalo. Po pravdě budiž přiznáno, že zhotovitel či vynálezce této stolice při jeji konstruování asi šlechetnějšího úmyslu neměl.

Výčep piva
Výčep piva

Teprve nedostatky, vypozorované při praktickém používání jmenovaných dvou druhů stolic, přiměly výrobce tlakostrojů ke konstruováni stolice nové, potřebám hostinského, jakož i tužbám obecenstva více vyhovujicí. Jsou to dnes již všeobecně používané obdélné stolice, pokryté na povrchu budto mramorovou deskou či cínovým tácem, z něhož pak ve stejnoměrné vzdálenosti pivní stojany vyčnívají. Stojany zhotoveny jsou z různých kovových sloučenin (mosaz, bronz, měd, cín, nikl atd.) a jsou-li udržovány v náležité čistotě, působi lahodným dojmem. Uvnitř stolice uloženo jest ve zvláštni, vyplechované ledničce chladící pivní vedeni (několikrát kolem obtočené roury), jež se obkládá dle potřeby drobným ledem, (šnek.) Na vnitřní, dobře chráněnou stěnu stolice namontována mají býti úředně předepsaná kontrolní skla, ježto jsou zde mnohem více chráněna před poškozením nežli ve sklepě. Volné, ledničkou nezabrané prostory ve stolici používá se zpravidla ku chlazení sodovek či minerálních vod. Na zadní části stolice zvenči, v místech nad dvířkami, přimontován jest vzdušný rozvod, jímž se tlak vzduchu do jednotlivých sudů reguluje.
Tam, kde jest větší odbyt piva přes ulici, doporučuje se připevniti na výčepní stojan zvláštní odměrný skleněný válec ku měření piva. Při tomto skutečně praktickém zařizení spočívá výhoda v tom, že se pivo nemusí zbytečně přelévati, nýbrž že se vpouští z měřiče přímo do džbánu. Přístrojem tím zamezeno jest hlavně i neslušné foukání pěny, jakož i bryndáni piva a obecenstvo může samo kontrolovati, že mu bylo pivo řádně naměřeno.

Výčepní pult
Výčepní pult

Přímo vedle výčepní stolice, či na jiném příhodném místě, postavena má býti vanička s čistou vodou ku vyplachování sklenic. Vaničky ty bývaly z dubového dřeva, okrasně vyřezávané a obtažené mosaznými či měděnými obručemi. V novějši době však vaničky tyto ustoupily vaničkám z cínového plechu, jež jsou praktičtějšími. Avšak později zhotovovali výrobci vaničky prkenné, obdélníčky uvnitř dobře vyplechované. Nádrže takové připojeny byly ku jedné straně výčepní stolice, tvoříce s ní jakoby jeden celek. Avšak ani na této změně výrobci nepřestali. Nyní ovšem, pokud si to hostinský přeje vyrábějí kostru stolice větší a nádrž na vodu zasadí přímo do pultu. Výhoda jest při tom ta, že jest ve výčepě vše jaksi urovnanější a volné prostory uvnitř stolice pod nádrži použije se výhradně k uložení různých minerálnich vod. Avšak v moderním výčepě by ani tato nádrž plně nevyhovovala. Hlavně z důvodů hygienických. Zde doporučovalo by se postaviti na příhodném místě, přístupném i obecenstvu, jež přichází pro pivo „přes ulici”, větší nádrž, opatřenou samočinným přítokem i odtokem vody, jakož i řádným vystřikovačem. Voda v takové nádrži, v níž vyplachujeme sklenice od piva, má býti neustále čistou a studenou. Obého docílíme jedině stálou výměnou vody. Připomenouti dlužno, že takováto nádrž sloužiti má ku opláchnutí nádoby skutečně čisté, na níž snad se cestou pouze prach usadil, vymývati v takové vodni nádrži nádoby zřejmě nečisté bylo by nezpůsobné, zavržitelné, a nemělo by býti v žádném případě hostinským dovoleno. Nebot čistota půl zdraví a nic nemůže býti hostinskému větším doporučením, jako právě nejvzornější čistota….

