Slušně zařízený pivovar

Slušně zařízený pivovar na 20 hl varu pronajme se na 6 let a sice: první rok obdrží nájemce pivovar bezplatně, pouze odvede veškeré mláto, další léta bude platiti ročně 200 zl. nájmu, z každé várky 5 zl. a polovic mláta, ročně 20 hl piva pro deputát.
Zájezdní hostinec s 25 měrami pozemků, roční nájem 550 zl. Kde sdělí Arnošt Babka, sládek v Křeseticích u Kutné Hory.

Inzerty,
Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Arnošt Babka, sládek v Křeseticích u Kutné Hory
Inzerce na pronájem pivovaru

Zvláštní úkaz ve sladu

Sladová půda Holešovického pivovaru
Sladová půda Holešovického pivovaru

Vážený přítel náš, pan František Řehák, sládek v Ovčárech, zasílá nám následující zajímavou zprávu:
Tyto dny pozoroval jsem zajímavý úkaz, jaký se mi dosud ještě nikdy nepřihodil a který si též vysvětliti nedovedu.
Přišel jsem totiž za soumraku na sladovou půdu, která jest jen několika malými okénky osvětlena, tak že bylo tu tudíž již dosti tma. 
Z odkličovacího stroje padal právě čerstvě či­štěný, ještě teplý slad na hromadu. Sáhnuv do něho, pozoroval jsem při dotknutí se rukou hro­mady slabé zablesknutí i domníval jsem se, že pochází to snad od prstenu, od něhož odraziti se mohl paprsek světla, z okénka naň dopad­nuvší, sáhnul jsem proto do sladu na jiných místech a pozoroval jsem při každém přiblížení ruky k hromadě totéž světélkování. Zkusil jsem to druhou rukou, na níž prstenů nemám, leč i tu při dotknutí sladu sršely z každého prstu jako by elektrické jiskřičky. Pocitu nepozoroval jsem v ruce žádného. Při sáhnutí do hromady sladu vychladlého, staršího, nepozoroval jsem ničeho.
    Bylo by snad možno, že by třením se zrn sla­dových o sebe vyvinula se elektřina? Jiného vysvětlení nevím. 
Pokud se týče práce z letošních surovin, bylo v listech těchto již pověděno, chci tedy zmíniti se pouze o nápadné okolnosti, že jak­mile jsem počal zde svařovat nový slad, rázem objevila se v zralém pivu krásná krupice a lesk, lepší jak při sladu starém, kvasnice však jsou méně pevné, jak na kádi tak pod vodou.

1. Žádáme přátele listu našeho, kteří podobný úkaz (který není sice nic nového a k němuž v některém z příštích čísel se vrátíme) pozorovali, aby neobtěžovali sobě podati nám o něm bližších zpráv.
Redakce

Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Bednářské nástroje

Kromě nástrojů k opracování dřeva na (dužiny, obruče a dna potře­buje bednář některé náčiní a přístroje, jimiž se nádoba nebo dřevo k zpracování určené přidržuje a upevňuje v určité poloze. K těmto přístrojům patří:

Kozlík

Kozlík skládá se z několika dřevěných součástí, které jsou tak upraveny, by sud na kozlík položen, nehybně ležel a mohl býtí čistě vystrouhán. Hlavní část přístroje jest vidlice a b c vyznačená obr. 4., jejíž spodek zasahuje nehybně dosti hluboko do země a není-lí tato dosti hutná, upevňuje se klíny, kameny nebo sádrovou maltou. Za vidlicí v menší vzdáleností než je délka obyčejného sudu postavena je svisle opora f, o níž se opírá konec sudu. Opora s vidlicí souvisí příčkou, na níž leží položený sud. V opoře u příčky je výřez g, který slouží k zachy­cení sudu. Po obou stranách příčky jsou do země zaraženy boky, dva kusy dřeva e a d. Jeden je blíže vidlice a slouží jí k opoře, druhý něco v zadu je pro oporu sudu.
    Kozlík slouží k tomu, by sudy obyčejné velikosti se uvnitř všech ne­rovností sprostily, což se děje struhačem či skoblicí, a pak aby se na konci dužin vyřezaly útory útorníkem či vtěrákem pro osazení již upraveného dna. Pak se též dužiny na konci sudu pro dno náležitě opřou
pro vyznačenou úpravu. Pro veliké sudy neužívá se kozlíku nýbrž se tyto pro zmíněné práce položí pouze na zemi. 

Bednářský kozlík a bednářský hoblík střihovačka (macek)
Bednářský kozlík obr. 4 a bednářský hoblík střihovačka (macek) obr. 5

Střihovač, střihovačka, macek nebo také spárovník

Je to veliký hoblík 1 až 4 m dlouhý (obr. 5 a 137). Slouží bed­náři k úpravě postraních částí dužin tvořících spáry nádoby. Tento důležitý nástroj zhotovuje se z dobrého, pevného a suchého dřeva, nej­lépe z javorového. Želízko hoblovací jest uprostřed hoblíku na horní ploše jeho ostřím umístěno. K této hoblovací dráze je nakloněno v úhlu 45°, což dle zkušenosti jest sklon pro práci nejvýhodnější. Hoblík staví se při práci buď vodorovně na tři nohy, nebo se též šikmo kloní, dle potřeby. Avšak na jeho poloze nemnoho záleží. Vyznačená poloha že­lízka získá se, když se na boční ploše hoblíka vyznačí čtverec a, b, c, d, a v něm provede úhlopříčka, která určuje směr želízka b, c. Směrem tím se vydlabe otvor. Želízko upevní se ve své poloze klínem k. Výřez pro že­lízko vydlabe se na jedné straně ve směru o, n, m a nikoli směrem o, d, m, poněvadž první rozměr je příznivější pro odpadávání hoblin. Bod n jest od bodu d vzdálen 2 až 3 cm. Tvar výřezu na dolní ploše hoblíku jest výřez pro želízko a jej upevňující klín, A je výřez pro odpadávání hoblin. Z popisu hoblíku je zjevno, že tento nástroj se nepo­hybuje, nýbrž dužinou se jezdí po hoblíku střihovačce. Upravení hoblovací horní plochy není tak jednoduché a třeba bednáři býti náležitě zručným, aby snadno pracoval, k čemuž třeba zkušenosti.
    Tak mnozí upravují tuto horní plochu, že polovice b, c jest od konce až doprostřed k želízku něco málo vypuklá, druhá pak polovice c, i jest opět málo vydutá či vyhloubená. Obě jen v rozměrech nepatrných. A to proto, by se získalo vydutých postranic dužin, by se spáry lépe kryly, čehož je třeba hlavně takových nádob u kte­rých jsou obruče daleko od sebe, jako na příklad u puten a j. Někteří bednáři zařizují si tuto plochu zcela rovně, takže spárové plochy dužin jsou též rovné. Opět jiní chtějí míti tuto hoblovací plochu tak prohlubenou, by její oba konce byly o něco výše než střed se želízkem, aneb opáčně t. j. aby dráha byla mírně vypouklá, takže je želízko ve středu dráhy nejvýše položeno. Avšak toto zvýšení nebo snížení želízka musí býti velmi nepatrné. Tak získají se spáry dvo­jího druhu. Želízko má právě obrácenou polohu svým ostřím proti hoblovacímu předmětu než tomu u hoblíku obyčejného t. j. šikmé seříz­nutí želízka v ostří jest obráceno v tom směru, od kterého jde náraz, jakž v obrazu lze viděti. Dělník stojí totiž na zvýšené straně střihovačky a jede dužinou shora dolu, narážeje tak na ostří želízka. Za hoblování stále přirovnává k modelu či vzoru dužiny pro dotyčnou nádobu, by do­cílil správné velikosti t. j. šířky dužiny. Obrácená poloha ostří u tohoto hoblíku užívá se proto, by želízko nevnikalo mnoho do dřeva. Užívá-li se malé střihovačky pro zpracování malých nádob z měk­kého dřeva, dává se želízku obyčejná poloha u hoblíku.

Spárovník neboli střihovačka či střihovač je velký bednářský hoblík používaný na dlouhé dužiny ležáckých sudů
Spárovník neboli střihovačka či střihovač je velký bednářský hoblík používaný na dlouhé dužiny ležáckých sudů

Pořeznice

Tento přístroj též kozlík, dědek anebo struhací stolice nazývaný, slouží k zpracováni dřeva na hotové dužiny a j.

Bednářská pořeznice, též kozlík, dědek nebo struhací stolice
Bednářská pořeznice, též kozlík, dědek nebo struhací stolice.   a) deska, b) sedlo, c) čep, d) podpora, e) hlava, f) šlapadlo, g) nohy, h) výřez v sedle, i) výřez v lavici, j) otvory na kolík, k) kolík, m) páka

Pro veliké dužiny je stolice jinak zařízena. Skládá se z dubového prkna, v němž jest otvor čtyřhranný 2 až 3 dcm. široký a ¼ až ½ dcm. vysoký. Toto prkno svisle postavené je shora i zdola nehybně upevněno a otvor je tak vysoko, že dělník před ním stojící, sehme-li se, vidí jím.
Toto prkno jest umístěno před stěnou ve vzdálenosti 20 až 40 cm. Na stěně jest upevněn hranolek dřeva, jehož dolní hrana je skoro ve stejné výši s horní hranou otvoru a slouží za oporu.
Místo něho bývá též ve vyznačené poloze otvor ve stěně. Dělník prostrčí dužinu, kterou má spracovati, otvorem a podepře jí pod brankou a nebo v otvoru stěny pod horní kámen. Silné napětí dužiny docílí se podstrčením klacku (obušku) mezi podlahu a zadní konec dužiny, kterou lze nyní podobně jako na pořeznicí zpracovati. Ostrouhá se nejprve jeden konec vně, potom druhý konec vně i uvnitř a konečně první konec ještě uvnitř. Má-li se dužina otočit, třeba pouze obušek odsunouti a po otočení dužiny opět vzpříčiti. Upevněni obuškem lépe se provede, otáči-li se obušek na podlaze v kloubu neboli stěžejce. Na horním konci má zubovité výřezy. Dělníku se při tomto zařízení lépe pracuje nežli na kozlíku, protože mu netřeba užívati nohy k při­držováni hlavice této stolice.
V jižních krajích mají jiné zařízení. Skládá se z trámu podepřeného horním koncem o strop dílny. Trá­mem je prostrčen hák v přiměřené výši, by se dužina pohodlně zpraco­vala. Konec háku je tak ohnut, by se jim zachytil horní konec dužiny. Na zadní části háku jsou šroubové závity s maticí. Dle tlouštky dužiny lze hák posunouti. Pod hákem je na trámu připevněn nos. Dužina se vsune horním koncem pod hák a dolní konec se zastrčí tělem dělníka za nos, čímž se vnitř může vystrouhati.  

Střihač 

Dužiny pro větší sudy nelze zpracovati na obyčejné přirážečce, po­něvadž jsou příliš těžké a veliké. Tu hoblují se podobně jako jiná dlouhá dřeva, že se postaví na tlouštku, svěrákem upevní a zvláštním hoblíkem upraví. Práce tato provede se takto:
Hoblice postaví se přední stranou ke stěně. Na zadní straně je výřez, v němž spočívá konec dužiny. Druhý konec o něco výše položený upevní se šroubem ve stolici (stojačce) znázorněné obr. 7. Také se jí říká skřipec. Tlustá deska D je na třech nohou M, P, N. Třetí noha jest opatřena širokým a dlouhým cho­didlem, aby celý přístroj stál nehybně. Na desce jsou postaveny svisle dvě silné podpěry A, B, pod deskou klíny R R upevněné. Jedna z podpěr má otvor jako matice sloužící pro šroub C, který se u hlavice otáči ramenem E. Stojačka postaví se před hoblici tak daleko, že druhý konec dužiny lze v ní šroubem upevniti. Dělník postaví se obličejem jsa obrácen k hoblici tak, že má hlavici šroubu u pravé ruky. Dužina jest otočena postraní tlouštkou vzhůru a při tom sklání se k hoblici, neboť je výřez této značně níže než místo f, u kterého je konec dužiny šroubem upevněn. Pro spracováni těchto velikých dužin uživá se zvláštní hoblik vyznačený obr. 8., opatřený dvěma příčnými držadly pro čtyři ruce. Držadla jsou zapuštěna do drážek a dřevěnými kolíčky upevněna. Dělník, který hoblík řídí uchopí ho oběma rukama na jedné straně za obě držadla, přední a zadní. Jeho pomocník táhne pak na druhé straně podobným způsobem.