Předchozí díl se série: Tlakostroje a čistění trubek

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Související obrázky:

Tlakostroje a čistění trubek

Pokrok a hospodářská činnost přinutily majitele živností hostinských v letech sedmdesátých2)„v letech sedmdesátých” myšleno 1870-1879 k tomu, aby postupně upouštěli od starého způsobu čepování piva přímo „od čepu” (viz předchozí článek „Čepování piva jindy a nyní″) a pro čepováni piva, pořizovali ve svých živnostech tlakostroje. Používání tlakostrojů vžívalo se velmi rychle, neboť hostinští spatřovali v něm skutečné vysvobození od neustálého běhání do sklepa. Bohužel tak jako bylo praktického tohoto zařízení všude rychle používáno, tak bylo od některých „také-hostinských” zneužíváno. Pánové ti brzy zapomněli na základní princip živnosti hostinské, na čistotu! Nečistili trubky tak dlouho, až skrze ně pivo nemohlo ani téct. Jaká byla jakost takového piva, netřeba podotýkali. O tom zvěděly dozorčí úřady a počaly tlakostroje zakazovali. Tím trpěli i hostinští řádní, kteři měli tlakostroje v pořádku. Ti vyvolali hnutí, které používání tlakostrojů zachránilo, ale přivedlo na svět známé ministerské nařízení ze dne 1. března 1882, č. 29 ř. z., jimž z ohledů veřejného zdravotnictví používání pivních tlakostrojů bylo vázáno na přísné předpisy o jich používání.

Nařízením c. k. ministerstva obchodu a vnitra ze dne 13. října 1897 č. 237. ř. z. pozměněno bylo částečně nařízení prvější. Dle tohoto nařízení povinnen jest každý hostinský, který při své živnosti i pivních tlakostrojů uživá, oznámiti to živnostenskému úřadu. Úřad tento prohlédne přístroj a prozkoumá, zdali odpovídá daným předpisům, případně nařídí, za jakých podmínek stroje používati možno.

Ruční železné vzdušní čerpadlo s kolem - tlakostroj
Vzdušní čerpadlo-kompresor nebo také tlakostroj

Abychom mohli čepovati pivo jinde nežli kde stojí pivní sud, k tomu potřebujeme nezbytně stlačený vzduch, či kyselinu uhličitou.
Vzduch můžeme stlačovati pomocí různých přístrojů, ručně, vodou, elektřinou či parnim strojem. Dle shora uvedeného ministerského nařízení musí býti tlakostroj postaven tak, aby k němu čistý vzduch stále mohl býti přiváděn. Tlakostroj, čili pumpa, sestává z velikého pohyblivého pístu, jenž uváděn jest do pohybu velkým, otáčecim kolem. Jde-li píst „vzhůru”, nasaje do prázdného ložiska vzduch, při pohybu „dolů” pak píst všechen nasátý vzduch vtlačí rourkou do vzdušného kotle. Přívod i odvod vzduchu opatřeny jsou zvláštním ventilkem, který samočinně vzduch dle potřeby uzavírá. Aby mohl býti načerpán zaručené čistý vzduch, jest nařízeno, aby vývěva se spojila se saci trubicí, která vede až k místu, kde přístroj saje vzduch čistý. Otvor trubice saci, která vede až ven, má aspoň dva metry nad podzemím přesahovati. Trubice bud opatřena nálevkovitou úpravou, kterou možno sejmouti a jest kryta deskou sítovou. Přistroj ten musi býti uvnitř opatřen vatou tak, aby do větrníku vcházel vzduch čistý, všeho prachu a výparů zbavený. Voda musí býti po každých 14 dnech za čistou vyměněna.
Pod pístem musí býti sběrač oleje, opatřený kohoutkem výpustným. Stačí tedy, je-li na vzdušném místě postavena pumpa, kdežto vzdušný kotel může býti jinde, případně ve sklepě. Píst pumpy může býti uváděn v pohyb ručně, či elektřinou (motorkem). Kde zavedena jest elektřina, doporučuje se zařízení ku čerpání vzduchu, neboť jest to čerpání nejpohodlnější a poměrně i nejlevnější. Čerpání vzduchu parním strojem vyhrazeno jest ovšem pouze pivovarům.

Čerpání vzduchu vodou jest poměrně jednoduché. Dva kotle stojí vedle sebe. Do jednoho vpusti se z vodovodu voda, jež všechen vzduch vytlačí odtud do kotle druhého. Když byl kotel naplněn vodou, uzavře se její přítok, a voda z kotle výpusti se ven, zpravidla ku splachování záchodů. To se opakuje tak dlouho, až docílili jsme žádoucí atmosféry stlačeného vzduchu. Pro tento způsob čerpání vzduchu jest však třeba, aby měl vodovod stále silný výtlak, ostatně zavedením káranské vody v Praze3)1.1.1914 asi tyto tlakostroje zajdou. Voda ta jest jednak příliš drahá a pak zanechává různé zkameněliny, jež by přistroj ten velmi často porouchaly.

Kyseliny uhličité smí se používati k čepování piva pouze tehdy svolí-li k tomu výslovně úřad živnostenský, což stane se pouze tehdy, je-li dána záruka, že výroba a čištěni kyseliny uhličitě děje se způsobem znaleckým.
Aby se nemohly opakovati různé přestupky zdravotnické, vypozorované v prvopočátcích tlakostrojů, tomu zameziti má přísné ministerské nařízení z r. 1882 a pozměněné r. 1897, jímž se stanoví, že: „Potrubi, kudy pivo teče, bude zhotoveno pouze z čistého cínu (smíšeného nanejvýše s jedním procentem olova) nebo ze skla (sklo = kontrolní skla!); vodící trubice mějte aspoň 10mm v průměru.” Kaučukových spojek smí býti použito pouze tehdy, je-li kaučuk čistý a není zpracován solemi kovovými. Jest však rozhodně lépe, když kaučukových spojek vůbec nepoužíváme. Rovněž ucpávky kaučukové (pakung) zhotoveny musí býti z čistého kaučuku. Trubic olověných, měděných, mosazných, zinkových a kaučukových hadic, které jsou vulkanisovány kysličníky těžkých kovů, nesmí býti u tlakostroje v nižádném případě použito. Konečně dlužno zmíniti se o tom, že mosazné pípy — pokud se jich v živnostech hostinských uživá (narážeče, pivní stojany, malé pípy přímo k soudku atd.) -— musí býti dle výnosu, c. k. ministerstva vnitra ze dne 9. ledna 1866 č. 23.419 vždy řádně vyčištěny.

Nejbedlivěší pozornost musí však býti věnována čistotě trubek. Jimiž pivo nejenom protéká, ale v nich i mezi čepováním nepohnutě stojí a usazuje se. Není toho denně mnoho, ale v týdnu, jest to již na kontrolních sklech znáti. A poněvadž by od této usazeniny bralo pivo špatnou přichuť, jest nařízeno přísné čistění trubek. Trubky možno čistiti různě: horkou vodou, dvouprocentním roztokem sodovým či parou. Připomenouti dlužno, že před čistěním trubek musí býti z chladiče (ze šneku) vybrán všechen led a voda. Proto má býti čistění předsevzato ráno, před započetím čepování, aby nemuselo býti pivo zbytečně dvakráte odtáčeno.

Až do nedávná čistily se pivní trubky ponejvíce horkou vodou. Malý, vyčištěný soudek od piva naplní se vařiči vodou, do níž byla přimíchána soda. Soudek s vodou dopraví se pak do sklepa a zavrtá se do něho načinací jehla a připevní trubky jako při načínání piva. Po té se vpustí do soudku hodně vzduchu, načež se ve výčepu otočením kohoutu čepuje horká voda do připravené nádoby. Přitom se občasně kohout uzavře, aby docílen byl v trubkách náraz vody. Po propláchnutí trubek horkou vodou dlužno tyto propláchnouti ještě čistou, pitnou vodou studenou. Postup prací jest stejný, jenom že jest v soudku místo vody horké voda studená. Avšak tento způsob čistění trubek byl pro mnohé hostinské z různých příčin dosti obtížným. Konečně uznaly i pivovary, že bude nejlépe, když si čistění trubek v hostincích sami vezmou na starost a učinily tak. Za tím účelem pořídily si zvláštní pojízdné kotle, které vyrábí například fy J. Vindyš Praha, v nichž se topením vytváří pára.