Bednářská stojačka obr. 7, bednářský hoblík pro 4 ruce obr. 8, bednářský štípač ve tvaru nože
Bednářská stojačka obr. 7, bednářský hoblík pro 4 ruce obr. 8, bednářský štípač ve tvaru nože

Tryblík a kyjanka

Tryblík je klín sloužící k pobíjení obručí. Na klín tluče se kyjankou či pobíječkou. Je to dřevěná palice spjatá železnými kroužky. Ke štípáni větších kusů dřeva, by se z nich zhotovily dužiny slouží štípač, železný klín tvaru nože. Čepel je 40 až 50 cm dlouhá, 8 až 10 cm široká a hřbet je 1 až ½ cm tlustý. Čepel je na jednom konci opa­třena násadou jak vyznačuje obr. 9. Též bývá u tohoto klínu násadka po­stavena svisle t. j. kolmo na čepel k přímému a pevnému držení klínu. Aby za tlučení na klín nebylo nebezpečí, že čepel se roztříští, nesmí býti hřbet její z ocele, nýbrž pouze ze železa kujného, pouze ostří jest ocelové, ale nikoliv příliš tvrdé. Na klín se tluče kyjankou, nesmí se nikdy užíti kladiva, nebo jiného železného předmětu.

Sekery 

Klín, palice, sekera štípačka (obr. 125)
Klín, jimž se špalky štípají na polena a čtvrtky a ty zase na dužiny, bývá z kalené oceli nebo také z tvrdého dřeva. Velikost a úhel klínu závisí na materiálu, z něhož je klín zhotoven. Veliké klíny se zarážejí buď obyčejnou palicí 30 až 60 cm dlouhou a spjatou obručemi, nebo ruční paličkou, což se řídí tloušťkou a pevností štípaného dřeva.

Štípací sekera, klín a palice
Štípací sekera, klín a palice

Bradatka (obr. 10) je sekera se širokou čepelí, která slouží k osekávání dřevěných kusů určených pro dužiny tak, aby měly zhruba tvar dužiny pro určitou nádobu vyhlédnuté. Tato sekera má v různých krajích rozmanitý tvar. U nás mívá tvar znázorněný na obr. 10, kterým je vyznačen pohled s čepelí ke dřevě přivrácenou či přikloněnou t. j. čepel není rovná, nýbrž k jedné straně zahnutá. Je tudíž pouze jednostranně broušená, jak vyznačuje na ostří tečkovaná čára s ostřím rovnoběžná. Tím působí skoro kolmo na plochu dřeva. Topůrko sekery jest ohnuté, takže lze též široké plochy osekávati, což jest usnadněno obloukovým ostřím čepele a špiča­tým zakončením na přední straně. Má-li se dřevo osekávati, postaví se na špalek šikmo a drží se levou rukou. Osekávaji-li se veliké kusy dřeva, pak drží, pomocník dřevo a dělník osekává sekerou, kterou pak drží oběma rukama.

Bradatka, bednářská sekera obr. 10
Bradatka, bednářská sekera obr. 10

Jiného druhu sekera je Teslice (obr.126). Užívá se k vyrov­návání nerovností dřeva, dělání štěpin, dlabáni děr a j. Různí se tím od obyčejné sekery, že její ostří není rovnoběžné s topůrkem, nýbrž čepel je tak zahnutá, že ostří stojí kolmo na směr násady. Toto ostří je buď rovné jako u dláta, jemuž se podobá, nebo je též obloukovitě zahnuté. Některé mají na druhé straně čepele za topůrkem násadec tvaru kladiva, buď aby se dodalo úderu více váhy nebo lze tohoto nástroje pak užíti zároveň ku klepání.

Bednářská křídlovka (obr. 128)
Tato sekera má břit obloukový, 22 až 30 cm dlouhý, jednostranně ostřený a je nasazena na krátké, poněkud zakřivené a doprava zahnuté násadě. Užívá se jí k přípravnému opracování dužin a k vysekávání, vytahování, přisekávání a k okosení den.

Bednářská sekerka křídlovka uherská (obr. 127)
K týmž účelům se také používá bednářské sekerky, jejíž tvar bývá podle účelu též různě pozměňován. Je značně menší než předešlá a má břit v podobě čtvrtkružnice. Používá se jí většinou k jemnějšímu vysekávání.

Bednářské přisekávací sekery a teslice
Bednářské přisekávací sekery obr. 127, 128 a teslice obr. 126

Nože bednářské

Různé druhy nožů liší se nejen velikostí, ale hlavně tvarem a účelem v jejich užití. Jsou to pořízy, struhače, osníky neb osnáky, řezáky a j.
K nejdůležitějším nástrojů nožovým patří pořízy. Pořízy mají dlouhou čepel, která je na přední straně dřevu při­vrácená zcela rovná, avšak na druhé straně k dělníku obrácené je obroučkovitá. Oblouček ten netvoří s rov­nou stranou ostří ani příliš ostrý, ani příliš tupý úhel, aby v onom případě příliš do dřeva nevnikal, a v tomto opět nesnadno se neovládal. Oba konce čepele jsou zatknuté vzhůru a  dřevěnými držadly opatřené.
    Za řezáni uchopí se poříz oběma rukama. Ostří čepele není v jedné rovině s držadly, nýbrž je stlačeno blíže k dělníkovi, tedy konce
pořízu jsou nejprve stlačeny dolu než se zahýbají. Zařízení to slouží k tomu, by mohl dělník pracovali nožem snadno v oblouku, aniž by mu bylo třeba ruce v kloubech příliš ohýbati. Ohnuté špice pořízu procházejí zcela držadly a jsou dole dobře zanýtovány, takže je poříz s držadly zcela nehybně a pevně spojen.
    Kromě pořízů s rovným ostřím jsou též nože s ostřím vypouklým. Oněch užívá se k urovnáni vnějších, vypuklých částí dužin sudů. Tě­mito se pak vypracuji vnitřní strany dužin po délce, by se účelně vy­hloubily. Pořízů s křivým ostřím třeba několik druhů, jsou totiž rozličně zakřiveny, více nebo méně, aby se získaly různé vydutiny pro větší nebo menší sudy. V novější době zavádějí se též křivé pořízy, jejichž obruba (facceta) je na dolní straně čepele.
Podle úpravy a tvaru rozeznáváme pořízy:
1. poříz rovný
2. poříz prohnutý (křívák)
3. poříz jednospřežný křivák
4. poříz jednospřežný křivák s dvojitým břitem

Poříz rovný, ohnutý a jednospřežný
Poříz rovný, poříz křivák, křivák ohnutý a křivák jednospřežný

Prohnutým pořízem čili křivákem se opracovávají dužiny uvnitř, aby se dosáhlo zakulacení do požadovaného tvaru nádoby. Jednospřežný křivák, který může být pravostranný, nebo levostranný, má krátkou, mírně ohnutou čepel. Jedno jeho držadlo je obyčejné s dřevěnou ručičkou, a druhé je kovové, a to v prodloužení čepele. Tohoto nástoje se používá k přesnému opracování vnitřku menších nádob, kde pro zahnuté držadlo není dost místa, zejména v blízkosti dužinových hlav. Jednostpřežný křivák může mít také dvojí břit, takže se ho pak může použít jako pravostranného i levostranného.
    Pořízy lze dělníku dle libosti větší nebo menší štěpinky odřezá­vati dle toho jakou silou pracuje, což nelze hoblíkem docílili. U toho je tlouštka hobliny závislá na želízku, jak mnoho vyčnívá nad dráhu hob­líka. Přiloží-li se níž skoro ploše ke dřevu, je řez jemný, a čím více stojí ke dřevu příkřeji, tím více do něho vniká a hrubší štěpiny odděluje. Pořízem ovládá se velmi snadno a lehounce. Pozoruje-li dělník, že by zářez byl příliš hluboký, stačí mírný pohyb ručního kloubu v onu stranu, by se řez zmírnil. Obloukovitým pobybem k sobě lze dělníku vyjmouti nůž z chybného řezu a tím zameziti vyříznutí příliš tlusté štěpiny. Pořízem lze vysoustruhovati hrany vyvýšené nebo vyhloubené, oblé tyče a různé křivé plochy dle toho v jakých křivých tazích řídí poříz, takže lze tento nůž užíti velmi rozmanitě, třeba byl zcela jedno­duše zařízen. Hoblíkem nelze podobně pracovati, protože jeho vedení zá­visí na tvaru jeho dráhy. Chce-li se však docíliti hladká plocha ve větších a  delších rozměrech, a tak získati jemné práce, nelze toho docíliti snadno tímto nožem.

Skoblice (skoble) a škrabky (obr. 130)

 Pořízy silně ohnuté do oblouku jsou velmi krátké a nazývají se skoble nebo skoblice. Tak zvané kruhové skoble svírají úplný kruh a jsou nasazeny na jediné držadlo. Skoblem se opracovávají na čisto dužiny uvnitř nádob.
    K dalšímu hlazení dužin u nádob již postavených slouží trojrohé škrabky.

Skoble, kruhová skoble a škrabka
Skoble, kruhová skoble a škrabka, (obr. 130)

    Bednářský nůž (obr. 131) se podobá obyčejnému noži. Jeho čepel je asi 12 cm dlouhá, břit je oboustranný. Jeho hřbet je přiměřeně vyztužen. Používá se ho k různým menším pracím, jako zarovnávání špačků v hlavě, ořezávání rákosu a pod. K osekávání menších kusů dřeva se používá bednářského sekáče. Ten má jednostranný břit asi 20 cm dlouhý, skoro rovný nebo mírně vykroužený.

Bednářský nůž
Bednářský nůž

Bednářské hoblíky

U řezacích nástrojů dosud probraných je vedení nože dosti nejisté, zvláště pokud jde o hloubku řezu, a proto též řezné plochy nebývají rovnoběžné s povrchem obráběného kusu, nýbrž mívají tvar vlnitý. Velmi často se také dřevo odštípne. U hoblíků má však želízko náležitě šikmou a pevnou polohu v hoblíkovém tělese. Břit želízka přečnívá spodní plochu tělesa, které říkáme plaz; plazem je hoblík veden po povrchu hoblovaného dřeva. Poněvadž vedení hoblíku je přeneseno na rovný zaoblený plaz, může se jím opracovat hoblovaná plocha zcela pravidelně, ovšem při správné úpravě želízka. Hoblíkové těleso je dřevěný, obyčejný habrový hranol s hladkým spodkem, na jehož vrchní straně je držadlo. Uprostřed hranolu je klínový otvor, který se u plazu zužuje ve štěrbinu. Do tohoto otvoru se vkládá želízko, které se upevňuje klínkem. Želízko je zasazeno v tělese napříč; bývá celé nebo alespoň při svém břitu ocelové a musí být o něco užší, než je těleso hoblíku. Klínový otvor má být u plazu jen tak široký, aby jím hoblovačky mohly projít do klínového otvoru. Hoblovačky jsou tím tlustší, čím více želízko vybíhá z plazu. Pracovník drží hoblík tak, že přední konec tlačí k obráběnému dřevu. Tak se tlak přenáší až na přední hranu klínového otvoru a ten na hobliny, které se mají odříznout. Hoblina se touto hranou ohne a nalomí. Čím blíže je hrana k želízku, tím bezpečněji se hoblina zahne; želízko pak tak snadno nezadrhne, t. j. nevyštípne ze dřeva nepravidelné třísky, takže ohoblované dřevo je hladké. Dokonale se hobliny zahýbají a tedy i práce je ěistší, použije-li se želízka s klopkou (dvojité). V tomto případě je k želízku připojeno druhé želízko, tak zvaná klopka, tím způsobem, že břit přečnívá jen o něco málo dolní oblou hranu klopky. Vzdálenost břitu od dolní hrany klopky je řiditelná šroubem, jehož dvě matice jsou ke klopce přinýtovány nebo přivařeny. Želízko má výřez, který má přesně touž délku jako šroub.
    Klopka se k želízku přiloží tak, aby šroub zapadl do výřezu a klopka i želízko se upevní klínkem v hoblíkovém tělese jako želízko obyčejné. Nestejnoměrným a poměrně velkým tlakem na hoblík se plaz opotřebuje a stává se nerovným. Musí se proto čas od času opravovat. Spodek hoblíku se přihobluje dlouhým a správným hoblíkem, ale tím se plaz dostává vždy do vyšší polohy. Poněvadž klínový otvor je v horní části širší, vzrůstá přihoblo-váním vzdálenost hrany klínového otvoru od želízka. Tuto vadu odstraníme tak, že do zvětšeného otvoru zasadíme náhradní špalíček z tvrdého dřeva, na němž se vždy příslušná hrana klínového otvoru upraví. Plaz se nemusí opravovat vůbec, opatří-li se hladkou kovovou deskou.

Srovnávač americký (amerikán) obr. 133
Tímto nástrojem se dokonale hladí zvláště dužiny na povrchu nádoby před definitivním narážením obručí. Pracovník jej vede směrem od sebe a netlačí naň. Želízko je upevněno v ocelovém tělese dvěma šrouby. Od tohoto tělesa vedou do stran dvě držadla, za která se hoblík drží.

Srovnávač americký (amerikán)
Srovnávač americký (amerikán)

Kocour (obr. 134)
Při výrobě necek se drážky pro čela vyhoblovávají zvláštním hoblíkem, tak zvaným kocourem. Hoblík má tvar polovičního prstence a má dvě držadla. Želízké je skoro pravoúhle zahnuto, aby jeho břit měl správnou polohu, je zasazeno ve svislém otvoru rovné části tělesa a je upevněho rovněž klínem. 

Kocour
Kocour obr. 134

Uběrák a ubírací beránek (obr. 135)
Želízko uběráku je u břitu zcela mírně zaokrouhlené, a proto je i plaz poněkud oblý ve směru příčném k ose hoblíku. Délka plazu je asi 24 cm,  šířka želízka pak 42 až 48 mm. Hoblují se jím plochy na hrubo. Pro obtížnější práce tohoto druhu se používá hoblíku většího a pracuji s ním dva pracovníci. Jeden drží hoblík vzadu za dvě držadla a vede a posouvá jej kupředu, kdežto pomocný pracovník drží hoblík u předních držadel, tiskne jej ke dřevu a zároveň jej táhne k sobě.

Uběrák
Uběrák obr. 135

Hladík 
má úplně rovný plaz, jinak se tvarem i velikostí shoduje s uběrákem. Totéž platí o hladicím beránku. Želízka beránků jsou 42 až 54 cm široka.

Klopkář a beránek s klopkou
liší se od jmenovaných hoblíků jen dvojitými želízky. Jinak vypadá stejně.

Rovný špačkář (obr. 136)
Desky dna vsazeného již v nádobě se ve směru podélném ještě načisto přehoblují rovným špačkářem. Jeho želízko je zasazeno pokud možno nejblíže k přednímu konci hoblíkového tělesa, aby dosáhlo až k útorům.

Rovný špačkář
Rovný špačkář (obr. 136) hobluje načisto již vsazená dna sudů v podélném směru

Střihovač na spárování ležáckých dužin
Styčné plochy dlouhých ležáckých dužin se spárují na čisto střihovačem, který je 50 až 60 cm dlouhý a má jednoduché nebo dvojité želízko. Při práci se dužina pevně upne ve skřipci. U sudových dužin má být spárová plocha po ohnutí dokonale rovná, a proto nemůže být rovná před ohýbáním, nýbrž musí být, byť jen nepatrně, zborcená.

 Spárovník (obr. 137)
Dužiny, které se mohou pohodlně ovládat rukou, spárují se na spárovníku. Tento nástroj stojí pevně a dřevo se po něm posouvá. Spárovník je v podstatě obraběč 1 až 3 m dlouhý; jeho plaz má šířku 15 až 30 cm a je rovný nebo v podélném směru jen nepatrně zakřivený. Spárovník obrácený plazem nahoru je skloněn pod úhlem 15 až 20° a je upevněn na podlaze, aby se neposunoval. Při spárování se dužiny hoblují na styčných plochách tak, že se dužina správně postavená sune proti želízku obráceně ostřenému.

Hlavníkový beránek (obr. 138)
Dužinové hlavy sestavených již nádob se hoblují na čisto hlavníkem nebo hlavníkovým beránkem. Protože se při této práci hoblují čelní plochy dřeva, je želízko uloženo v tělese šikmo. Postranní stěny tělesa jsou navzájem rovnoběžně zakřiveny, aby se hoblíkem mohlo dobře a bezpečně pracovat na kruhovém okraji nádoby.
    Poněvadž dužinové hlavy jednotlivě ani ve spojení netvoří rovinu, nýbrž jsou skloněné dovnitř, musí být plaz hoblíku po délce přiměřeně vypouklý.

Hlavník
Hlavník (obr. 138) je vypouklý bednářský hoblík se šikmo vsazeným želízkem na hoblování hlav dužin již sestavených oblých nádob

Cídící čili dutý špačkář (obr. 139)
Má-li se dodatečně hoblovat povrch nádoby při nasazených obručích, použije se t. zv. dutého špačkáře, jehož plaz umožňuje želízkem zabrat těsně u obruče anebo dotáhnout až těsně k obruči.

Cídící neboli dutý špačkář neboli cidíč
Cídící neboli dutý špačkář či cídič se používá na hoblování povrchu sudu při nasazených obručích

Okružník čili příčníkář (obr. 140)
Okružníkem se opracovává na čisto se správným zaoblením vnější povrch u tvrdých nádob, které již mají naraženy obruče. Hobluje se jím rovnoběžně s obručemi, t. j. napříč dřevěných vláken. Plaz je proto vydutě zakřiven a želízko je nejčastěji šikmo položeno k postranním stěnám tělesa.

Bednářský hobnlík Okružník čili Příčníkář má vydutý plaz a opracovává sud z vnějšku když už má nasazené obruče
Bednářský hoblík Okružník čili Příčníkář má vydutý plaz a opracovává sud z vnějšku když už má nasazené obruče

Nádobkář (obr. 141a, 141b)
U nádob již postavených, se vnitřní povrch dužin vyhoblovává nádobkářem. Je to vypouklý hoblík, kterým se upravuje vnitřní plocha nádoby. Tímto hoblíkem se uvnitř hoblují nádoby tvaru komolého kužele. Na sudy musí být nádobkář půlkulatý, aby se mohlo vyhoblovat prohnutí sudu. Zabedněné nádoby s utaženými obručemi se uvnitř ještě přehoblují až ke dnu nádobníkovým špačkářem. Popsaných hoblíků se používá k hoblování rovných nebo jednoduše zakřivených ploch.

Nádobkář je vypouklý bednářský hoblík na hoblování vnitřních stěn již postavených nádob
Nádobkář je vypouklý bednářský hoblík na hoblování vnitřních stěn již postavených nádob

Okrojník dnový neboli brámovník na dna (obr. 142)
Dále jsou ještě hoblíky, jimiž se při výrobě bednářských nádob opracovávají konstrukční části nebo výzdoby, složené z několika ploch. K nej- jednodušším z nich patří okrojník dnový čili brámovník na dna (obr. 142)
    U malého kruhového dna se dělá lemový výkroj okrojníkem s pravítkem, které bývá obyčejně ocelové a je upevněno na vnitřní čili pravé straně hoblíku. V pravítku je určitý počet vyvrtaných otvorů. Hoblík se položí na dno tak, aby byl jeden z otvorů na pravítku nad kruhovým středem, do středu se zarazí krátký hřebík a hoblíkem se pak krouží po obvodu dna.
    Mimo lemový výkroj se na dnech vyřezávají ještě ozdobné kruhové rýhy, a to bud podél obvodu, nebo též blíže ke středu. Tyto ozdoby se vyhoblovávaji hoblíky, jejichž želízka jsou různě vykrojena. Také tyto hoblíky, t. zv. „věnečníky“, upevní se pravítkem ve středu dna jako okrojník. Hoblíkové těleso je mírně zakřiveno a plaz je mírně vypouklý. Jsou-li tyto hoblíky úzké, vystupují hobliny po straně; má-li profil, a tudíž i těleso dostatečnou šířku, vystupují hobliny horem. 

Okrojník dnový neboli Brámovník je bednářský hoblík s pravítkem na hoblování malých kulatých den sudů
Okrojník dnový neboli Brámovník je bednářský hoblík s pravítkem na hoblování malých kulatých den sudů

9. Nástroje pro dělání útorů – vtěrák a zejkovec
Zatěračka neboli vtěrák jako pilka užívaný slouží k řezání útorů (prohlubenina pro zapuštění dna) menších nádob. Pro řezání útorů (prohlubenina pro zapuštění dna nebo také zejk) velikých sudů a kádí užívá se hoblíku zejkovce.
Vtěrák či útorník neboli zatěračka (obr. 11) skládá se ze čtvercové desky A, z tvrdého dřeva o straně 10 cm dlouhé. Deska je 3 cm tlustá a je v ní vydlabán čtvercový otvor, kterým prochází na příč desky hranátá tyčinka B, která jest asi  2½ cm široká. Tlouštkou desky zespodu je vydlabán též hranatý otvor dosahující až k otvoru příčnému. Do něho lze vložiti klín, jehož tvar má dutina, že se totiž dovnitř zúžuje. Jeho při­ražením upevní se příčná tyčinka v libovolné poloze. Na jednom konci tyčinky B jest otvor, kterým se prostrčí útorní želízko C a upevní se klínkem. Toto želízko zvláště při vyobrazené má tvar pilky o dvojitých zubech, pouze s tím rozdílem, že u takové pilky jsou zuby skloněny ku předu na náraz, kdežto u onoho želízka jsou tak postaveny, že stejně zabírají, ať se útorníkem šine před a nebo vzad. Zubů je pouze tři až čtyři, by se snadněji nástrojem pra­covalo.

Útorník (zatěračka) obr. 11, Zejkovec obr. 12
Útorník (zatěračka či vtěrák) obr. 11,   Zejkovec obr. 12

Má-li se vyřezati útor, opře se deska o konce dužin, vzdálenost útoru určí se délkou tyčinky, takže za řezání je želízko stále stejně vzdáleno od konce nádoby. Útorník doznal různých proměn, by se mohl obec­něji užívati. Hlavní změny doznala pilka, jejíž zuby mají zvláštní tvar a sklon. Na jedné straně či kraji je pilka opatřena zubem zahnutým,  takže je-li předními zuby útor vyříznut, je tímto posledním zubem už na dno čistě vyhlouben.
    Zejkovec (obr. 12 a 144) podobá se stolařskému výdrážníku t.j. hoblíku, kterým se vyřezávají drážky. Liší se od něho tím, že jeho spodina je tvaru kruhového, by dobře přiléhala do vnitřní dutiny sudu. Tento hoblík obr. 12. vyznačený skládá se ze zásuvné desky R, která udržuje hoblík ve stále vzdálenosti od kraje dužin. V hoblíku P jsou dvě šrou­bová vřetena S Š, na něž se vloží deska s otvory. Dle posunutí desky do­cílí se žádaná vzdálenost hoblíku od konců dužin. V určité poloze udr­žuje se deska, nasadí-li se na šroubová vřetena matice, která se až k desce natočí (našroubuje). Aby se strana desky na konce dužin přiléhající snadno neopotřebovala, je vyložena buď kostí, mosazem, železem anebo slonovinou.
    Postavení desky lze docíliti též jinak a to třemi šrouby. Na dvě šroubová vřetena navleče se deska otvory jak v obraze vyznačeno. Vře­tena prostrčí se otvory hoblíku a zašroubuji se v otvorech desky, které jsou šroubovými maticemi. Za držadla vřeten lze pak hoblíkem pohybo­vati. Aby se deska v jisté poloze pevně zadržela, prochází mezi oběma šrouby z opačné strany zastrčené šroubové vřeteno otvorem desky jako šroubovou maticí a zašroubuje se tak, až se opírá o hoblík. Otvor pro hobliny je po straně hoblíku. Želízko má rovné ostří zaujímající celou stranu spodiny. Před středním želízkem, výkrutkou, které se podobá želízku obyčejného hoblíku, stojí na každé straně drážky těsně u ní že­lízko řezací, které nejprve vyřezuje útor po celé šířce, a ten je teprve výkrutkou dodělán t. j. čistě vypracován. Tak se obdrží čistý hladký útor.
Dle velikosti sudů třeba různých hoblíků tohoto druhu, neboť čím větší sud, třeba širšího útoru a proto jiného hoblíku.

Zejkovec je bednářský hoblík na hoblování širších zejků což je prohlubenina v dužinách do níž se zapustí dno sudu
Zejkovec je bednářský hoblík na hoblování širších zejků, což je prohlubenina v dužinách do níž se zapustí dno sudu

    Drážkovník slouží k dělání drážky takových sudů, u kterých je drážkové dno. Tento hoblík skládá se ze dvou částí. Jedna část běží na koncích dužin a druhá obsahuje želízka. Oba díly jsou volné a lze je slo­žiti pro mělčí nebo hlubší drážky, což se provede třemi šrouby. Přední
želízko řezací, upevněné klínem, řeže vnitřní okraj drážky, vlastní že­lízko též klínem zaražené stojí šikmo na šířku spodiny hoblíka, něco dopředu, by netrbalo, a pak aby jen pozvolna řezalo, a tak vzniklý odpor snadno přemáhalo. První část hoblíku po duhách běžící, je tak zakřivena jako dráha hoblíku a jejím položením jest ustanovena hloubka výřezu. V hoblíku, kde je želízko upevněno, jest udělán celou jeho šířkou volný dlab pro hobliny, které odtud vypadávají. Není právě nutno celý hoblík míti složený ze dvou částí, které lze dle potřeby složiti. Může býti jedno­dušeji zhotoven z jediného kusu, pak odpadají všechny tři šrouby. Sklá­dací drážkovník je pouze pohodlnější.

Pily

Pilu potřebuje bednář k zarovnávání dužin, dříve nežli použije hoblíku. V průmyslu bednářském se používá nejvíce těchto druhů pil: Rámové pily široké, rámové pily úzké (rejdovačky), pily dvířkové, zlodějky a břichatky obr. 119. Ozubení této pily je buď nepřetržité trojúhelníkové, nebo přetržité, t. j. se zuby sdruženými. Pila řeže při pohybu vpřed i vzad a je volná, nenapíná se. Čára spojující špičky zubů je oblouková křivka. Touto pilou, k níž je potřebí vždy dvou pracovníků, přeřezávají se špalky a kmeny. Délka pily je 120 až 160 cm, šířka asi 20 cm, vzdálenost zubů 1 až 3 cm, pilový list má tloušťku 1 až 1,5 mm. Rukojeti (držadla) na koncích jsou bud naraženy na hroty, nebo zasazeny do uch.

Pila břichatka
Pila břichatka

Dobrá pila nesmí za ře­zání vyskakovati, a u dobré pily netřeba k jejímu vedení větší síly. Má řezati tak, by řez nebyl ani příliš široký ani příliš úzký, by v onom pří­padě nebyl hrubý a v tomto nebyla pila zachycována. Pak u dobré pily je řez rovný, nesmí totiž zabočovati stranou od původního směru a to v čáře křivé. Všem vadám lze odpomoci, jsou-li zuby pily dobře vypilovány a správně křižmo postaveny. Toho se docílí, jsou-li všechny zuby stejně vysoké a dobře vypracované, by spilovány byly řádně na náraz. Má-li ostře řezati, postaví se přední strana zubů v jednom směru svislém na pásku pily. Má-li řezati pila méně ostře, opilují se zuby tak, aby přední strana jejich byla něco nakloněna dozadu proti dělníkovi. Zadní strany zubů jsou šikmo dopředu nakloněny, by se pila snadno zpět vytáhnouti mohla.
    Pily mají buď široké nebo úzké pásky. Pila s úzkou páskou, jmenuje se vykruhovačka neboli zatěračka či rejdovačka obr. 120 a slouží k vyřezání křivých čar, má-li se např. vyříznouti dno okrouhlé neb oválové. Páska pily se napíná v rámu, jsou to pily napínací. U těchto pil je pilový list napjat v lehkém, avšak pevném rámu, který se skládá z ramen a, příčky b, stahovací šňůry c, kolíku d a držadel e.

Držadla mají dlouhé čepy, které jsou prostrčeny otvory vyvrtanými u dolních konců ramen, a do zářezů těchto čepů se zapnou konce pilového listu. Otáčením držadel se může pilový list libovolně odklonit od roviny rámu, takže rám nepřekáží při hlubokém řezu. Poněkud výše, asi v polovině ramen, opírají se ramena o příčku, která je na koncích vykrojena na tloušťku ramen. Horní konce ramen mají vruby, přes které je ovinuta a napjata stahovací šňůra. Kolíkem, který je jedním koncem prostrčen prostředkem šňůry a druhým koncem se opírá o příčku, šňůru skroutíme a tím zkrátíme, čímž se zvětší vzdálenost dolních konců ramen a pilový list se napne. Pilový list má nepřetržité ozubení, zuby jsou trojúhelníkové, buď pravoúhlé nebo převislé, takže pila řeže jen jednostranně, a to při pohybu od pracovníka.

Rámová pila rejdovačka
Rámová pila rejdovačka

Pily dvířkové (obr. 121)
K vykružování, t. j. k řezání podle čáry silně zakřivené používá se malých pil rámových, jejichž pilový list je velmi úzký. Dvířková pila je 60 až 100 cm dlouhá, podle velikosti dvířek, které se mají řezat. Ramena má hodně delší než obyčejná rámová pila, jinak má složení stejné.

Bednářská pila dvířková
Bednářská pila dvířková

    Vykruhovačky pro výřez otvorů mají vývěsnou pásku z jednoho držáku, by se mohla do otvoru vstrčiti a opět zavěsiti.
Pila rozmítačka či zlodějka podobá se velmi úzkému noži, jehož ostří má zuby. Je asi 3 dcm dlouhá, dosti tlustá, by se neohýbala aniž zlomila, ale její páska se ke hřbetu tenčí, by nabyla veliké tření a pila se nesvírala. Konec pilky je zasazen do dřevěného držadla se svorkou.
Pilka je sice hladká z obou stran, avšak má přece dvě řady zubů. Vypadá každý zub asi jako trojboký jehlanec o nestejných bočných stěnách, z nichž stěna vnější jest o jedné rovině s páskou pily a tak tvoří její po­kračování. Druhá stěna přední je svislá, třetí stěna vystupuje odzadu šikmo zhůru. Všechny tři stěny končí se špičkou.

Pila rozmítačka nebo také zlodějka
Pila rozmítačka nebo také zlodějka

11. Nebozezy
Nebozez sloužící k navrtávání otvorů do dna sudů podobá se zcela otáčivému nebozezu (svidříku) jiných řemeslníků, k vrtání dřeva užívanému.
    Obyčejné nebozezy ruční jsou tyčovité nástroje, jejichž dolní polovina má řezací plochu napolo svinutou, asi jako hlemýždí skořápka, a zakončenou zahroceným šroubem. U horního konce je nasazená příčná rukojet. Otáčí-li se nástroj kolem své osy a zároveň se tlačí do dřeva, vyvrtává otvor, jehož průměr se znenáhla zvětšuje, až dosáhne průměru nejvyšší řezací části nebozezu. Břit řezacích hran odkrajuje tenké a krátké třísky, drť. Ta má z počátku dosti místa v závitech nebozezu. Při dalším vrtání je vrchní drť zdvíhána drtí spodní, nově odkrojenou, a částečně sama vypadává ústím vývrtu, částečně se odstraňuje vytažením nástroje z otvoru, což se podle potřeby opakuje. Nebozezem se otáčí buď ručně, nebo strojně.
    Při strojním pohonu, při němž je otáčení nebozezu rychlejší, používá se málokdy nebozezů obyčejných, nýbrž většinou nebozezů zvláštních tvarů.
Ruční nebozez, kančík (obr. 145)
U malých ručních nebozezů je držadlo naraženo na špičatý horní konec, který je na konci roznýtován. U větších nebozezů tohoto druhu je místo špičky navařená, vhodně upravená pochva (ucho, oko), kterou se prostrčí krátká, dostatečně tlustá tyč.

Kolovrátek (obr. 146)
Ruční nebozez americký se při práci otáčí kolovrátkem. Při použití kolovrátku je možno otáčet nebozezem nepřetržitě a lze dodržet téměř přesně směr vývrtu. Hlavní část kolovráku je tyč v podobě oblouku dvakrát lomeného a na jejím dolním konci se nebozeze nasazuje do otvoru a tam se upevní perem, svorkou nebo šroubem. Na horním konci je nasazen knoflík, který se otáčí kolem své osy. Pracovník uchopí levou rukou knoflík a tiskne nástroj na dřevo, pravou rukou pak otáčí kolovrátkem.

Ruční nebozez a americký nebozez kolovrátek
Ruční nebozez (obr. 145) a americký kolovrátek (obr. 146)

Americký nebozez (obr. 147)
Tento nástroj má spirálovitě stočený dřík, jehož závity jsou určený výhradně k samočinnému vyhrnování drti. Na dolním konci je nožík téměr vodorovný, který odřezává drť na dně, kdežto oba nožíky po stranách nařezávají stěny vývrtu a mají podobný úkol jako krojidla u hoblíků. Do dřeva se nebozez zavrtává středovým šroubem. Aby se nebozez netřel o stěny vývrtu, je průměr závitu o něco menší než vzdálenost postraních nožíků krojidlových.

Americký nebozez a nebozez čepový čili špulíř
Americký nebozez (obr.147) a nebozez čepový čili špulíř (obr. 148)

Nebozez čepový či špulíř (obr. 148)
K mělkému vrtání se používá nebozezu čepového čili špulíře. Ten má řezací zub poněkud šikmo skloněný, svislé krojidlo a špičku, která nemá tvar šroubu, jelikož se nebozez musí rovnoměrně tlačit do vývrtu. Zátkové a čepové otvory bednářských nádob se vždy vrtají kuželovité. Při ruční výrobě se tyto otvory dělají tak, že se nejdříve vyvrtá vhodným nebozezem otvor válcový s průměrem, který se rovná menšímu průměru kuželovému, a ten se potom kuželovité rozšíří obyčejným nebozezem bednářským.

Bednářský nebozez (obr.149)
Tento nebozez je vyroben z ocelového plechu a má podobu podlouhlého komolého kužele, z jehož pláště je vyříznut podélný pruh. Jedna z podélných hran je přiostřena.

Bednářský nebozez americký neboli lžičník či pernáč (obr. 150)
Má tvar kužele dole uzavřeného s úzkou štěrbinou po celé délce. Želízko je přišroubováno uvnitř kužele. Třísky vnikají za želízkem do vnitřku nebozezu a nemohou padat do nádoby. Na dolním konci u těchto nebozezů bývá připojen docela krátký lžičník, kterým se válcový otvor na vrtává. Želízko bednářského nebozezu bývá také posunovatelné.

Bednářský nebozez a americký bednářský nebozez
Bednářský nebozez (obr. 149) a americký bednářský nebozez či americký lžičník (obr. 150)

    U pivních sudů se otvor zátkový i čepový zajišťuje proti roztřepení kovovou zděří zátkovou nebo čepovou (obr. 151). V tomto případě se při horním konci otvoru vykrojí polodrážka, do které pak zapadne prstenec zděře. Polodrážka se vykrojí zvlášť upraveným nebozezem, tak zvaným zděřovým výstružníkem (obr. 153), při němž krojidlo řeže drážku na vnitřní straně, zahnuté želízko pak spodem. Závity pro šroub zděře na vnitřní ploše zátkového otvoru se vyřezávají zděřovým závitníkem (obr. 152), se kterým se pracuje stejně jako s obyčejným závitníkem.

Zátková zdeř, zdeřový výstružník a zdeřový závitník
Zátková zdeř (obr. 151), zdeřový výstružník (obr. 153) a zdeřový závitník (obr. 152)

Hemerejz (obr. 154)
Nebozez pro vyvrtávání ucha t. j. otvoru v dužině nádoby, který slouží k uchopení jako na př. na putýnky, džberu a j. Tímto nástrojem se vykrajují velké otvory válcové, jejichž stěny se přiřezávají krojidlem. Takto vykrojená část desky má podobu kotouče. Jsou-li dužiny tlustší, pracuje se krojidlem do určité hloubky a dále se pokračuje s druhé (protilehlé) strany. Tlustý dřík a má na horním konci příčné držadlo b a dolní konec přechází v obyčejný, poměrně tenký nebozez vedoucí c, nebo se končí zahroceným šroubem do dřeva. Nad vedoucím nebozezem v těle hemerejzu je čtverhranný otvor pro příčné rameno f, do něhož se zasadí nůž e, a klínem g nebo šroubem se rameno upevní v potřebné poloze.

Hemerejz je bednářský hoblík na vykrajování velkých otvorů např. ucha džberů
Hemerejz je bednářský hoblík na vykrajování velkých otvorů např. ucha džberů

Jiné různé nástroje 
Pro dělání dvířek do sudů a to k vyřezání klenuté části slouží zvláštní pilka, která se liši od obyčejné pily tenkým proužkem ozube­ným a pak, že prostřední příčka je od tohoto proužku značně vzdálena a tudíž blízko napínacího motouzu. Kromě této pilky užívá se ještě ná­stroje hoblíku podobnému, trhače. Je zařízen takto: Užije se z tvrdého dřeva hranolek asi 25 cm dlouhý, 8 cm široký a 6 cm vysoký. Vzadu jsou 2 až 3 otvory, jimiž se prostrčí šroub, jímž se trhač upevní ve středu vyklenutí.
    Otvorů je proto několik, by se docílilo různě dlouhých poloměrů má-li býti klenutí dvířek větší nebo menší. Na přední straně hranolku je zasazeno šikmo želízko, jehož ostří jest o něco v obloučku vyhnuto a zubato jako u pily. Toto želízko neupevňuje se však jako u hoblíku, nýbrž nad otvorem jest upevněn ocelový oblík, jímž prochází šroub, který zapadá do matice na horní části želízka umí­stěné. Zařízení je takové, že otáčí-li se šroubem v otvoru oblíku, tlačí šroub na želízko, které lze dle počtu šroubových otoček libovolně hluboko po­stavili do vyřezávaného dna. Želízko nabude v otvoru hranolu nehybností postranním šroubem, s nímž je spojeno raménko, které želízko ke dřevu pevně přitlačuje.

Utahovadla (bednářský šroub, tahouny, stahováky), obr. 163, 164, 165. 
jsou přístroje bednářské sloužící k těsnému uta­žení dužin vespolek, jsou-li již v sedacím obruči po­staveny. Taková utahovadla šroubová jsou různých tvarů. Při konečném ohýbání dužin se postupuje tak, že se veškeré dužiny pro sud potřebné sestaví do pomocných obručí a tato jedna hlava se řádně utáhne. Takto postavený sud se napřed značně navlhčí a na ohni dostatečně vyhřeje, aby dužiny při ohýbání nepraskaly. Stahovat se začíná, když teplo prolíná dužinami. Stahovák (bednářský šroub) se zhotovuje v různém provedení. Uvedeme několik druhů: posledního z nich se velmi často používá ještě dnes ke stahování velkých ležáckých sudů. 

Bednářský šroub - stahovák dřevěný a stahovák kladkový
Bednářský šroub – stahovák dřevěný (obr. 163) a stahovák kladkový (obr. 164)

    Obyčejný, v pivovarech dosud často používaný je stahovák dřevěný. Ten se skládá z dolního, přiměřeně tlustého dřeva, t. zv. sedla a, vyhloubeného přibližně souhlasně se zaoblením sudu, dále z horní příčky a ze dvou sloupků c, které s oběma částmi právě jmenovanými tvoří pevný rám ze šroubového vřetena uprostřed, které je svým dolním koncem otáčivě připevněno k sedlu, a konečně z mohutné příčky, t. zv.

Bednářský stahovák neboli utahovadlo či tahoun
Bednářský stahovák neboli utahovadlo či tahoun

napínače g. V napínači je šroubová matice, kdežto sloupky, často kovové, volně probíhají děrami vyvrtanými po stranách napínače. V napínači i v sedle jsou při koncích vyvrtány ještě díry pro lano, na jehož koncích se udělají uzly, aby se lano nemohlo provléknout. probíhají děrami vyvrtanými po stranách napínače. 
Lanem vyčnívajícím ze sedla se volné konce dužin sevřou a napínač se šroubem táhne od sedla. Tím se lano svírá stále těsněji kolem dužin a jejich konce se k sobě pomalu přibližují. Ohýbání se při tom podporuje mírným klepáním palicí na konce dužin. Když se okraje dužin sevřou, nasadí se na tuto hlavu pomocná obruč a přitáhne se. Potom se šroub povolí a sundá.U dalšího stahováku vedou lano dvě kladky, upevněné uvnitř sedla. Tím se značně zmenší nejen tření a spotřeba energie, nýbrž i opotřebení lana, které zde probíhá uvnitř, t. j. mezi rámovými sloupky, a tvoří tudíž téměř úplně přesný kruh. Proto se také tento stahovák dobře hodí pro sudy různých velikostí. Zacházení s nástrojem usnadní dvě kovové nohy, které jsou připevněny ke druhému konci stahováku.

Nejlepší a nejpoužívanější je stahovák, na jehož vřetenu je nasazena řehtačka. U tohoto stahováku je možno při tenčích, snadno ohebných dužinách otáčet šroubové vřeteno klikou. Při stahování velkých sudů, které kladou větší odpor, používá se páky, která se na řehtačku snadno nasadí; tak může obtížnou práci vykonávat jeden pracovník. Velké ležácké sudy se někdy také stahují řetězem, který svými články zapadá do ozubů strojku, kterým se také otáčí pomocí řehtačky a páky. Tento přístroj se jmenuje „satan“.
    Vyvařované nebo vypařené a ohnuté  sudy se musí dobře vyhřát, aby se voda vypařila a aby se natrvalo snížíla pružnost dužin, a tím odstranil tlak na obruče. Poněvadž je nebezpečí, že by se dužiny mohly od volně rozhozených hořících třísek vznítit, dávají se třísky do zvláštního vypalovacího koše. Koš je zhotoven z ocelových prutů, stojí na 3 až 4 nohách a má plechové dno, aby z něho nevypadávalo palivo.
    Dnes se hojně používá vypalovacích pánví, ve kterých se topí koksem nebo uhlím. Oheň se zanítí v prostředním komínku, do talíře kolem se nalije voda a do té se sud postaví. Při mechanické výrobě musí být těchto pánví větší počet, protože sud se musí vyhřívat na mírném ohni asi 15 až 40 minut. 

Bednářský stahovák s řehtačkou, vypalovací koš a vypalovací pánev
Bednářský stahovák s řehtačkou (obr. 165), vypalovací koš a vypalovací pánev (obr. 166)

Kromě popsaných přístrojů sloužila dříve k utahování dužin různých nádob dle jejich velikosti ještě jiná šroubová utahovadla. Pro menší nádoby užívalo se utahovadla ramlového, při němž natáčí se provaz kolem dužin otočený na obušek a tím se skracuje či napíná.
    Pro veliké nádoby užívalo se vratidla s deskou. Vodorovný hřídel má po straně ozubené kolo, do něhož zapadají zuby kolečka malého, které se otáčí klikou. Provaz je natočen na hřídeli a jím se obepnou dužiny nádoby. Otáčením kliky napíná se provaz.

Skoba na dna slouží k vytažení dna. Užívá se jí zejména při vysmolování sudů. Je malá. Zarazí se do dna ze sudu vyjmutého a dno drží se tak jako za ucho, by se po vysmolení pohodlně vložilo do útorů dužin.
    Vazební kleště.
Má-li se z části dřev pro dno přiřezaných toto sestaviti a dle míry nákresem vyznačiti, přidrží se těmito kleštěmi ve­spolek. Je to železná tyčinka hranatá na jednom konci kolenovitě ohnutá. Na tyčinku navleče se kolenko též ohnuté, které lze po tyči pošinovati.
    Pro štípání prutů vrbových na jednotlivé proužky uživá se klínku, který má na konci tolik hrotů naostřených, na kolik dílů má se prut rozštípnouti. Těmito páskami ovinují se obruče na místě spojovacím. Dle toho na kolik dílů štípe se prut, přiřízne se nejprve pořízem na konci a do těchto rozštěpů, vloží se klínek zhotovený z tvrdého dřeva buď buko­vého nebo zimostrázového. Jeho špička běží po jádru a do každé mezery dvou hrotů jest uložena část prutu. Rozštípané pruty na díly se nyní hoblíkem zvaným bočkářem (svazníkem) vyhobluji na pásky. Hoblík k tomu užívaný má dráhu vyloženou kostí nebo mosazným plechem a dlouhý nůž má ostří zdola broušené něco ke dráze skloněné. Nůž jest upevněn dvěma šrouby ke dřevu, které je pod nožem duté pro hobliny. Za práce drží dělník hoblík v pravé ruce za držadlo, a položí ho na proužek, který pak vytahuje levou rukou z pod hoblíku. Při tom je proužek položen svým hřbetem na kožené zástěře pravého stehna dělníkova. Několikerým protažením docílí se konečně páska dostatečně plochá a tenká, jak právě třeba.  Důležitým bednářským nářadím je kružidlo (obr. 113), jehož se používá jednak k měření v zejku a jednak k vyrýsování den kruhů, dvojkruhovek a oválů. Kružidlo je obyčejně ocelové a bývá až 30 cm dlouhé. Velké kruhy, jako dna do ležáckých sudů a kádí, zaměřují se a rýsují velkým kružidlem, jehož délka bývá až 130 cm. Toto je obyčejně dřevěné a opatřené ocelovými hroty (bodci).
    Rejsek (obr. 114), je dřevěná pomůcka skládající se jedné nebo dvou latěk, které jsou obyčejně děleny na milimetry a dají se posunovat. Konec laťky, jenž vyčnívá z deskovitého vodítka, má po straně ocelový bodec. Rejsku se používá tehdy, má-li se na př. vymezit tloušťka dna do zejku po celém jeho obvodu nebo označit stejná tloušťka všech dužin.

Bednařské kružidlo a rejsek
Bednařské kružidlo obr. 113 a rejsek obr. 114

Průměry stromů a špalků, jakož i bednářských nádob a pod. se měří posuvnými hmatadly (obr. 115). Hlavní jejich částí je tlustá tyč dlouhá 50 až 100 cm, dělená na centimetry, na jejimž konci je připevněno rameno 35 až 60 cm dlouhé, které svírá s tyčí pravý úhel. Druhé stejně dlouhé rameno je možno posunovati po tyči a jeho značka pak ukáže na stupnici tloušťku kmene. Mimo metrické dělení má posuvné hmatadlo ještě dělení druhé, z něhož se může přímo vyčíst krychlový obsah měřeného špalku pro délku 1 m. Malými hmatadly se určuje tloušťka nebo šířka obráběného dřeva, nádob a pod.

Posuvné hmatadlo
Posuvné hmatadlo

Kromě tužky, hrudky, křídy a pod. se k vyznačování různých dílů a k rýsování čar podle pravítka používá též rydla (obr. 116).

Bednářské rydlo
Rydlo k vyznačování a rýsovaní čar podle pravítka

Ostření a rozvádění pilových listů ručních pil
Před ostřením nebo rozváděním se pilový list upíná do skřipce (obr. 123), který se skládá ze dvou čelistí, jež jsou navzájem spojeny šroubem. Na volných, proti sobě postavených stranách jsou čelisti okovány ocelovými pláty; mezi ty se vloží pilový list a sevře se šroubem. K přidržení pilového listu se může též použít svěráku, zvláště má-li široké čelisti. K ostření samému se používá pilníků z kalené oceli, které jsou křížem rýhovány a jejichž příčný průřez se volí přiměřeně ke tvaru pilových zubů (trojúhelníkový, kosočtvercový, obdélníkový, kruhový, polokruhový a j.). Směrem k volnému konci jsou pilníky zúženy a na druhém konci mají dřevěnou násadu. Jsou dlouhé 13 až 20 cm. Při ostření se musí dodržovat správný úhel sklonu v rovině pilového listu. Poněvadž po ostření mají být jednotlivé zuby pokud možno stejně veliké a čárá spojující hroty zubů přímá, upilují se před ostřením příliš vyčnívající zuby dlouhým plochým pilníkem. Nejstejnoměrněji se pilové listy ostří na ostřicích strojích, jejichž hlavní částí je smirkový kotouč průměru 25 až 45 cm a tloušťky 4 až 15 mm jako pilník.

Průřez kotoučového okraje nebo pilníku je přizpůsoben tvaru ostřených zubů. Ostřicí stroj si stejnoměrně a v žádoucí šikmé poloze pilový list sám posouvá, přidržuje a po případě i rozvádí (šraňkuje).
Jako mají být hroty zubů přesně na příslušné čáře, musí být i rozvod zubů pokud možno stějnoměrný. Jednoduchými rozvodkami mohou zuby rozvést jen zkušení pracovníci. Proto se nejčastěji používá rozváděcích kleští (obr. 124) různých konstrukcí, které se dají nařídit na určitý úhel pro různé tloušťky pilového listu a jsou opatřeny stupnicí pro přesné upravení rozvodové šířky.

Skřipec na upínání pilového listu při ostření a rozváděcí kleště
Skřipec na upínání pilového listu při ostření (obr.123) a rozváděcí kleště (obr.124)

 Ostatní pomocné nástroje

Kladiva
Nejdůležitějším pomocným nástrojem pro bednáře je kladivo. Jím se utahují obruče a tvarují se podle nádoby, a hlavně se jím vyhýbá (sklání) ocel do žádané křivky, aby obruč sedla celou plochou na kuželový tvar nádoby. K tomuto účelu se používá t. zv. kladiva křížového, které má díru pro násadu rovnoběžnou s oblým břitem kladiva. Dále se k nýtování obručí používá kladivo, jehož břit je kolmý na směr otvoru pro násadu. Toto kladivo se jmenuje nýtovník.

Sedák neboli tužidlo (obr. 157)
Dalším důležitým pomocným nástrojem je sedák. Sedák má tvar kladiva, jehož dolní, dobře kalená část je ukončena obdélníkem, který má polohu rovnoběžnou s násadou a poněkud vystouplé hrany. Hranami se sedák nasadí na obručový kraj a údery na jeho hlavu se obruč přitužuje. Horní část sedáku se většinou zhotovuje ze dřeva (habrového), které mírní prudký náraz kladiva. Tento dřevěný nástavek se zajišťuje kroužkem, aby se neroztřepil. Sedáky bývají také celé kovové, ale ty nejsou tak dobré, neboť při prudkém nárazu kladiva sedák odskakuje. Na menší práce se také používá malého sedáku ručního, který je bez násady a drží se přímo v ruce.

Sedák neboli tužidlo je bednářské kladivo k utužování obručí na sud
Sedák neboli tužidlo je bednářské kladivo k utužování obručí na sud

Sekáč (obr. 158) 
Pásová ocel se před zhotovením obruče musí useknout nebo ustřihnout. Seká se sekáčem v podobě kladiva, jehož břit je dobře zakalený. Sekáč se postaví na příslušné místo pásové čili obručové oceli a na jeho hlavu se několikrát udeří kladivem l 1/2 až 3 kg těžkým. Stejně se přiseknou rohy obručových konců a roztřepené hrany se opilují. Tenká obručová ocel se usekává ručním sekáčem, který nemá násadu a drží se přímo v ruce.

Průbojník (obr. 159)
Na obou koncích správné zakřivené obruče se prorážejí průbojníkem díry, které se musí přesně krýt. Průbojník je rovněž podobný kladivu, je z lité oceli a liší se od sekáče hlavně tím, že místo klínového tvaru má tvar komolého kužele, vybíhajícího téměř ve špičku. Pro tenké obruče se používá průbojníku ručního; ten se drží v levé ruce a pravou se tluče kladivem na jeho horní konec.

Nýtovka (obr. 160)
Při nýtování obručí se používá jakési malé podložky, která se pokládá na kovadlinu a nazývá se nýtovka. Je to ocelová, pravoúhlá, tlustá destička, na jejíž vrchní stěně je vyvrtáno 4 až 6 polokulových prohlubenin, do nichž se postaví nýty hlavami. Potom se oba konce obruče navlečou na nýt a jeho volny konec bez hlavičky se rozklepe. Rozklepaný konec nýtu musí být vždy na vnitřní straně obruče. Nýtovky mají různé tvary, jsou buď čtvercové, nebo obdélníkové, vrtané na obou stranách pro různé velikosti hlav nýtů, nebo bývají také krychlové.

Sekáč (obr. 158), průbojník (obr. 159) a nýtovka (obr. 160)
Sekáč (obr. 158), průbojník (obr. 159) a nýtovka (obr. 160) se používají k opásání sudu železnými obručemi

Potáhlík (obr. 161)
Protože průměr okraje nádoby je před stažením vždy o něco větší než průměr obruče, mohou se krajní obruče navléci jen pomocí potáhlíku. Jeho ostrá hrana se opře do pláště nádoby v místě protilehlém nádobovému okraji, na nějž již byla obruč částečně navlečena. Hák, který je kolem trnu otáčivý, přesahuje svým ozubem ostrou hranu potáhlíku jen o tloušťku obruče. Hákem se obruč uchopí při vnitřním kraji tím, že se nadzdvihne rukojeť. Tlačí-li se rukojetí dolů, obruč se poněkud vytáhne a zároveň se může přetáhnout přes okraj nádoby. To se opakuje kolem dokola nádoby, až je obruč naražena.

Venhák (obr. 162)
Venhákem se vybedňuje dno již zasazené, aniž se musí rozložit plášť nádoby. Tohoto nástroje se používá hlavně tehdy, má-li se zejk dodatečné vyložit rákosem. Při tom se sejmou koncové obruče, vychýlí se hlava jedne dužiny na vnější stranu a venhák se zahnutým koncem zasune mezi dužinu a dno. Tímto způsobem se pokračuje u všech dužin až se rákos vpraví kolem dokola dna.

Potáhlík (obr. 161) a venhák (obr. 162
Potáhlík (obr. 161) a venhák (obr. 162)

 

Z knihy Bednářství, návod k veškerým pracím bednářským
Napsal V. Rošický
Vydal nakladatel I. L. Kober v Praze (není uveden datum vydání knihy)
Dle účtenky Nakladatelství Aloise Hynka v Praze, vložené v knize, byla kniha zakoupena v knihkupectví Alois Hynek, v Praze, Celetná ulice dne 21.12.1922, pro bednářství Večeřa František, Mladá Boleslav
Dále byly použity vyobrazení a texty z knihy Bednářství, Jaroslava Pavla, vydané Státním nakladatelstvím technické literatury v roce 1957

 

Související obrázky:

Nejjednodušší hradící přístroj a výpočet tlaku na dno sudu

Hradící přístroj s vodním sloupcem v za sebou propojených trubicích. Napouštěním vody lze nastavit hradící tlak dle rysek na trubicích a není potřeba 4 m vysoká roura jako v článku
Hradící přístroj s vodním sloupcem v za sebou propojených trubicích. Napouštěním vody lze nastavit hradící tlak dle rysek na trubicích.

Chceš hradit sud pod tlakem 0,35 atp. Nemáš však po ruce ani manometr, ani hradící přístroj.
Jak dosáhneš přesto žádaný tlak pomocí roury 4 m dlouhé a vzduchové hadice?
1 atp značí tlak 1 kg na 1 cm² plochy. 1 litr vody váží prakticky 1 kg a obsahuje 1000 cm³  Na ploše 1 cm² způ­sobuje tedy sloupec vody o 1000 cm, t. j. 10 m výše, tlak  l atp.
Ucpeš-li nyní zmíněnou 4m dlouhou rouru z jedné strany, tuto pak kolmo postavíš a naplníš vodou do výše 3,5 m a zavedeš-li vzduchovou hadicí od sudu do roury tak hluboko, až dosáhne ucpaného dna roury,  pak na­chází se sud pod tlakem 0,35 atp a kyselina uhličitá (CO2) může unikati až tehdy, kdy napětí v sudu dosáhne vyš­šího tlaku.

Víš, jaký tlak musí mnohdy dno ležáckého sudu vydržeti?
Průměr dna budiž l,6 m. Jaký tlak musí plocha dna vydržeti, hradíš-li jednou na 0,2 atp (atmosfér přetlaku), jindy 0,7 atp?
Průměr dna ležáckého sudu jest 1,6 m. V tabulce mocnin, hledáš při hodnotě 16 příslušnou plochu kruhu 2,0106 m² = 20106 cm²
Na 1 cm² působí tlak o 0,2 atp = 0,2 kg a celkový tlak na dno sudu jest pak 20106 x 0,2 = 4021 kg.
Při přetlaku 0,7 atp vypočítáš dokonce 20106 x 0,7 = 14074 kg.
Chápeš nyní, proč se musíš již s ohledem na dracenný sudový materiál co nejpečlivěji postarati o udržení správného a stálého tlaku v sudech?

Ležácký sklep - dřevěné ležácké sudy
Ležácký sklep – dřevěné ležácké sudy

Z knihy Sladovnické počítání, Žilova edice pivovarských spisů, svazek 1. Napsal Vladimír Vavřin Žila

Práce na humně dle bavorského způsobu

Humnová sladovna
Humnová sladovna s personálem při práci, vidráci, vymáčecí vozík japonka

Co se stane s ječmenem, je li dostatečně máčen?
Zrale máčený ječmen, když poslední voda úplně odtekla, je vymáčen. Vymáčen znamená dopraven z náduvníku na humno.
Jak se děje vymáčení?
Vypustí se voda, otevře se výpustný ventil a ječmen padá vymáčecí rourou, která je opatřena uzavíracím šoupátkem, do překlápěcího vozíku. Poté je vymáčený ječmen na­vážen do housek nebo do plochých hromad, přičemž nutno dbát, aby žádná zrna nebyla přejeta nebo rozdrcena.
Kdy se vymáčený ječmen dává na housky?
Je-li nedomáčený, při nízké teplotě, a je-li na humně průvan.
Kdy se vymáčený ječmen dává na hromady?
Je-li dostatečně máčen a jsou-li humna teplá.
Jaké má být humno?
Humno má být založeno tak, aby všechny práce na něm konané, jako mytí, vymáčení, vydrování hromad a tažení hromady, mohly se provádět jednoduše a rychle.  Jeho teplota má být 9-11° C (7-9° R) a má být na vnější teplotě co možná nezávislá, sladové humno má mít tedy
silné nebo isolované stěny a isolovanou podlahu. Osvědčil se podklad obláskový, na který byla nadusána vrstva hlíny, sil­ná asi 50 cm. Na vrstvu hlíny dá se ještě vrstva betonu s ce­mentovým hladkým povrchem nebo, což je nejlepší, solnhofenské dlaždice.
Humno má mít mírný sklon ke kanálu, opatřenému syfonovým uzávěrem a dobře přiléhajícím litinovým víkem. Každé humno má se dát zvlášť mýtí.
Humno nemá být příliš vysoké a má být vybaveno tahy na odvádění teplého a přivádění čerstvého vzduchu. Nemá být na něm průvan a má být chráněno před prudkým den­ním světlem a před přímými slunečními paprsky.
Čeho nutno dbát při umělém chlazení humen?
Je lépe, umístit chladicí roury na bočných stěnách humen než pod stropem. Jsou-li pod stropem, musí být opatřeny širokými, vodu zachycujícími a vodotěsnými žlaby, aby kapky odkapové vody, tvořící se na rourách ojíněním, nemohly padat do klíčící hromady. Dále je nutno dbát toho, že se ojíněním chladicích rour odebírá vzduchu vlhkost.
V uměle chlazených humnech musí být proto hromady až do ujmutí často postřikovány nebo orosovány.
Jakých výhod poskytuje umělé chlazení humen?
Těch výhod, že může být sladováno i za teplého ročního období a že hromady mohou být po celý rok téměř stejně vysoké a mohou být vedeny téměř stejně.
Jak se čistí humna?
Humna se před každým vymáčením drhnou, všechna místa, až kam hromada sahá, jako zídky kolem dokola, sloupy, pilíře a prkna mezi hromadami, se kartáčem myjí a na konec se silně postřikují. Po každém čtvrtém zesladování ječmene má být humno vybíleno čerstvým vápnem, otvory kanálů nebo kanálových jam mají být posypány chlorovým vápnem a po několikahodinovém působení chlóru vymyty.
Co se děje na humnech po ukončení sladovacího období?
Humna jsou čistě zametena a vymyta. Poté se přikročí k opravám a k vyspravení, zvláště na podlaze humen, otvorech, na chladicím zařízení atd. Teprve poté se odstraní plísně se zděných stěn škrabáky nebo suchými kartáči, stěny a strop se dvakrát vybílí čerstvě hašeným vápnem a humna se na konec posypou až do obnovení sladování chlorovým vápnem.
Je účelné, aby měla každá hromada své vlastní humno?
Není, tím by se plošného místa špatně využilo. Výhodnější jest, vystavět humno tak velké, aby mohlo být pokryto několika hromadami. Jsou-li na příklad dvě na humně ležící sousední hromady namočeny v časovém rozdílu čtyř dní, může být první z těchto hromad již nastřena na hvozd, když druhá potřebuje nejvíce místa.
Kolik plochy humna se potřebuje na 1 q ječmene?
Na 1 q ječmene se potřebuje 3,20 m² humnové plochy.
226. Co je klíčení ?
Klíčení je vývoj klíčku v rostlinu.
Které jsou podmínky klíčení?
Podmínky klíčení jsou vlhkost, teplo a vzduch.
Jakou úlohu hraje při klíčení voda?
Voda vylučuje z moučné části látky, které jsou potřebné­ k výživě klíčku, a přivádí mu je štítkem.

Jakou úlohu hraje při klíčení teplo?
Bez tepla není života. Sám život každé živé látky je zá­vislý na své vlastní nejnižší nebo nejvyšší teplotě. Ona teplo­ta, která poskytuje

Humnová sladovna
Humnová sladovna

nejpříznivější podmínky k životu, sluje optimum teploty.
Meze teploty pro klíčení ječmene jsou 5° a 30° C. (4-24° R). Nejpříznivější teplota ke klíčení je 17,5° C (14° R).
Jakou úlohu hraje při klíčení vzduch?
Zrno přijímá při klíčení ze vzduchu kyslík a vydává ze sebe kyselinu uhličitou a vodní páru, dýchá. Dýchání zrna je spalovací proces, při němž část škrobu z moučné části zrna slouží jako topivo, kdežto kyselina uhličitá a vodní jsou výsledky, produkty spalování. Přílišné větrání dává vysokou výtratu.
Co je vedení hromady?
Vedení hromady je úprava podmínek klíčení dle pra­videl sladovnického řemesla.
Jak sluje hromada po jednotlivých údobích klíčení?
Hromada čerstvě vymáčeného ječmene sluje mokrá hromada. Jakmile počnou zrna pukat, to jest, jakmile jsou viditelné již slabounké kořínky jako bílé tečky, sluje pukavka. Ve stavu nejsilnějšího růstu sluje hromada mladík. Jsou-li klíčky kořínků po delším ležení vzájem­ně prorostlé, sluje sejmutá hromada, konečně pak, je-li klíčení skončeno, sluje hromada stařík.
Které jsou prostředky k vedení hromady?
Nejhlavnější prostředek k vedení hromady je obracení hromady, tak zvané vydrování. Mimo ně sluší vzpomenout úpravy přívodu kyslíku ventilováním (větráním), používání zařízení topných a chladících, postřikování ječmene kropící konví nebo orosovačem.
Proč se hromada vydruje (obrací)?
Hromada se vydruje předně proto, aby se odstranila přebytečná teplota a produkt dýchání, kyselina uhličitá, aby byla hromada ochlazena. Dále, aby byly provedeny výměna vrstev a vyrovnání v hromadě, poněvadž tak se nejvyšší a nejnižší vrstva, to jest nejchladnější vrstvy dostanou do­prostřed, teplá střední vrstva však nahoru a dolů.
235. Čeho nutno dbát při vydrování hromady?
Je nutno dbát, aby bylo vydrováno čistě a aby byla udržována čistá ulička. Při vydrování každé hromady nutno postupovat tak, aby to odpovídalo svému zvláštnímu účelu. Mokrá hromada má ztratit přebytečnou vodu a obsah vody v zrnu má být ještě stejnoměrně rozdělen. Pukavka má stejnoměrně naklíčit, teplota mladíka nemá přestoupit 17° C (14° R) a má zůstat dobře v potu. Sejmutá hromada se má »zjasnit«, to jest má být prosta »vrabců«, totiž zrn v chuchvalce, v hrudky zplstěných. Stařík konečně má být lehce zvydrován, aby bylo způsobeno odumření zárodků klíčků.
Jak má být vydrována mokrá hromada?
Je-li navezena velmi vysoko, má být vydrována na 3, jinak na dva štychy (rázy, hody). Je-li na povrchu silně vysušena, nahází se na ni před vydrováním trochu vlhkého ječmene z hloubky hromady podél nápichu. Při obracení na 3 štychy dostává se vrchní vrstva dolů, střední zůstane zase uprostřed a spodní přichází nahoru. Třetí štych má být proto při mokré hromadě vydrován vzdušně. Na konec se hromada vyrovná a čistě osadí. Každé zrno, které leží stranou od své hromady, může vyschnout a dát podřadný slad, nebo je rozšlapáno.
237. Jak často se mokrá hromada vydruje?
Po prvé šest hodin po vymáčení, poté pak každých dvanáct hodin.
238. Jak se vydruje pukavka?
Na dva štychy, zřídka na tři. Obracení na dva štychy se provádí takovýmto způsobem:
Lopata se drží tak, že jedna ruka se chopí konce rukojeti shora, druhá pak uprostřed rukojeti zdola. Vydrování počíná na onom konci hromady, kde je nechána ulička. Sladovník se postaví tak, že čára jeho ramenou leží přibližně v podélném směru hromady, ale ne kolmo k uličce, nýbrž slabě směrem k hromadě jež má být vydrována.
Držení těla je v kříži volné, jen lehce kupředu naklo­něné. Postup uličkou děje se nejprve onou nohou, která stojí u hromady. Sladovník sejme první lopatu ječmene tak, že část vrchní vrstvy celou šíří lopaty víc posunováním než zvedáním položí do uličky. Lopata přitom vykoná cestu asi 30 cm, přibližně v podélném směru hromady. První štych nemá z podlahy nic odkrýt. Lehkým oto­čením ručního kloubu se dosáhne, že ječmen padá vějířovitě do uličky, a to tak blízko před nohy sladovníka, aby ulička nebyla příliš široká. 
    Druhý štych, představující dolní vrstvy ječmene, se bere ostře od dlažby. Sladovník mu dává »letět« přes hromadu a lopatu znova přiměřeně stočí, aby dal též druhému štychu stejnoměrně vějířovitě dopadat.
Hlavní všeobecné pravidlo při vydrování jest: »První štych krátký, druhý přes něj!«
Vydrování hromady je nejpřednější práce sladovníka, které se lze naučit toliko pilným cvičením, proto je dobře sladovník všude vážen a může být právem na své umění hrdý.
Jak často je vydrována pukavka?
Tak často, jak toho vyžaduje teplota a orosení, přibližně každých osm hodin. Teplota v pukavce nemá přesahovat 15° C (12° R).
Které období klíčení je při vedení hromady zvlášt důležité?
Pukavka ve svém přechodu v mladíka. Zahřeje-li se pukavka a silně zapotí, zůstane hromada horká a musí být jako mladík i jako sejmutá hromada příliš často vydrována, vysuší se na konec a získá krupicovité rozluštění při vysokém výtratu sladu.
Jak povstává v hromadě pot?
Vlhkost vydechovaná z rychle klíčící hromady stoupá v podobě páry do horní vrstvy ječmene. Ta je chladnější poněvadž na ni působí teplota humna. Vystupující pára se proto sráží, houstne (kondensovaná, sražená voda) a usazuje se na zrna ve tvaru drobných kapíček. Odhrne-li se vrchní vrstva ječmene na prst silně stranou, je zříti pot. Stejně tak se sráží vodní pára na chladnější dlažbě humna jako podlahový pot.
242. Co děláme, máme-li v hromadě přehřátá místa?
Buď vydrujeme přes roh, nebo přehřátá místa vyjmeme přetáhneme je na okraj, kde je vyrovnáme a poté vydrujeme jako obvykle.
Jak se vydruje mladík?
Na dva štychy, jak je to popsáno při pukavce. Před vydrováním se nejprve udělá místo všude tam, kde se hromada dotýká pilířů, sloupů a zdí humna, vyzkouší se stejnoměrnost tvoření kořínků a hromada se, je-li toho zapotřebí vyrovná tím, že se ječmen s míst, kde klíčení již příliš pokročilo, vezme a přenese se tam, kde se hromada v klíčení opozdila. Normální mladík voní příjemně po okurkách.
Co zaviňuje nestejnoměrný vývoj klíčícího ječmene na různých místech mladíka?
Klíčící hromada se vyvíjí nestejnoměrně, jsou-li na humně horká nebo průvanu vystavená místa, jestliže různé části ječmene získaly velmi různý stupeň máčení, byla-li hromada neodborně postřikována, a konečně, bylo-li špatně vydrováno.
    Zapracovaný sladovník zná přesně každé humno, proto hromadu na »horkých« místech hned napřed nasype řidčeji, na chladných však hustěji, na příklad podél zdi.
Různý stupeň domáčení může se vyskytovat při stejném máčení, je-li pracováno s ječmenem, který zůstal delší dobu stát bez vody, při tom pak teplota máčírny byla bud příliš nízká, nebo příliš vysoká, nebo máčecí voda příliš pomalu od­tékala. Dále při máčení horkou vodou, nebyla-li horká voda z celého náduvníku dokonale vytlačena, takže mohla na část ječmene déle působit.
Co je kropení hromady?
Je to kropení klíčící hromady studničnou vodou buď kro­picí konví, nebo zamlžovacím přístrojem. Zamlžovací přístroj rozprašuje vzdušným tlakem vodu a hromada je jí orosena.
246. Proč se hromada kropí?
Kropí se, má-li nízký máčecí stupeň neb slabý pot, nebo aby byla vyrovnána závada příliš silné ventilace, dále pak na uměle chlazených humnech, konečně je hromada krope­na, nastane-li na chladných místech klíčení lenivé. Tu pak se kropí vlažnou vodou, kdežto vždy jindy má být teplota vody stejná jako teplota hromady.
V které době je hromada kropena?
Nejlépe za stadia pukavky až mladíka, takže hromada je p0 kropení ještě dvakrát převrácena, než zůstane k sejmutí ležet.
Co je mlžený slad?
Mlžený slad je slad, který byl ve stadiu pukavky jed­nou neb několikrát pokropen (zamžen) slabým roztokem kyseliny dusičné (4-6%). Toto kropení kyselinou dusičnou může být pokládáno za jakési umělé hnojení. Připisuje se mu mimo jiné výhody zvláště snížení ztráty, dále pak pod­porování tvoření enzymů a enzymové působnosti. V hoto­vém sladu nelze použití kyseliny dusičné již zjistiti. Lze jí proto pokládat hlavně za dráždidlo (dráždící prostředek), aby bylo působeno na biologické pochody, např. na tvoření enzymů.
249. Co znamená sejmutí hromady?
Leží-li hromada delší dobu, ale podstatně se nezahřeje, zarůstají kořínky v sebe vzájemně, hromada se sejme.
250. Proč se nechává hromada sejmout?
Aby se dosáhlo lepšího zkypření, zvláště při těžkých ječmenech. Lehké ječmeny se zkypřují, aniž se nechala hromada sejmout, u nich postačuje zpravidla slabé »spínání«, zrovna tak jako u zeleného sladu, určeného na světlý slad, z ječmene chudého bílkovinami. Těžký, sklovitý ječ­men se nechá, zvláště má-li dát tmavý slad, sejmout častěji.
251. Kdy se má hromada sejmout?
Po prvé s pátého na šestý den, po druhé s šestého na sedmý. Při prvním sejmutí se nechá nejčastěji toliko »spínat«, což se stává po 14-18 hodinách, po druhé zůstane hro­mada ležet nejméně 24 hodiny a sejme se tak silně, že při rozhrábnutí úzkou lopatou tvoří spolusrostlé, těsně zplstěné hroudy.
Jak se vydruje sejmutá hromada?
Aby se silně sejmutý slad stal zase sypkým, protřese se jednou až dvakrát lopatou a poté se lopatou »smíchá«, což je jakýsi způsob vydrování, při němž je slad dvěma štychy kolmo a lehce házen nahoru a dvěma dalšími na vydrovanou stranu.
Jak vysoko smí vystoupiti teplota v sejmuté hromadě?
Na 20-22° C (16-18° R).
Co nazývá sladovník husary?
Vyráží-li ze zrna šídélko, sluje husar.
Z čeho povstávají husaři?
Byl-li ječmen přemáčen, natekla-li do hromady za klí­čení voda, při neodborném kropení, při nečisté uličce a ko­nečně, je-li hromada již příliš stará.
Jak dlouhé mají být kořínky, jak dlouhé má být šídélko?
Kořínky mají být asi o polovinu delší, nežli je zrno, šidélko má dosáhnout při světlých sladech nejméně dvou třetin, u tmavých sladů tří čtvrtin délky zrna.
Jaké vlastnosti má mít zelený slad?
Má mít dobré zkypření a svěží vůní, má být prost plísně, má mít přiměřený vývin kořínků i šidélek a nemá v něm být hluchých zrn.
Co se nazývá dobrým zkypřením?
Slad je dobře zkypřen, je-li moučná část zrna jako mou­ka rozdrobitelná a suchá, takže lze zrnem napříč rozříznu­tým udělat na dřevěné desce čáru jako křídou. Rozezná­váme čistě moučné, jemně krupicovité a hrubě krupicovité zkypření.
Zkypření je práce enzymu zvaného cytasa, jenž roz­pouští stěny buněk obsahujících škrob. Tím se rozpouští vnitřek zrna.
Co se nazývá špatným zkypřením?
Je-li obsah zrna lepkavý, mazlavý nebo dokonce mléčný. Zelený slad se špatným zkypřením dává tvrdý suchý slad, sklovitý slad.
Co nastává, byl-li ječmen příliš máčen?
Při ječmeni příliš máčeném mokrá hromada přes silné vydrování nevyschne, než ječmen počne pukat. Růst se děje nejprve pomaleji, poté rychleji než jindy, povstává silný pot ještě i v nejpozdějších obdobích klíčení, kořínky se netroutí (nekudrnatějí), nýbrž json dlouhé a masité a objevují se četní husaři. Zkypření se stává mazlavým, ztráta je při sladování příliš vysoká.
Co nastává, bylo-li máčeno příliš málo?
Klíčení počíná pak nejčastěji rychle, ale brzy ustává. Tvoření potu je slabé. Kořínky zůstávají krátké a odumí­rají ještě dříve, než nastává zkypření. Šidélko vyčnívá pouze nepatrně. Moučný obsah je na konec klíčení tuhý, gumovitý. Závady nedostatečného máčení mohou být odstraněny dodatečným kropením.
262. Proč se humna nesmějí přetížit?
Poněvadž pak při náhle nastalém teplém počasí je po ruce příliš málo místa, aby se hromady těsně u sebe ležící mohly nasypati řidčeji, hromady se příliš zahřejí, ples­nivějí a kazí se. Je proto nutno vždycky počítat s možností změny počasí.
263. Kterých mechanických pomůcek lze použít při vydro­vání hromady
Tak zvaných pluhů, volných obracečů zeleného sladu a obracečů na kolejích.
264. Coje pluh na slad?
Pluh na slad je stroj, opatřený jednoduchým neb dvoji­tým rádlem na čechrání hromady. Jsou pluhy, které se hro­madou tlačí, a pluhy, jež jsou skrze ni taženy. Pluhy na slad sestrojili Jalowetz, Kubelka. Topf a jiní.
Zvláštní postavení zaujímá tak zvaný anglický pluh, vlastně jen jakési hrábě s těžkou příčnou lištou, která při protahování pluhu hromadouječmen čistě od podlahy zve­dá. Anglického pluhn na slad se používá s výhodou toliko u pukavky a u počínajícího mladíka,  poněvadž při mladíku se silnějším již vývinem kořínků zůstává lehko ječmen na dlažbě humna nedotčen. Práce s pluhy smí být prováděna spíše jen střídavě s vydrováním hroma­dy, neboť toliko vydrování zaručuje dokonalé převrstvení hromady.
Co je volně běžící obraceč zeleného sladu?

Obraceč zeleného sladu firmy K. Lutz Mnichov
Obraceč zeleného sladu firmy K. Lutz Mnichov

Je to přístroj s obracecím zařízením elektricky po­háněným, jenž se může bez kolejí na každém humně volně pohybovat. Universální obraceč sladu od firmy Karl Lutz, Mnichov, vyznačuje se dvěma za sebou běžícími válci, po­háněnými motorem na ¾ HP. Přední válec, běžící na ne­zpracovaném sladu, působí pohyb celého (přístroje, kdežto druhým válcem, opatřeným lžicovitými zuby, provádí se obracení sladu. Obraceče možno použít ihned, jakmile mladík pokrývá celou plochu humna. Koná zvlášť dobré služby při sejmuté hromadě, která lopatou nemůže bát nikdy tak dobře zpracována.                                                                                                        Co je obraceč zeleného sladu běžící po kolejích?
Je to obraceč zeleného sladu, který podobně jako obraceč na hvozdě běží na kolejích vedoucích podél stěn humna. Vyrábí jej na př. firma Eisner-Wörz v Mnichově a Topf a synové v Erfurtu. Tyto obraceče nahrazují ruční práci nejdokonaleji, vy­žadují však humen k tomuto účelu zvlášť uzpůsobených, s úzkými, dlouhými plochami beze sloupů a bez pilířů, dále musí být dána možnost, jediným obracečem objíždět všechna humna.
Jak se nazývá sladovací postup dosud popisovaný?

Humnová sladovna s obracečem
Humnová sladovna s obracečem

Nazývá se sladováním na humnech.
Jaké jsou jiné sladovací systémy mimo sladování na humnech?
Mechanické přístroje na klíčení a pneumatické slado­vání.
Co jsou mechanické přístroje na klíčení?
Jsou to skříně na klíčení s větším počtem překlápěcích poschodí (etáží), jimiž ječmen prochází na své cestě od máčeného ječmene až po hotový zelený slad. Takovým mecha­nickým přístrojem na klíčení je např. Gečmenův přístroj na klíčení a Plischkeův přístroj na klíčení. Tyto mechanické přístroje na klíčení nejsou však valně rozšířeny.

Které jsou hlavní druhy pneumatického sladování?
1. sladování v bubnech a
2. sladování ve skříních.

271. Které jsou hlavní části sladování v bubnech?
Buben, vlhčící zařízení a ventilátor.
272. Jak pracuje buben na klíčení?
Ječmen jest v bubnu navrstven asi do výše 1 m. Vedení hromady má za úkol, zavést stejnoměrné

Zařízení bubnové sladovny s bubny ležícími nad sebou firma Miag, Braunschweig
Zařízení bubnové sladovny s bubny ležícími nad sebou firma Miag, Braunschweig

klíčení a provést je až do dobrého sejmutí, vyhnout se škodlivému zahřátí a vysušení, odstranit tvořící se kyselinu uhličitou a zabránit zplstění kořínků. Jako technické prostředky ke splnění těchto požadav­ků má sladmistr pracující s bubnem po ruce:
1. Možnost obracet slad, to se děje pomalým otáčením bubnu kolem jeho osy.
2. Větrání obsahu bubnu uměle zvlhčeným a dle potřeby chlazeným neb zahřátým vzduchem. Sladmistr pracující s bubnem má se snažit hromadu vést stejně jako hromadu na humně.
Čím se vyznačuje Freundův buben?
Freundův buben, který se vyvinul z Gallandova bubnu, má uzavřený válcovitý vnější plášť, na straně, kde vniká vzduch, má komoru na rozdělování vzduchu, z níž se přivádí ventilátorem vzduch do vzduchových kanálů, ležících uvnitř pláště bubnu. Tento vzduch je ústřední rourou, opatřenou děrami, prosáván obsahem bubnu a odváděn z ústřední roury do vzduchového kanálu, kterým potom uniká. Je jas­né, že by si vzduch hledal cestu nejpohodlnější, kladoucí nejmenší odpor, tou by byly vzduchové kanály, ležící v té části bubnu, jež není sladem přikryta, to jest v horní části. Aby se však ventilační vzduch donutil provětrávat klí­čící ječmen se všech stran a stejnoměrně, je v přední vzduchové komoře zavěšeno kyvadlové šoupátko, uzavírající vzduchu přístup) do vzduchových kanálů ležících mimo slad a sladem nepokrytých.
Které jsou druhy skříní na klíčení?
Jsou otevřené a uzavřené skříně na klíčení s obraceči a uzavřené skříně na klíčení bez obracečů.
Jak je zařízeno sladování ve skříních Saladinových?
Saladinova skříň na klíčení je otevřená, zděná, čtyřhran­ná skříň na klíčení s obracečem. Asi 40 cm nade dnem skříně je zapojeno dírkované dno na složení ječmene do výše asi 60 cm. Jednotlivé hromady leží ve skříních od sebe vzájem­ně oddělených, skříně jsou však, ať již jsou tři nebo čtyři, či jejich osm, umístěny ve společném sále na klíčení.
Jak se pracuje se Saladinovou skříní?
Skříň se plní buď pevně položenou rourou po délce skříně s vezděnýmí trojnásobnými posunovači a s vidlicovitými odpady, nebo lehce posuvnou částí. Tou se počíná plnit na jednom konci a spirálovitou hadicí se naplní část skříně po délce, poté se přišroubuje další zpětný ventil, upevní se zase spirálovitá hadice a tak se naplní druhá část skříně. Ječmen se připlaví obvykle vodou, voda teče deskou, opatře­nou podélnými otvory, na podlahu pod ní ležící a nakonec odtéká gullou.
    Úprava podmínek klíčení se děje tak, že se obsah skří­ně provětrává podle potřeby suchým, nebo zvlhčeným a zahřátým, nebo zvlhčeným a ochlazeným vzduchem. Větrá­ní se děje obvykle zdola nahoru. Hromada se větrá, jakmile teplota stoupla asi na 17° C a to tak dlouho, až ukazuje zase teplotu 12° C a takto se onen větrací postup provádí se stej­nou pravidelností až do posledních dvou dní. Dva poslední dny zůstane hromada pravidelně po 24 hodin ležet, než se počně znova větrat. Za provětrávání dáme zpravidla jednou běžeti též obraceči ječmene. Tím způsobem se dosáhne do­cela stejnoměrného vyklíčení a dokonalého zkypření.
    Starší Saladinovy skříně byly obvykle opatřeny společ­ným zařízením vlhčícím, zahřívacím a větracím, kdežto dnes má každá skříň tato zařízení své vlastní.
Na 50 kg ječmene počítá se za hodinu se spotřebou asi 20 kubických metrů vzduchu mezi 5 a 10 mm tlaku vodního sloupce. Vyprazdňování hotového zeleného sladu se děje buď pneumatickým vysávacím zařízením, nebo otřásavými žlaby umístěnými pod skříněmi, nebo šnekovými transportéry.
Ze Saladinových skříní protlačuje se zelený slad otvory v sítech, kterými je z vnějšku pohybováno. Čištění skříní provádí se tak, že se střední část dna zvedne a poté se řešeto a stěny skříně, jakož i spodní prostor na vzduchu důkladně vymyjí. Pak se síto opět položí a skříň je připravena přijmout novou hromadu ječmene.
    Každý čtvereční metr skříně zesladuje zelený slad z 2,5 – 3 q ječmene. 
Jaké zvláštní výhody má sladování ve skříních pro ja­kost sladu a pro výkonnost a výnosnost?
Ve skříních vyrobený slad je při odborném vedení hro­mady rovnocenný se sladem vyrobeným na humně. Výkonnost však proti sladování na humně je přibližně dvoj až trojnásobná. Výnosnost zařízení skříní na klíčení vyplývá z toho, že lze dobu sladování i bez používání umělého chlazení značně prodloužit. Mimoto padá na váhu, že při zařízení skříní na klíčení může se snížit počet obsluhujícího dělnictva proti sladování na humně dle velikosti podniku o 50-80%.
Co je plíseň?
Plíseň jsou houby bujející na poškozených zrnech, ale mohou při horkém vedení hromady napadnout též zdravá zrna.
284. Je plíseň škodlivá?
Je škodlivá, dává sladu ošklivý vzhled, zatuchlou vůni a odpornou, často hořkou chuť. Poněvadž plíseň žije na újmu moučné části zrna, působí ztrátu cenných látek.
Které hlavní druhy sladové plísně rozeznáváme?
1. Plíseň štětcovou, zelenou (penicillinm glaucum), která se vyskytuje na poškozených nebo rozšlapaných zrnech, nebo při dlouhém vedení hromady v teplejším ročním období.
2. Plíseň hlavičkovou, černou (mucor), která napadá zvláště ráda přemáčenou hromadu. Při tom se vyvíjí silné zahřátí ječmene a ničí se velmi cenné složky výtažku.
Který ječmen je náchylný k tvoření plísně?
Zmoklý, poškozený nebo znečištěný ječmen.
287. Jak potíráme tvoření plísně?
U ječmene nejlépe sušením nebo častým přehazováním na vzdušných půdách, v náduvníku přídavkem vápenného mléka do máčecí vody, jakož i použitím pracích a přečer­pávacích zařízení, na humně chladným vedením hromady. V celé sladovně pak úzkostlivou, vzornou čistotou.
Jak dlouho trvá klíčivý proces?
7—8 dní.
289. Na kterých činitelích (faktorech) je závislá výrobní schopnost sladovny?
1. Na ploše humen.
2. Na době klíčení.
Čím déle klíčení trvá, tím méně často může být každý čtvereční metr humna znova ječmenem pokryt. Tak na pří­klad v 70 dnech může být při sedmidenním vedení hromady zesladováno 10 hromad, při desetidenním vedení hromady na téže ploše humna však jen 7 hromad.
3. Na účelném využití plochy humna, která je po ruce.
4. Na druhu sladu.
Jaká je potřeba pracovních sil v sladovně zařízené na sladování na humnech?
Počítá se jeden muž na 30-50 q týdenní výroby.
Jaký výkon vydrování může být požadován od zapra­covaného sladovníka?
Zapracovaný dobrý sladovník musí v jedné hodině bez­vadně zvydrovat: 
50 q mokré hromady,
nebo 40 q pukavky,
nebo 35 q mladíka,
nebo 25 q pukavky za současného přetřásání,
nebo 40 q staříka.
292. Jak velká je potřeba dělnictva při mechanickém slado­vání na humně?
Počítá se jeden muž na týdenní výrobu 60-80 q sladu.
293. Jak velká je potřeba dělnictva bubnové sladovny?
Počítá se jeden muž na týdenní výrobu 50-65 q sladu.
294. Jak velká je potřeba dělnictva v sladovně, zařízené n sladování v Tildenových bubnech?
Počítá se jeden muž na týdenní výrobu 125-150 q sladu
295. Jak velká je potřeba dělnictva v sladovně zařízené dle Saladina?
Počítá se jeden muž na týdenní výrobu 50-65 q sladu