Parní přístroj na propařování pivních tlakostrojů a trubek
Parní přístroj na propařování pivních tlakostrojů a trubek

Pivovarští zřízenci přijedou s přístrojem tím před hostinec, připnou hadici od kotle k výčepnímu stojanu, pustí páru do trubky a již to běží. Ve sklepě musí býti ovšem všechny pivní trubky od narážečů odpojeny a jich konce vsunuty do nádoby se studenou vodou, aby pára nemohla volně proudit, po sklepě, nýbrž aby se ve vodě rovněž ve vodu proměnila. Po propáření trubek musí býti tyto rovněž čistou, studenou vodou propláchnuty.

Tento způsob čistění trubek možno považovali za nejpohodlnější a nejdůkladnější. A poněvadž jest veden v pivovaře o čistění trubek v jednotlivých hostincích přesný záznam, dociluje se, že přijedou zřízenci vždy s přesnou dochvilností k novému čistění, aniž by o to hostinský zvláště žádal.

Tím vyhověno jest v plném směru i ministerskému nařízení ze dne 13. řijna 1897, č. 237. ř. z.

Po provedeném čistění trubek jest nutno prohlédnouti důkladně celé pivní vedení, hlavně ve spojkách, zda-li nenastala nikde porucha. Horkou párou rozpálí se totiž trubky tou měrou, že kaučukové ucpávky ve spojkách (pakungy) bývají spáleny a k nepotřebě poškozeny. Vložku takovou dlužno za novou vyměniti, neboť by tudy pivo unikalo. Jsou-li pivní trubky již starši, bývají na mnohých místech značně zeslabeny, prožrány, aniž by však tudy pivo unikalo. Při paření se však trubky rozpálí a rozpálením roztáhnou. Ovšem, že po vychladnutí přijdou zase do původních rozměrů, avšak přeměna ta zhoubně působí právě na ty chatrné části trubek a namnoze je i proděraví. Jest tedy velmi důležito po opětovném vpuštění piva do trubek tyto důkladně prohlédnouti, zdali pivo nikde nestříká. Nepatrnou dírkou vystřikati může sud piva, čímž vznikla by zajisté vlastni neopatrností a vinou škoda veliká.

Největší poruchu béřou trubky v chladiči (ve šneku), tam budiž soustředěna největší pozornost nejenom po čistění trubek, ale i při každém vybírání přebytečné ledové vody. Voda ta musí býti vždy čistá. Je-li do žlutá zabarvena, jest to neklamným znamením, že jest smíšena s pivem, vniklým do ní porouchanou trubkou.
Zítra následuje poslední kapitola: Výčepní místnost a výčepní stolice…
Předchozí článek ze série: https://www.praguebeer.com/cepovani-piva-tehdy-a-nyni/

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

 

Související obrázky:

Poznámky pod čarou   [ + ]

1. „v letech sedmdesátých” myšleno 1870-1879
2. „v letech sedmdesátých” myšleno 1870-1879
3. 1.1.1914

Lednice a nakládání ledu

Hositnec u Jančárků
Hositnec u Jančárků

Přímo vedle sklepa pivního nalézati se má lednice  a sice tak veliká, aby led do druhého nakládání vydržel. Lednice bývá obyčejně zděná se vzduchovou isolací ve stěnách, ale i lednice dřevěné v mezi stěnami isolačním materiálem vyplněné, dobře se osvědčuji. Lednice má býti proti slunci chráněna, možno-li k severní straně položena a dobře ze všech stran isolována.

Do lednice sklepní nejlépe jest vcházeti sklepem, u lednice vrchní má býti tak zv. předsklepi a dvojité, isolačním materiálem vyplněné dvéře, aby vzduch venkovský nikdy přímo k ledu nezavanul. Jako isolačního materiálu použivá se korkoviny, dřevěných pilin, řezanky, jehličí, slámy, popele a j. v.
Lednice musí býti opatřena dobrou ventilací, která se však po naledováni úplně uzavře. Teprve k podzimu, když nastanou chladné noci, nebo když všechen led roztál, má se lednice otevřití a ventilace plně použiti. Dlažba lednice má se nalézati aspoň 1 m nad dlažbou sklepa, poněvadž chladný vzduch padá vždy níže, kdežto teplejší nahoře se udržuje a jest proto veškerý led, který se snad hlouběji než pivní sklep nalézá, úplně ztracen, a peníze zaň zbytečné vydány. Doporučuje se na dlažbu položití krajiny nebo kulaté dříví, rozhodně však jest nutno, aby lednice v nejnižším místě byla opatřena řádným syfonovým kanálem, který přístup spodního vzduchu k ledu úplně zamezuje a přece tající vodu ledovou tak odvádí, že led zůstává stále v suchu a zbytečně ve vlastní vodě netaje. Leží-li lednice příliš hluboko, tu stačí také dobře provedený trativod. Tam, kde nalézá se lednice výše než pivni sklep, může se nechat ledová voda prostě odtékati po dlažbě — žlábkem, nikoliv však pod sudy — do syfonového kanálu a docílí se tím současně i ochlazeni sklepa Mezi pivním sklepem a lednicí zřizuje se budto zděná či dřevěná stěna, opatřená při zemi a pak o několik metrů výše zasunovacími okny. Když veškerý starý led roztál a chladné počasí připustilo otevřeni lednice, budiž tato po řádném vyschnutí řádně vyčištěna, dlažba i stěny, načež může v ní býti na noc zapálena síra, aby i špatný vzduch byl odtud odstraněn.

V nastalé zimní době dlužno bedlivé dbáti toho, aby nový led byl zavčas naložen.

Poukázky na led
Poukázky na led

Pro ten případ doporučuje se, aby měl hostinský předem zamluveného povoznika i ledaře. K nakládáni ledu nejlépe jest používati zedníků, poněvadž se jednak povahou svého řemesla a každoročním nakládáním ledu v práci této náležité vyznají. Přes to však jest nezbytně nutno, aby práci této budto sám hostinský, či spolehlivý jeho zástupce neustále přihlížel. V Praze provádí ledování na řece obec ve vlastní režii, na venkově pak buďto společenstvo nebo různí soukromí podnikatelé. Budiž však důrazně připomenuto, že v Praze i na venkově, musí býti vždy všichni ledaři včas, do tří dnů, přihlášeni u okresní a nikoliv u společenstevní nemocenské pokladny.

Při ledování dlužno ventilací, hlavně však okno do pivního sklepa řádně uzavřití, aby pivo nepřechladlo a tím na své chuti i pěnivosti újmy nevzalo. Led skládá se v lednici kus vedle kusu, až jest vrstva po celé dlažbě. Štěrbiny mezi nimi vyplní se ledem drobným, tlučeným, tak, aby zcelená, neprodyšná vrstva ledu docílena byla. Vrstvy takové kladou se na sebe až do oné výše, kdy prostor mezi stropem zmenší se do té míry, že volný pohyb ledařů jest v ní znemožněn. Část ona vyplni se ledem úplně na drobno roztlučeným. Způsob tento se nejlépe osvědčuje, ačkoliv někde celou lednici tlučeným ledem naplňují. Po řádném naledování doporučuje se lednici ihned zazdíti a nečekati, až nastane vlhké počasí. Na jaře, když začne teplota pivního sklepa příliš stoupati, otevře se nejdříve vrchní okno ve stěně lednice a pivní sklep dělící a teprve tehdy, když toto vrchní chlazení nepostačuje a led táním rychle klesl, otevře se okno spodní, čímž docílí se velká úspora ledu.

Teplotu sklepa nutno stále regulovali; ve sklepě teplém pivo příliš pění, kdežto ve sklepě přechlazeném, při mrazech, při ledování, pěnu a říz ztrácí.
Zítra si přečteme kapitolu: Čepování piva jindy a nyní…
Předchozí článek serie: https://www.praguebeer.com/pivni-sklep-a-jeho-zarizeni/

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky