Bednářské nástroje

Kromě nástrojů k opracování dřeva na (dužiny, obruče a dna potře­buje bednář některé náčiní a přístroje, jimiž se nádoba nebo dřevo k zpracování určené přidržuje a upevňuje v určité poloze. K těmto přístrojům patří:

Kozlík

Kozlík skládá se z několika dřevěných součástí, které jsou tak upraveny, by sud na kozlík položen, nehybně ležel a mohl býtí čistě vystrouhán. Hlavní část přístroje jest vidlice a b c vyznačená obr. 4., jejíž spodek zasahuje nehybně dosti hluboko do země a není-lí tato dosti hutná, upevňuje se klíny, kameny nebo sádrovou maltou. Za vidlicí v menší vzdáleností než je délka obyčejného sudu postavena je svisle opora f, o níž se opírá konec sudu. Opora s vidlicí souvisí příčkou, na níž leží položený sud. V opoře u příčky je výřez g, který slouží k zachy­cení sudu. Po obou stranách příčky jsou do země zaraženy boky, dva kusy dřeva e a d. Jeden je blíže vidlice a slouží jí k opoře, druhý něco v zadu je pro oporu sudu.
    Kozlík slouží k tomu, by sudy obyčejné velikosti se uvnitř všech ne­rovností sprostily, což se děje struhačem či skoblicí, a pak aby se na konci dužin vyřezaly útory útorníkem či vtěrákem pro osazení již upraveného dna. Pak se též dužiny na konci sudu pro dno náležitě opřou
pro vyznačenou úpravu. Pro veliké sudy neužívá se kozlíku nýbrž se tyto pro zmíněné práce položí pouze na zemi. 

Bednářský kozlík a bednářský hoblík střihovačka (macek)
Bednářský kozlík obr. 4 a bednářský hoblík střihovačka (macek) obr. 5

Střihovač, střihovačka, macek nebo také spárovník

Je to veliký hoblík 1 až 4 m dlouhý (obr. 5 a 137). Slouží bed­náři k úpravě postraních částí dužin tvořících spáry nádoby. Tento důležitý nástroj zhotovuje se z dobrého, pevného a suchého dřeva, nej­lépe z javorového. Želízko hoblovací jest uprostřed hoblíku na horní ploše jeho ostřím umístěno. K této hoblovací dráze je nakloněno v úhlu 45°, což dle zkušenosti jest sklon pro práci nejvýhodnější. Hoblík staví se při práci buď vodorovně na tři nohy, nebo se též šikmo kloní, dle potřeby. Avšak na jeho poloze nemnoho záleží. Vyznačená poloha že­lízka získá se, když se na boční ploše hoblíka vyznačí čtverec a, b, c, d, a v něm provede úhlopříčka, která určuje směr želízka b, c. Směrem tím se vydlabe otvor. Želízko upevní se ve své poloze klínem k. Výřez pro že­lízko vydlabe se na jedné straně ve směru o, n, m a nikoli směrem o, d, m, poněvadž první rozměr je příznivější pro odpadávání hoblin. Bod n jest od bodu d vzdálen 2 až 3 cm. Tvar výřezu na dolní ploše hoblíku jest výřez pro želízko a jej upevňující klín, A je výřez pro odpadávání hoblin. Z popisu hoblíku je zjevno, že tento nástroj se nepo­hybuje, nýbrž dužinou se jezdí po hoblíku střihovačce. Upravení hoblovací horní plochy není tak jednoduché a třeba bednáři býti náležitě zručným, aby snadno pracoval, k čemuž třeba zkušenosti.
    Tak mnozí upravují tuto horní plochu, že polovice b, c jest od konce až doprostřed k želízku něco málo vypuklá, druhá pak polovice c, i jest opět málo vydutá či vyhloubená. Obě jen v rozměrech nepatrných. A to proto, by se získalo vydutých postranic dužin, by se spáry lépe kryly, čehož je třeba hlavně takových nádob u kte­rých jsou obruče daleko od sebe, jako na příklad u puten a j. Někteří bednáři zařizují si tuto plochu zcela rovně, takže spárové plochy dužin jsou též rovné. Opět jiní chtějí míti tuto hoblovací plochu tak prohlubenou, by její oba konce byly o něco výše než střed se želízkem, aneb opáčně t. j. aby dráha byla mírně vypouklá, takže je želízko ve středu dráhy nejvýše položeno. Avšak toto zvýšení nebo snížení želízka musí býti velmi nepatrné. Tak získají se spáry dvo­jího druhu. Želízko má právě obrácenou polohu svým ostřím proti hoblovacímu předmětu než tomu u hoblíku obyčejného t. j. šikmé seříz­nutí želízka v ostří jest obráceno v tom směru, od kterého jde náraz, jakž v obrazu lze viděti. Dělník stojí totiž na zvýšené straně střihovačky a jede dužinou shora dolu, narážeje tak na ostří želízka. Za hoblování stále přirovnává k modelu či vzoru dužiny pro dotyčnou nádobu, by do­cílil správné velikosti t. j. šířky dužiny. Obrácená poloha ostří u tohoto hoblíku užívá se proto, by želízko nevnikalo mnoho do dřeva. Užívá-li se malé střihovačky pro zpracování malých nádob z měk­kého dřeva, dává se želízku obyčejná poloha u hoblíku.

Spárovník neboli střihovačka či střihovač je velký bednářský hoblík používaný na dlouhé dužiny ležáckých sudů
Spárovník neboli střihovačka či střihovač je velký bednářský hoblík používaný na dlouhé dužiny ležáckých sudů

Pořeznice

Tento přístroj též kozlík, dědek anebo struhací stolice nazývaný, slouží k zpracováni dřeva na hotové dužiny a j.

Bednářská pořeznice, též kozlík, dědek nebo struhací stolice
Bednářská pořeznice, též kozlík, dědek nebo struhací stolice.   a) deska, b) sedlo, c) čep, d) podpora, e) hlava, f) šlapadlo, g) nohy, h) výřez v sedle, i) výřez v lavici, j) otvory na kolík, k) kolík, m) páka

Pro veliké dužiny je stolice jinak zařízena. Skládá se z dubového prkna, v němž jest otvor čtyřhranný 2 až 3 dcm. široký a ¼ až ½ dcm. vysoký. Toto prkno svisle postavené je shora i zdola nehybně upevněno a otvor je tak vysoko, že dělník před ním stojící, sehme-li se, vidí jím.
Toto prkno jest umístěno před stěnou ve vzdálenosti 20 až 40 cm. Na stěně jest upevněn hranolek dřeva, jehož dolní hrana je skoro ve stejné výši s horní hranou otvoru a slouží za oporu.
Místo něho bývá též ve vyznačené poloze otvor ve stěně. Dělník prostrčí dužinu, kterou má spracovati, otvorem a podepře jí pod brankou a nebo v otvoru stěny pod horní kámen. Silné napětí dužiny docílí se podstrčením klacku (obušku) mezi podlahu a zadní konec dužiny, kterou lze nyní podobně jako na pořeznicí zpracovati. Ostrouhá se nejprve jeden konec vně, potom druhý konec vně i uvnitř a konečně první konec ještě uvnitř. Má-li se dužina otočit, třeba pouze obušek odsunouti a po otočení dužiny opět vzpříčiti. Upevněni obuškem lépe se provede, otáči-li se obušek na podlaze v kloubu neboli stěžejce. Na horním konci má zubovité výřezy. Dělníku se při tomto zařízení lépe pracuje nežli na kozlíku, protože mu netřeba užívati nohy k při­držováni hlavice této stolice.
V jižních krajích mají jiné zařízení. Skládá se z trámu podepřeného horním koncem o strop dílny. Trá­mem je prostrčen hák v přiměřené výši, by se dužina pohodlně zpraco­vala. Konec háku je tak ohnut, by se jim zachytil horní konec dužiny. Na zadní části háku jsou šroubové závity s maticí. Dle tlouštky dužiny lze hák posunouti. Pod hákem je na trámu připevněn nos. Dužina se vsune horním koncem pod hák a dolní konec se zastrčí tělem dělníka za nos, čímž se vnitř může vystrouhati.  

Střihač 

Dužiny pro větší sudy nelze zpracovati na obyčejné přirážečce, po­něvadž jsou příliš těžké a veliké. Tu hoblují se podobně jako jiná dlouhá dřeva, že se postaví na tlouštku, svěrákem upevní a zvláštním hoblíkem upraví. Práce tato provede se takto:
Hoblice postaví se přední stranou ke stěně. Na zadní straně je výřez, v němž spočívá konec dužiny. Druhý konec o něco výše položený upevní se šroubem ve stolici (stojačce) znázorněné obr. 7. Také se jí říká skřipec. Tlustá deska D je na třech nohou M, P, N. Třetí noha jest opatřena širokým a dlouhým cho­didlem, aby celý přístroj stál nehybně. Na desce jsou postaveny svisle dvě silné podpěry A, B, pod deskou klíny R R upevněné. Jedna z podpěr má otvor jako matice sloužící pro šroub C, který se u hlavice otáči ramenem E. Stojačka postaví se před hoblici tak daleko, že druhý konec dužiny lze v ní šroubem upevniti. Dělník postaví se obličejem jsa obrácen k hoblici tak, že má hlavici šroubu u pravé ruky. Dužina jest otočena postraní tlouštkou vzhůru a při tom sklání se k hoblici, neboť je výřez této značně níže než místo f, u kterého je konec dužiny šroubem upevněn. Pro spracováni těchto velikých dužin uživá se zvláštní hoblik vyznačený obr. 8., opatřený dvěma příčnými držadly pro čtyři ruce. Držadla jsou zapuštěna do drážek a dřevěnými kolíčky upevněna. Dělník, který hoblík řídí uchopí ho oběma rukama na jedné straně za obě držadla, přední a zadní. Jeho pomocník táhne pak na druhé straně podobným způsobem.

Bednářská stojačka obr. 7, bednářský hoblík pro 4 ruce obr. 8, bednářský štípač ve tvaru nože
Bednářská stojačka obr. 7, bednářský hoblík pro 4 ruce obr. 8, bednářský štípač ve tvaru nože

Tryblík a kyjanka

Tryblík je klín sloužící k pobíjení obručí. Na klín tluče se kyjankou či pobíječkou. Je to dřevěná palice spjatá železnými kroužky. Ke štípáni větších kusů dřeva, by se z nich zhotovily dužiny slouží štípač, železný klín tvaru nože. Čepel je 40 až 50 cm dlouhá, 8 až 10 cm široká a hřbet je 1 až ½ cm tlustý. Čepel je na jednom konci opa­třena násadou jak vyznačuje obr. 9. Též bývá u tohoto klínu násadka po­stavena svisle t. j. kolmo na čepel k přímému a pevnému držení klínu. Aby za tlučení na klín nebylo nebezpečí, že čepel se roztříští, nesmí býti hřbet její z ocele, nýbrž pouze ze železa kujného, pouze ostří jest ocelové, ale nikoliv příliš tvrdé. Na klín se tluče kyjankou, nesmí se nikdy užíti kladiva, nebo jiného železného předmětu.

Sekery 

Klín, palice, sekera štípačka (obr. 125)
Klín, jimž se špalky štípají na polena a čtvrtky a ty zase na dužiny, bývá z kalené oceli nebo také z tvrdého dřeva. Velikost a úhel klínu závisí na materiálu, z něhož je klín zhotoven. Veliké klíny se zarážejí buď obyčejnou palicí 30 až 60 cm dlouhou a spjatou obručemi, nebo ruční paličkou, což se řídí tloušťkou a pevností štípaného dřeva.

Štípací sekera, klín a palice
Štípací sekera, klín a palice

Bradatka (obr. 10) je sekera se širokou čepelí, která slouží k osekávání dřevěných kusů určených pro dužiny tak, aby měly zhruba tvar dužiny pro určitou nádobu vyhlédnuté. Tato sekera má v různých krajích rozmanitý tvar. U nás mívá tvar znázorněný na obr. 10, kterým je vyznačen pohled s čepelí ke dřevě přivrácenou či přikloněnou t. j. čepel není rovná, nýbrž k jedné straně zahnutá. Je tudíž pouze jednostranně broušená, jak vyznačuje na ostří tečkovaná čára s ostřím rovnoběžná. Tím působí skoro kolmo na plochu dřeva. Topůrko sekery jest ohnuté, takže lze též široké plochy osekávati, což jest usnadněno obloukovým ostřím čepele a špiča­tým zakončením na přední straně. Má-li se dřevo osekávati, postaví se na špalek šikmo a drží se levou rukou. Osekávaji-li se veliké kusy dřeva, pak drží, pomocník dřevo a dělník osekává sekerou, kterou pak drží oběma rukama.

Bradatka, bednářská sekera obr. 10
Bradatka, bednářská sekera obr. 10

Jiného druhu sekera je Teslice (obr.126). Užívá se k vyrov­návání nerovností dřeva, dělání štěpin, dlabáni děr a j. Různí se tím od obyčejné sekery, že její ostří není rovnoběžné s topůrkem, nýbrž čepel je tak zahnutá, že ostří stojí kolmo na směr násady. Toto ostří je buď rovné jako u dláta, jemuž se podobá, nebo je též obloukovitě zahnuté. Některé mají na druhé straně čepele za topůrkem násadec tvaru kladiva, buď aby se dodalo úderu více váhy nebo lze tohoto nástroje pak užíti zároveň ku klepání.

Bednářská křídlovka (obr. 128)
Tato sekera má břit obloukový, 22 až 30 cm dlouhý, jednostranně ostřený a je nasazena na krátké, poněkud zakřivené a doprava zahnuté násadě. Užívá se jí k přípravnému opracování dužin a k vysekávání, vytahování, přisekávání a k okosení den.

Bednářská sekerka křídlovka uherská (obr. 127)
K týmž účelům se také používá bednářské sekerky, jejíž tvar bývá podle účelu též různě pozměňován. Je značně menší než předešlá a má břit v podobě čtvrtkružnice. Používá se jí většinou k jemnějšímu vysekávání.

Bednářské přisekávací sekery a teslice
Bednářské přisekávací sekery obr. 127, 128 a teslice obr. 126

Nože bednářské

Různé druhy nožů liší se nejen velikostí, ale hlavně tvarem a účelem v jejich užití. Jsou to pořízy, struhače, osníky neb osnáky, řezáky a j.
K nejdůležitějším nástrojů nožovým patří pořízy. Pořízy mají dlouhou čepel, která je na přední straně dřevu při­vrácená zcela rovná, avšak na druhé straně k dělníku obrácené je obroučkovitá. Oblouček ten netvoří s rov­nou stranou ostří ani příliš ostrý, ani příliš tupý úhel, aby v onom případě příliš do dřeva nevnikal, a v tomto opět nesnadno se neovládal. Oba konce čepele jsou zatknuté vzhůru a  dřevěnými držadly opatřené.
    Za řezáni uchopí se poříz oběma rukama. Ostří čepele není v jedné rovině s držadly, nýbrž je stlačeno blíže k dělníkovi, tedy konce
pořízu jsou nejprve stlačeny dolu než se zahýbají. Zařízení to slouží k tomu, by mohl dělník pracovali nožem snadno v oblouku, aniž by mu bylo třeba ruce v kloubech příliš ohýbati. Ohnuté špice pořízu procházejí zcela držadly a jsou dole dobře zanýtovány, takže je poříz s držadly zcela nehybně a pevně spojen.
    Kromě pořízů s rovným ostřím jsou též nože s ostřím vypouklým. Oněch užívá se k urovnáni vnějších, vypuklých částí dužin sudů. Tě­mito se pak vypracuji vnitřní strany dužin po délce, by se účelně vy­hloubily. Pořízů s křivým ostřím třeba několik druhů, jsou totiž rozličně zakřiveny, více nebo méně, aby se získaly různé vydutiny pro větší nebo menší sudy. V novější době zavádějí se též křivé pořízy, jejichž obruba (facceta) je na dolní straně čepele.
Podle úpravy a tvaru rozeznáváme pořízy:
1. poříz rovný
2. poříz prohnutý (křívák)
3. poříz jednospřežný křivák
4. poříz jednospřežný křivák s dvojitým břitem

Poříz rovný, ohnutý a jednospřežný
Poříz rovný, poříz křivák, křivák ohnutý a křivák jednospřežný

Prohnutým pořízem čili křivákem se opracovávají dužiny uvnitř, aby se dosáhlo zakulacení do požadovaného tvaru nádoby. Jednospřežný křivák, který může být pravostranný, nebo levostranný, má krátkou, mírně ohnutou čepel. Jedno jeho držadlo je obyčejné s dřevěnou ručičkou, a druhé je kovové, a to v prodloužení čepele. Tohoto nástoje se používá k přesnému opracování vnitřku menších nádob, kde pro zahnuté držadlo není dost místa, zejména v blízkosti dužinových hlav. Jednostpřežný křivák může mít také dvojí břit, takže se ho pak může použít jako pravostranného i levostranného.
    Pořízy lze dělníku dle libosti větší nebo menší štěpinky odřezá­vati dle toho jakou silou pracuje, což nelze hoblíkem docílili. U toho je tlouštka hobliny závislá na želízku, jak mnoho vyčnívá nad dráhu hob­líka. Přiloží-li se níž skoro ploše ke dřevu, je řez jemný, a čím více stojí ke dřevu příkřeji, tím více do něho vniká a hrubší štěpiny odděluje. Pořízem ovládá se velmi snadno a lehounce. Pozoruje-li dělník, že by zářez byl příliš hluboký, stačí mírný pohyb ručního kloubu v onu stranu, by se řez zmírnil. Obloukovitým pobybem k sobě lze dělníku vyjmouti nůž z chybného řezu a tím zameziti vyříznutí příliš tlusté štěpiny. Pořízem lze vysoustruhovati hrany vyvýšené nebo vyhloubené, oblé tyče a různé křivé plochy dle toho v jakých křivých tazích řídí poříz, takže lze tento nůž užíti velmi rozmanitě, třeba byl zcela jedno­duše zařízen. Hoblíkem nelze podobně pracovati, protože jeho vedení zá­visí na tvaru jeho dráhy. Chce-li se však docíliti hladká plocha ve větších a  delších rozměrech, a tak získati jemné práce, nelze toho docíliti snadno tímto nožem.

Skoblice (skoble) a škrabky (obr. 130)

 Pořízy silně ohnuté do oblouku jsou velmi krátké a nazývají se skoble nebo skoblice. Tak zvané kruhové skoble svírají úplný kruh a jsou nasazeny na jediné držadlo. Skoblem se opracovávají na čisto dužiny uvnitř nádob.
    K dalšímu hlazení dužin u nádob již postavených slouží trojrohé škrabky.

Skoble, kruhová skoble a škrabka
Skoble, kruhová skoble a škrabka, (obr. 130)

    Bednářský nůž (obr. 131) se podobá obyčejnému noži. Jeho čepel je asi 12 cm dlouhá, břit je oboustranný. Jeho hřbet je přiměřeně vyztužen. Používá se ho k různým menším pracím, jako zarovnávání špačků v hlavě, ořezávání rákosu a pod. K osekávání menších kusů dřeva se používá bednářského sekáče. Ten má jednostranný břit asi 20 cm dlouhý, skoro rovný nebo mírně vykroužený.

Bednářský nůž
Bednářský nůž

Bednářské hoblíky

U řezacích nástrojů dosud probraných je vedení nože dosti nejisté, zvláště pokud jde o hloubku řezu, a proto též řezné plochy nebývají rovnoběžné s povrchem obráběného kusu, nýbrž mívají tvar vlnitý. Velmi často se také dřevo odštípne. U hoblíků má však želízko náležitě šikmou a pevnou polohu v hoblíkovém tělese. Břit želízka přečnívá spodní plochu tělesa, které říkáme plaz; plazem je hoblík veden po povrchu hoblovaného dřeva. Poněvadž vedení hoblíku je přeneseno na rovný zaoblený plaz, může se jím opracovat hoblovaná plocha zcela pravidelně, ovšem při správné úpravě želízka. Hoblíkové těleso je dřevěný, obyčejný habrový hranol s hladkým spodkem, na jehož vrchní straně je držadlo. Uprostřed hranolu je klínový otvor, který se u plazu zužuje ve štěrbinu. Do tohoto otvoru se vkládá želízko, které se upevňuje klínkem. Želízko je zasazeno v tělese napříč; bývá celé nebo alespoň při svém břitu ocelové a musí být o něco užší, než je těleso hoblíku. Klínový otvor má být u plazu jen tak široký, aby jím hoblovačky mohly projít do klínového otvoru. Hoblovačky jsou tím tlustší, čím více želízko vybíhá z plazu. Pracovník drží hoblík tak, že přední konec tlačí k obráběnému dřevu. Tak se tlak přenáší až na přední hranu klínového otvoru a ten na hobliny, které se mají odříznout. Hoblina se touto hranou ohne a nalomí. Čím blíže je hrana k želízku, tím bezpečněji se hoblina zahne; želízko pak tak snadno nezadrhne, t. j. nevyštípne ze dřeva nepravidelné třísky, takže ohoblované dřevo je hladké. Dokonale se hobliny zahýbají a tedy i práce je ěistší, použije-li se želízka s klopkou (dvojité). V tomto případě je k želízku připojeno druhé želízko, tak zvaná klopka, tím způsobem, že břit přečnívá jen o něco málo dolní oblou hranu klopky. Vzdálenost břitu od dolní hrany klopky je řiditelná šroubem, jehož dvě matice jsou ke klopce přinýtovány nebo přivařeny. Želízko má výřez, který má přesně touž délku jako šroub.
    Klopka se k želízku přiloží tak, aby šroub zapadl do výřezu a klopka i želízko se upevní klínkem v hoblíkovém tělese jako želízko obyčejné. Nestejnoměrným a poměrně velkým tlakem na hoblík se plaz opotřebuje a stává se nerovným. Musí se proto čas od času opravovat. Spodek hoblíku se přihobluje dlouhým a správným hoblíkem, ale tím se plaz dostává vždy do vyšší polohy. Poněvadž klínový otvor je v horní části širší, vzrůstá přihoblo-váním vzdálenost hrany klínového otvoru od želízka. Tuto vadu odstraníme tak, že do zvětšeného otvoru zasadíme náhradní špalíček z tvrdého dřeva, na němž se vždy příslušná hrana klínového otvoru upraví. Plaz se nemusí opravovat vůbec, opatří-li se hladkou kovovou deskou.

Srovnávač americký (amerikán) obr. 133
Tímto nástrojem se dokonale hladí zvláště dužiny na povrchu nádoby před definitivním narážením obručí. Pracovník jej vede směrem od sebe a netlačí naň. Želízko je upevněno v ocelovém tělese dvěma šrouby. Od tohoto tělesa vedou do stran dvě držadla, za která se hoblík drží.

Srovnávač americký (amerikán)
Srovnávač americký (amerikán)

Kocour (obr. 134)
Při výrobě necek se drážky pro čela vyhoblovávají zvláštním hoblíkem, tak zvaným kocourem. Hoblík má tvar polovičního prstence a má dvě držadla. Želízké je skoro pravoúhle zahnuto, aby jeho břit měl správnou polohu, je zasazeno ve svislém otvoru rovné části tělesa a je upevněho rovněž klínem. 

Kocour
Kocour obr. 134

Uběrák a ubírací beránek (obr. 135)
Želízko uběráku je u břitu zcela mírně zaokrouhlené, a proto je i plaz poněkud oblý ve směru příčném k ose hoblíku. Délka plazu je asi 24 cm,  šířka želízka pak 42 až 48 mm. Hoblují se jím plochy na hrubo. Pro obtížnější práce tohoto druhu se používá hoblíku většího a pracuji s ním dva pracovníci. Jeden drží hoblík vzadu za dvě držadla a vede a posouvá jej kupředu, kdežto pomocný pracovník drží hoblík u předních držadel, tiskne jej ke dřevu a zároveň jej táhne k sobě.

Uběrák
Uběrák obr. 135

Hladík 
má úplně rovný plaz, jinak se tvarem i velikostí shoduje s uběrákem. Totéž platí o hladicím beránku. Želízka beránků jsou 42 až 54 cm široka.

Klopkář a beránek s klopkou
liší se od jmenovaných hoblíků jen dvojitými želízky. Jinak vypadá stejně.

Rovný špačkář (obr. 136)
Desky dna vsazeného již v nádobě se ve směru podélném ještě načisto přehoblují rovným špačkářem. Jeho želízko je zasazeno pokud možno nejblíže k přednímu konci hoblíkového tělesa, aby dosáhlo až k útorům.

Rovný špačkář
Rovný špačkář (obr. 136) hobluje načisto již vsazená dna sudů v podélném směru

Střihovač na spárování ležáckých dužin
Styčné plochy dlouhých ležáckých dužin se spárují na čisto střihovačem, který je 50 až 60 cm dlouhý a má jednoduché nebo dvojité želízko. Při práci se dužina pevně upne ve skřipci. U sudových dužin má být spárová plocha po ohnutí dokonale rovná, a proto nemůže být rovná před ohýbáním, nýbrž musí být, byť jen nepatrně, zborcená.

 Spárovník (obr. 137)
Dužiny, které se mohou pohodlně ovládat rukou, spárují se na spárovníku. Tento nástroj stojí pevně a dřevo se po něm posouvá. Spárovník je v podstatě obraběč 1 až 3 m dlouhý; jeho plaz má šířku 15 až 30 cm a je rovný nebo v podélném směru jen nepatrně zakřivený. Spárovník obrácený plazem nahoru je skloněn pod úhlem 15 až 20° a je upevněn na podlaze, aby se neposunoval. Při spárování se dužiny hoblují na styčných plochách tak, že se dužina správně postavená sune proti želízku obráceně ostřenému.

Hlavníkový beránek (obr. 138)
Dužinové hlavy sestavených již nádob se hoblují na čisto hlavníkem nebo hlavníkovým beránkem. Protože se při této práci hoblují čelní plochy dřeva, je želízko uloženo v tělese šikmo. Postranní stěny tělesa jsou navzájem rovnoběžně zakřiveny, aby se hoblíkem mohlo dobře a bezpečně pracovat na kruhovém okraji nádoby.
    Poněvadž dužinové hlavy jednotlivě ani ve spojení netvoří rovinu, nýbrž jsou skloněné dovnitř, musí být plaz hoblíku po délce přiměřeně vypouklý.

Hlavník
Hlavník (obr. 138) je vypouklý bednářský hoblík se šikmo vsazeným želízkem na hoblování hlav dužin již sestavených oblých nádob

Cídící čili dutý špačkář (obr. 139)
Má-li se dodatečně hoblovat povrch nádoby při nasazených obručích, použije se t. zv. dutého špačkáře, jehož plaz umožňuje želízkem zabrat těsně u obruče anebo dotáhnout až těsně k obruči.

Cídící neboli dutý špačkář neboli cidíč
Cídící neboli dutý špačkář či cídič se používá na hoblování povrchu sudu při nasazených obručích

Okružník čili příčníkář (obr. 140)
Okružníkem se opracovává na čisto se správným zaoblením vnější povrch u tvrdých nádob, které již mají naraženy obruče. Hobluje se jím rovnoběžně s obručemi, t. j. napříč dřevěných vláken. Plaz je proto vydutě zakřiven a želízko je nejčastěji šikmo položeno k postranním stěnám tělesa.

Bednářský hobnlík Okružník čili Příčníkář má vydutý plaz a opracovává sud z vnějšku když už má nasazené obruče
Bednářský hoblík Okružník čili Příčníkář má vydutý plaz a opracovává sud z vnějšku když už má nasazené obruče

Nádobkář (obr. 141a, 141b)
U nádob již postavených, se vnitřní povrch dužin vyhoblovává nádobkářem. Je to vypouklý hoblík, kterým se upravuje vnitřní plocha nádoby. Tímto hoblíkem se uvnitř hoblují nádoby tvaru komolého kužele. Na sudy musí být nádobkář půlkulatý, aby se mohlo vyhoblovat prohnutí sudu. Zabedněné nádoby s utaženými obručemi se uvnitř ještě přehoblují až ke dnu nádobníkovým špačkářem. Popsaných hoblíků se používá k hoblování rovných nebo jednoduše zakřivených ploch.

Nádobkář je vypouklý bednářský hoblík na hoblování vnitřních stěn již postavených nádob
Nádobkář je vypouklý bednářský hoblík na hoblování vnitřních stěn již postavených nádob

Okrojník dnový neboli brámovník na dna (obr. 142)
Dále jsou ještě hoblíky, jimiž se při výrobě bednářských nádob opracovávají konstrukční části nebo výzdoby, složené z několika ploch. K nej- jednodušším z nich patří okrojník dnový čili brámovník na dna (obr. 142)
    U malého kruhového dna se dělá lemový výkroj okrojníkem s pravítkem, které bývá obyčejně ocelové a je upevněno na vnitřní čili pravé straně hoblíku. V pravítku je určitý počet vyvrtaných otvorů. Hoblík se položí na dno tak, aby byl jeden z otvorů na pravítku nad kruhovým středem, do středu se zarazí krátký hřebík a hoblíkem se pak krouží po obvodu dna.
    Mimo lemový výkroj se na dnech vyřezávají ještě ozdobné kruhové rýhy, a to bud podél obvodu, nebo též blíže ke středu. Tyto ozdoby se vyhoblovávaji hoblíky, jejichž želízka jsou různě vykrojena. Také tyto hoblíky, t. zv. „věnečníky“, upevní se pravítkem ve středu dna jako okrojník. Hoblíkové těleso je mírně zakřiveno a plaz je mírně vypouklý. Jsou-li tyto hoblíky úzké, vystupují hobliny po straně; má-li profil, a tudíž i těleso dostatečnou šířku, vystupují hobliny horem. 

Okrojník dnový neboli Brámovník je bednářský hoblík s pravítkem na hoblování malých kulatých den sudů
Okrojník dnový neboli Brámovník je bednářský hoblík s pravítkem na hoblování malých kulatých den sudů

9. Nástroje pro dělání útorů – vtěrák a zejkovec
Zatěračka neboli vtěrák jako pilka užívaný slouží k řezání útorů (prohlubenina pro zapuštění dna) menších nádob. Pro řezání útorů (prohlubenina pro zapuštění dna nebo také zejk) velikých sudů a kádí užívá se hoblíku zejkovce.
Vtěrák či útorník neboli zatěračka (obr. 11) skládá se ze čtvercové desky A, z tvrdého dřeva o straně 10 cm dlouhé. Deska je 3 cm tlustá a je v ní vydlabán čtvercový otvor, kterým prochází na příč desky hranátá tyčinka B, která jest asi  2½ cm široká. Tlouštkou desky zespodu je vydlabán též hranatý otvor dosahující až k otvoru příčnému. Do něho lze vložiti klín, jehož tvar má dutina, že se totiž dovnitř zúžuje. Jeho při­ražením upevní se příčná tyčinka v libovolné poloze. Na jednom konci tyčinky B jest otvor, kterým se prostrčí útorní želízko C a upevní se klínkem. Toto želízko zvláště při vyobrazené má tvar pilky o dvojitých zubech, pouze s tím rozdílem, že u takové pilky jsou zuby skloněny ku předu na náraz, kdežto u onoho želízka jsou tak postaveny, že stejně zabírají, ať se útorníkem šine před a nebo vzad. Zubů je pouze tři až čtyři, by se snadněji nástrojem pra­covalo.

Útorník (zatěračka) obr. 11, Zejkovec obr. 12
Útorník (zatěračka či vtěrák) obr. 11,   Zejkovec obr. 12

Má-li se vyřezati útor, opře se deska o konce dužin, vzdálenost útoru určí se délkou tyčinky, takže za řezání je želízko stále stejně vzdáleno od konce nádoby. Útorník doznal různých proměn, by se mohl obec­něji užívati. Hlavní změny doznala pilka, jejíž zuby mají zvláštní tvar a sklon. Na jedné straně či kraji je pilka opatřena zubem zahnutým,  takže je-li předními zuby útor vyříznut, je tímto posledním zubem už na dno čistě vyhlouben.
    Zejkovec (obr. 12 a 144) podobá se stolařskému výdrážníku t.j. hoblíku, kterým se vyřezávají drážky. Liší se od něho tím, že jeho spodina je tvaru kruhového, by dobře přiléhala do vnitřní dutiny sudu. Tento hoblík obr. 12. vyznačený skládá se ze zásuvné desky R, která udržuje hoblík ve stále vzdálenosti od kraje dužin. V hoblíku P jsou dvě šrou­bová vřetena S Š, na něž se vloží deska s otvory. Dle posunutí desky do­cílí se žádaná vzdálenost hoblíku od konců dužin. V určité poloze udr­žuje se deska, nasadí-li se na šroubová vřetena matice, která se až k desce natočí (našroubuje). Aby se strana desky na konce dužin přiléhající snadno neopotřebovala, je vyložena buď kostí, mosazem, železem anebo slonovinou.
    Postavení desky lze docíliti též jinak a to třemi šrouby. Na dvě šroubová vřetena navleče se deska otvory jak v obraze vyznačeno. Vře­tena prostrčí se otvory hoblíku a zašroubuji se v otvorech desky, které jsou šroubovými maticemi. Za držadla vřeten lze pak hoblíkem pohybo­vati. Aby se deska v jisté poloze pevně zadržela, prochází mezi oběma šrouby z opačné strany zastrčené šroubové vřeteno otvorem desky jako šroubovou maticí a zašroubuje se tak, až se opírá o hoblík. Otvor pro hobliny je po straně hoblíku. Želízko má rovné ostří zaujímající celou stranu spodiny. Před středním želízkem, výkrutkou, které se podobá želízku obyčejného hoblíku, stojí na každé straně drážky těsně u ní že­lízko řezací, které nejprve vyřezuje útor po celé šířce, a ten je teprve výkrutkou dodělán t. j. čistě vypracován. Tak se obdrží čistý hladký útor.
Dle velikosti sudů třeba různých hoblíků tohoto druhu, neboť čím větší sud, třeba širšího útoru a proto jiného hoblíku.

Zejkovec je bednářský hoblík na hoblování širších zejků což je prohlubenina v dužinách do níž se zapustí dno sudu
Zejkovec je bednářský hoblík na hoblování širších zejků, což je prohlubenina v dužinách do níž se zapustí dno sudu

    Drážkovník slouží k dělání drážky takových sudů, u kterých je drážkové dno. Tento hoblík skládá se ze dvou částí. Jedna část běží na koncích dužin a druhá obsahuje želízka. Oba díly jsou volné a lze je slo­žiti pro mělčí nebo hlubší drážky, což se provede třemi šrouby. Přední
želízko řezací, upevněné klínem, řeže vnitřní okraj drážky, vlastní že­lízko též klínem zaražené stojí šikmo na šířku spodiny hoblíka, něco dopředu, by netrbalo, a pak aby jen pozvolna řezalo, a tak vzniklý odpor snadno přemáhalo. První část hoblíku po duhách běžící, je tak zakřivena jako dráha hoblíku a jejím položením jest ustanovena hloubka výřezu. V hoblíku, kde je želízko upevněno, jest udělán celou jeho šířkou volný dlab pro hobliny, které odtud vypadávají. Není právě nutno celý hoblík míti složený ze dvou částí, které lze dle potřeby složiti. Může býti jedno­dušeji zhotoven z jediného kusu, pak odpadají všechny tři šrouby. Sklá­dací drážkovník je pouze pohodlnější.

Pily

Pilu potřebuje bednář k zarovnávání dužin, dříve nežli použije hoblíku. V průmyslu bednářském se používá nejvíce těchto druhů pil: Rámové pily široké, rámové pily úzké (rejdovačky), pily dvířkové, zlodějky a břichatky obr. 119. Ozubení této pily je buď nepřetržité trojúhelníkové, nebo přetržité, t. j. se zuby sdruženými. Pila řeže při pohybu vpřed i vzad a je volná, nenapíná se. Čára spojující špičky zubů je oblouková křivka. Touto pilou, k níž je potřebí vždy dvou pracovníků, přeřezávají se špalky a kmeny. Délka pily je 120 až 160 cm, šířka asi 20 cm, vzdálenost zubů 1 až 3 cm, pilový list má tloušťku 1 až 1,5 mm. Rukojeti (držadla) na koncích jsou bud naraženy na hroty, nebo zasazeny do uch.

Pila břichatka
Pila břichatka

Dobrá pila nesmí za ře­zání vyskakovati, a u dobré pily netřeba k jejímu vedení větší síly. Má řezati tak, by řez nebyl ani příliš široký ani příliš úzký, by v onom pří­padě nebyl hrubý a v tomto nebyla pila zachycována. Pak u dobré pily je řez rovný, nesmí totiž zabočovati stranou od původního směru a to v čáře křivé. Všem vadám lze odpomoci, jsou-li zuby pily dobře vypilovány a správně křižmo postaveny. Toho se docílí, jsou-li všechny zuby stejně vysoké a dobře vypracované, by spilovány byly řádně na náraz. Má-li ostře řezati, postaví se přední strana zubů v jednom směru svislém na pásku pily. Má-li řezati pila méně ostře, opilují se zuby tak, aby přední strana jejich byla něco nakloněna dozadu proti dělníkovi. Zadní strany zubů jsou šikmo dopředu nakloněny, by se pila snadno zpět vytáhnouti mohla.
    Pily mají buď široké nebo úzké pásky. Pila s úzkou páskou, jmenuje se vykruhovačka neboli zatěračka či rejdovačka obr. 120 a slouží k vyřezání křivých čar, má-li se např. vyříznouti dno okrouhlé neb oválové. Páska pily se napíná v rámu, jsou to pily napínací. U těchto pil je pilový list napjat v lehkém, avšak pevném rámu, který se skládá z ramen a, příčky b, stahovací šňůry c, kolíku d a držadel e.

Držadla mají dlouhé čepy, které jsou prostrčeny otvory vyvrtanými u dolních konců ramen, a do zářezů těchto čepů se zapnou konce pilového listu. Otáčením držadel se může pilový list libovolně odklonit od roviny rámu, takže rám nepřekáží při hlubokém řezu. Poněkud výše, asi v polovině ramen, opírají se ramena o příčku, která je na koncích vykrojena na tloušťku ramen. Horní konce ramen mají vruby, přes které je ovinuta a napjata stahovací šňůra. Kolíkem, který je jedním koncem prostrčen prostředkem šňůry a druhým koncem se opírá o příčku, šňůru skroutíme a tím zkrátíme, čímž se zvětší vzdálenost dolních konců ramen a pilový list se napne. Pilový list má nepřetržité ozubení, zuby jsou trojúhelníkové, buď pravoúhlé nebo převislé, takže pila řeže jen jednostranně, a to při pohybu od pracovníka.

Rámová pila rejdovačka
Rámová pila rejdovačka

Pily dvířkové (obr. 121)
K vykružování, t. j. k řezání podle čáry silně zakřivené používá se malých pil rámových, jejichž pilový list je velmi úzký. Dvířková pila je 60 až 100 cm dlouhá, podle velikosti dvířek, které se mají řezat. Ramena má hodně delší než obyčejná rámová pila, jinak má složení stejné.

Bednářská pila dvířková
Bednářská pila dvířková

    Vykruhovačky pro výřez otvorů mají vývěsnou pásku z jednoho držáku, by se mohla do otvoru vstrčiti a opět zavěsiti.
Pila rozmítačka či zlodějka podobá se velmi úzkému noži, jehož ostří má zuby. Je asi 3 dcm dlouhá, dosti tlustá, by se neohýbala aniž zlomila, ale její páska se ke hřbetu tenčí, by nabyla veliké tření a pila se nesvírala. Konec pilky je zasazen do dřevěného držadla se svorkou.
Pilka je sice hladká z obou stran, avšak má přece dvě řady zubů. Vypadá každý zub asi jako trojboký jehlanec o nestejných bočných stěnách, z nichž stěna vnější jest o jedné rovině s páskou pily a tak tvoří její po­kračování. Druhá stěna přední je svislá, třetí stěna vystupuje odzadu šikmo zhůru. Všechny tři stěny končí se špičkou.

Pila rozmítačka nebo také zlodějka
Pila rozmítačka nebo také zlodějka

11. Nebozezy
Nebozez sloužící k navrtávání otvorů do dna sudů podobá se zcela otáčivému nebozezu (svidříku) jiných řemeslníků, k vrtání dřeva užívanému.
    Obyčejné nebozezy ruční jsou tyčovité nástroje, jejichž dolní polovina má řezací plochu napolo svinutou, asi jako hlemýždí skořápka, a zakončenou zahroceným šroubem. U horního konce je nasazená příčná rukojet. Otáčí-li se nástroj kolem své osy a zároveň se tlačí do dřeva, vyvrtává otvor, jehož průměr se znenáhla zvětšuje, až dosáhne průměru nejvyšší řezací části nebozezu. Břit řezacích hran odkrajuje tenké a krátké třísky, drť. Ta má z počátku dosti místa v závitech nebozezu. Při dalším vrtání je vrchní drť zdvíhána drtí spodní, nově odkrojenou, a částečně sama vypadává ústím vývrtu, částečně se odstraňuje vytažením nástroje z otvoru, což se podle potřeby opakuje. Nebozezem se otáčí buď ručně, nebo strojně.
    Při strojním pohonu, při němž je otáčení nebozezu rychlejší, používá se málokdy nebozezů obyčejných, nýbrž většinou nebozezů zvláštních tvarů.
Ruční nebozez, kančík (obr. 145)
U malých ručních nebozezů je držadlo naraženo na špičatý horní konec, který je na konci roznýtován. U větších nebozezů tohoto druhu je místo špičky navařená, vhodně upravená pochva (ucho, oko), kterou se prostrčí krátká, dostatečně tlustá tyč.

Kolovrátek (obr. 146)
Ruční nebozez americký se při práci otáčí kolovrátkem. Při použití kolovrátku je možno otáčet nebozezem nepřetržitě a lze dodržet téměř přesně směr vývrtu. Hlavní část kolovráku je tyč v podobě oblouku dvakrát lomeného a na jejím dolním konci se nebozeze nasazuje do otvoru a tam se upevní perem, svorkou nebo šroubem. Na horním konci je nasazen knoflík, který se otáčí kolem své osy. Pracovník uchopí levou rukou knoflík a tiskne nástroj na dřevo, pravou rukou pak otáčí kolovrátkem.

Ruční nebozez a americký nebozez kolovrátek
Ruční nebozez (obr. 145) a americký kolovrátek (obr. 146)

Americký nebozez (obr. 147)
Tento nástroj má spirálovitě stočený dřík, jehož závity jsou určený výhradně k samočinnému vyhrnování drti. Na dolním konci je nožík téměr vodorovný, který odřezává drť na dně, kdežto oba nožíky po stranách nařezávají stěny vývrtu a mají podobný úkol jako krojidla u hoblíků. Do dřeva se nebozez zavrtává středovým šroubem. Aby se nebozez netřel o stěny vývrtu, je průměr závitu o něco menší než vzdálenost postraních nožíků krojidlových.

Americký nebozez a nebozez čepový čili špulíř
Americký nebozez (obr.147) a nebozez čepový čili špulíř (obr. 148)

Nebozez čepový či špulíř (obr. 148)
K mělkému vrtání se používá nebozezu čepového čili špulíře. Ten má řezací zub poněkud šikmo skloněný, svislé krojidlo a špičku, která nemá tvar šroubu, jelikož se nebozez musí rovnoměrně tlačit do vývrtu. Zátkové a čepové otvory bednářských nádob se vždy vrtají kuželovité. Při ruční výrobě se tyto otvory dělají tak, že se nejdříve vyvrtá vhodným nebozezem otvor válcový s průměrem, který se rovná menšímu průměru kuželovému, a ten se potom kuželovité rozšíří obyčejným nebozezem bednářským.

Bednářský nebozez (obr.149)
Tento nebozez je vyroben z ocelového plechu a má podobu podlouhlého komolého kužele, z jehož pláště je vyříznut podélný pruh. Jedna z podélných hran je přiostřena.

Bednářský nebozez americký neboli lžičník či pernáč (obr. 150)
Má tvar kužele dole uzavřeného s úzkou štěrbinou po celé délce. Želízko je přišroubováno uvnitř kužele. Třísky vnikají za želízkem do vnitřku nebozezu a nemohou padat do nádoby. Na dolním konci u těchto nebozezů bývá připojen docela krátký lžičník, kterým se válcový otvor na vrtává. Želízko bednářského nebozezu bývá také posunovatelné.

Bednářský nebozez a americký bednářský nebozez
Bednářský nebozez (obr. 149) a americký bednářský nebozez či americký lžičník (obr. 150)

    U pivních sudů se otvor zátkový i čepový zajišťuje proti roztřepení kovovou zděří zátkovou nebo čepovou (obr. 151). V tomto případě se při horním konci otvoru vykrojí polodrážka, do které pak zapadne prstenec zděře. Polodrážka se vykrojí zvlášť upraveným nebozezem, tak zvaným zděřovým výstružníkem (obr. 153), při němž krojidlo řeže drážku na vnitřní straně, zahnuté želízko pak spodem. Závity pro šroub zděře na vnitřní ploše zátkového otvoru se vyřezávají zděřovým závitníkem (obr. 152), se kterým se pracuje stejně jako s obyčejným závitníkem.

Zátková zdeř, zdeřový výstružník a zdeřový závitník
Zátková zdeř (obr. 151), zdeřový výstružník (obr. 153) a zdeřový závitník (obr. 152)

Hemerejz (obr. 154)
Nebozez pro vyvrtávání ucha t. j. otvoru v dužině nádoby, který slouží k uchopení jako na př. na putýnky, džberu a j. Tímto nástrojem se vykrajují velké otvory válcové, jejichž stěny se přiřezávají krojidlem. Takto vykrojená část desky má podobu kotouče. Jsou-li dužiny tlustší, pracuje se krojidlem do určité hloubky a dále se pokračuje s druhé (protilehlé) strany. Tlustý dřík a má na horním konci příčné držadlo b a dolní konec přechází v obyčejný, poměrně tenký nebozez vedoucí c, nebo se končí zahroceným šroubem do dřeva. Nad vedoucím nebozezem v těle hemerejzu je čtverhranný otvor pro příčné rameno f, do něhož se zasadí nůž e, a klínem g nebo šroubem se rameno upevní v potřebné poloze.

Hemerejz je bednářský hoblík na vykrajování velkých otvorů např. ucha džberů
Hemerejz je bednářský hoblík na vykrajování velkých otvorů např. ucha džberů

Jiné různé nástroje 
Pro dělání dvířek do sudů a to k vyřezání klenuté části slouží zvláštní pilka, která se liši od obyčejné pily tenkým proužkem ozube­ným a pak, že prostřední příčka je od tohoto proužku značně vzdálena a tudíž blízko napínacího motouzu. Kromě této pilky užívá se ještě ná­stroje hoblíku podobnému, trhače. Je zařízen takto: Užije se z tvrdého dřeva hranolek asi 25 cm dlouhý, 8 cm široký a 6 cm vysoký. Vzadu jsou 2 až 3 otvory, jimiž se prostrčí šroub, jímž se trhač upevní ve středu vyklenutí.
    Otvorů je proto několik, by se docílilo různě dlouhých poloměrů má-li býti klenutí dvířek větší nebo menší. Na přední straně hranolku je zasazeno šikmo želízko, jehož ostří jest o něco v obloučku vyhnuto a zubato jako u pily. Toto želízko neupevňuje se však jako u hoblíku, nýbrž nad otvorem jest upevněn ocelový oblík, jímž prochází šroub, který zapadá do matice na horní části želízka umí­stěné. Zařízení je takové, že otáčí-li se šroubem v otvoru oblíku, tlačí šroub na želízko, které lze dle počtu šroubových otoček libovolně hluboko po­stavili do vyřezávaného dna. Želízko nabude v otvoru hranolu nehybností postranním šroubem, s nímž je spojeno raménko, které želízko ke dřevu pevně přitlačuje.

Utahovadla (bednářský šroub, tahouny, stahováky), obr. 163, 164, 165. 
jsou přístroje bednářské sloužící k těsnému uta­žení dužin vespolek, jsou-li již v sedacím obruči po­staveny. Taková utahovadla šroubová jsou různých tvarů. Při konečném ohýbání dužin se postupuje tak, že se veškeré dužiny pro sud potřebné sestaví do pomocných obručí a tato jedna hlava se řádně utáhne. Takto postavený sud se napřed značně navlhčí a na ohni dostatečně vyhřeje, aby dužiny při ohýbání nepraskaly. Stahovat se začíná, když teplo prolíná dužinami. Stahovák (bednářský šroub) se zhotovuje v různém provedení. Uvedeme několik druhů: posledního z nich se velmi často používá ještě dnes ke stahování velkých ležáckých sudů. 

Bednářský šroub - stahovák dřevěný a stahovák kladkový
Bednářský šroub – stahovák dřevěný (obr. 163) a stahovák kladkový (obr. 164)

    Obyčejný, v pivovarech dosud často používaný je stahovák dřevěný. Ten se skládá z dolního, přiměřeně tlustého dřeva, t. zv. sedla a, vyhloubeného přibližně souhlasně se zaoblením sudu, dále z horní příčky a ze dvou sloupků c, které s oběma částmi právě jmenovanými tvoří pevný rám ze šroubového vřetena uprostřed, které je svým dolním koncem otáčivě připevněno k sedlu, a konečně z mohutné příčky, t. zv.

Bednářský stahovák neboli utahovadlo či tahoun
Bednářský stahovák neboli utahovadlo či tahoun

napínače g. V napínači je šroubová matice, kdežto sloupky, často kovové, volně probíhají děrami vyvrtanými po stranách napínače. V napínači i v sedle jsou při koncích vyvrtány ještě díry pro lano, na jehož koncích se udělají uzly, aby se lano nemohlo provléknout. probíhají děrami vyvrtanými po stranách napínače. 
Lanem vyčnívajícím ze sedla se volné konce dužin sevřou a napínač se šroubem táhne od sedla. Tím se lano svírá stále těsněji kolem dužin a jejich konce se k sobě pomalu přibližují. Ohýbání se při tom podporuje mírným klepáním palicí na konce dužin. Když se okraje dužin sevřou, nasadí se na tuto hlavu pomocná obruč a přitáhne se. Potom se šroub povolí a sundá.U dalšího stahováku vedou lano dvě kladky, upevněné uvnitř sedla. Tím se značně zmenší nejen tření a spotřeba energie, nýbrž i opotřebení lana, které zde probíhá uvnitř, t. j. mezi rámovými sloupky, a tvoří tudíž téměř úplně přesný kruh. Proto se také tento stahovák dobře hodí pro sudy různých velikostí. Zacházení s nástrojem usnadní dvě kovové nohy, které jsou připevněny ke druhému konci stahováku.

Nejlepší a nejpoužívanější je stahovák, na jehož vřetenu je nasazena řehtačka. U tohoto stahováku je možno při tenčích, snadno ohebných dužinách otáčet šroubové vřeteno klikou. Při stahování velkých sudů, které kladou větší odpor, používá se páky, která se na řehtačku snadno nasadí; tak může obtížnou práci vykonávat jeden pracovník. Velké ležácké sudy se někdy také stahují řetězem, který svými články zapadá do ozubů strojku, kterým se také otáčí pomocí řehtačky a páky. Tento přístroj se jmenuje „satan“.
    Vyvařované nebo vypařené a ohnuté  sudy se musí dobře vyhřát, aby se voda vypařila a aby se natrvalo snížíla pružnost dužin, a tím odstranil tlak na obruče. Poněvadž je nebezpečí, že by se dužiny mohly od volně rozhozených hořících třísek vznítit, dávají se třísky do zvláštního vypalovacího koše. Koš je zhotoven z ocelových prutů, stojí na 3 až 4 nohách a má plechové dno, aby z něho nevypadávalo palivo.
    Dnes se hojně používá vypalovacích pánví, ve kterých se topí koksem nebo uhlím. Oheň se zanítí v prostředním komínku, do talíře kolem se nalije voda a do té se sud postaví. Při mechanické výrobě musí být těchto pánví větší počet, protože sud se musí vyhřívat na mírném ohni asi 15 až 40 minut. 

Bednářský stahovák s řehtačkou, vypalovací koš a vypalovací pánev
Bednářský stahovák s řehtačkou (obr. 165), vypalovací koš a vypalovací pánev (obr. 166)

Kromě popsaných přístrojů sloužila dříve k utahování dužin různých nádob dle jejich velikosti ještě jiná šroubová utahovadla. Pro menší nádoby užívalo se utahovadla ramlového, při němž natáčí se provaz kolem dužin otočený na obušek a tím se skracuje či napíná.
    Pro veliké nádoby užívalo se vratidla s deskou. Vodorovný hřídel má po straně ozubené kolo, do něhož zapadají zuby kolečka malého, které se otáčí klikou. Provaz je natočen na hřídeli a jím se obepnou dužiny nádoby. Otáčením kliky napíná se provaz.

Skoba na dna slouží k vytažení dna. Užívá se jí zejména při vysmolování sudů. Je malá. Zarazí se do dna ze sudu vyjmutého a dno drží se tak jako za ucho, by se po vysmolení pohodlně vložilo do útorů dužin.
    Vazební kleště.
Má-li se z části dřev pro dno přiřezaných toto sestaviti a dle míry nákresem vyznačiti, přidrží se těmito kleštěmi ve­spolek. Je to železná tyčinka hranatá na jednom konci kolenovitě ohnutá. Na tyčinku navleče se kolenko též ohnuté, které lze po tyči pošinovati.
    Pro štípání prutů vrbových na jednotlivé proužky uživá se klínku, který má na konci tolik hrotů naostřených, na kolik dílů má se prut rozštípnouti. Těmito páskami ovinují se obruče na místě spojovacím. Dle toho na kolik dílů štípe se prut, přiřízne se nejprve pořízem na konci a do těchto rozštěpů, vloží se klínek zhotovený z tvrdého dřeva buď buko­vého nebo zimostrázového. Jeho špička běží po jádru a do každé mezery dvou hrotů jest uložena část prutu. Rozštípané pruty na díly se nyní hoblíkem zvaným bočkářem (svazníkem) vyhobluji na pásky. Hoblík k tomu užívaný má dráhu vyloženou kostí nebo mosazným plechem a dlouhý nůž má ostří zdola broušené něco ke dráze skloněné. Nůž jest upevněn dvěma šrouby ke dřevu, které je pod nožem duté pro hobliny. Za práce drží dělník hoblík v pravé ruce za držadlo, a položí ho na proužek, který pak vytahuje levou rukou z pod hoblíku. Při tom je proužek položen svým hřbetem na kožené zástěře pravého stehna dělníkova. Několikerým protažením docílí se konečně páska dostatečně plochá a tenká, jak právě třeba.  Důležitým bednářským nářadím je kružidlo (obr. 113), jehož se používá jednak k měření v zejku a jednak k vyrýsování den kruhů, dvojkruhovek a oválů. Kružidlo je obyčejně ocelové a bývá až 30 cm dlouhé. Velké kruhy, jako dna do ležáckých sudů a kádí, zaměřují se a rýsují velkým kružidlem, jehož délka bývá až 130 cm. Toto je obyčejně dřevěné a opatřené ocelovými hroty (bodci).
    Rejsek (obr. 114), je dřevěná pomůcka skládající se jedné nebo dvou latěk, které jsou obyčejně děleny na milimetry a dají se posunovat. Konec laťky, jenž vyčnívá z deskovitého vodítka, má po straně ocelový bodec. Rejsku se používá tehdy, má-li se na př. vymezit tloušťka dna do zejku po celém jeho obvodu nebo označit stejná tloušťka všech dužin.

Bednařské kružidlo a rejsek
Bednařské kružidlo obr. 113 a rejsek obr. 114

Průměry stromů a špalků, jakož i bednářských nádob a pod. se měří posuvnými hmatadly (obr. 115). Hlavní jejich částí je tlustá tyč dlouhá 50 až 100 cm, dělená na centimetry, na jejimž konci je připevněno rameno 35 až 60 cm dlouhé, které svírá s tyčí pravý úhel. Druhé stejně dlouhé rameno je možno posunovati po tyči a jeho značka pak ukáže na stupnici tloušťku kmene. Mimo metrické dělení má posuvné hmatadlo ještě dělení druhé, z něhož se může přímo vyčíst krychlový obsah měřeného špalku pro délku 1 m. Malými hmatadly se určuje tloušťka nebo šířka obráběného dřeva, nádob a pod.

Posuvné hmatadlo
Posuvné hmatadlo

Kromě tužky, hrudky, křídy a pod. se k vyznačování různých dílů a k rýsování čar podle pravítka používá též rydla (obr. 116).

Bednářské rydlo
Rydlo k vyznačování a rýsovaní čar podle pravítka

Ostření a rozvádění pilových listů ručních pil
Před ostřením nebo rozváděním se pilový list upíná do skřipce (obr. 123), který se skládá ze dvou čelistí, jež jsou navzájem spojeny šroubem. Na volných, proti sobě postavených stranách jsou čelisti okovány ocelovými pláty; mezi ty se vloží pilový list a sevře se šroubem. K přidržení pilového listu se může též použít svěráku, zvláště má-li široké čelisti. K ostření samému se používá pilníků z kalené oceli, které jsou křížem rýhovány a jejichž příčný průřez se volí přiměřeně ke tvaru pilových zubů (trojúhelníkový, kosočtvercový, obdélníkový, kruhový, polokruhový a j.). Směrem k volnému konci jsou pilníky zúženy a na druhém konci mají dřevěnou násadu. Jsou dlouhé 13 až 20 cm. Při ostření se musí dodržovat správný úhel sklonu v rovině pilového listu. Poněvadž po ostření mají být jednotlivé zuby pokud možno stejně veliké a čárá spojující hroty zubů přímá, upilují se před ostřením příliš vyčnívající zuby dlouhým plochým pilníkem. Nejstejnoměrněji se pilové listy ostří na ostřicích strojích, jejichž hlavní částí je smirkový kotouč průměru 25 až 45 cm a tloušťky 4 až 15 mm jako pilník.

Průřez kotoučového okraje nebo pilníku je přizpůsoben tvaru ostřených zubů. Ostřicí stroj si stejnoměrně a v žádoucí šikmé poloze pilový list sám posouvá, přidržuje a po případě i rozvádí (šraňkuje).
Jako mají být hroty zubů přesně na příslušné čáře, musí být i rozvod zubů pokud možno stějnoměrný. Jednoduchými rozvodkami mohou zuby rozvést jen zkušení pracovníci. Proto se nejčastěji používá rozváděcích kleští (obr. 124) různých konstrukcí, které se dají nařídit na určitý úhel pro různé tloušťky pilového listu a jsou opatřeny stupnicí pro přesné upravení rozvodové šířky.

Skřipec na upínání pilového listu při ostření a rozváděcí kleště
Skřipec na upínání pilového listu při ostření (obr.123) a rozváděcí kleště (obr.124)

 Ostatní pomocné nástroje

Kladiva
Nejdůležitějším pomocným nástrojem pro bednáře je kladivo. Jím se utahují obruče a tvarují se podle nádoby, a hlavně se jím vyhýbá (sklání) ocel do žádané křivky, aby obruč sedla celou plochou na kuželový tvar nádoby. K tomuto účelu se používá t. zv. kladiva křížového, které má díru pro násadu rovnoběžnou s oblým břitem kladiva. Dále se k nýtování obručí používá kladivo, jehož břit je kolmý na směr otvoru pro násadu. Toto kladivo se jmenuje nýtovník.

Sedák neboli tužidlo (obr. 157)
Dalším důležitým pomocným nástrojem je sedák. Sedák má tvar kladiva, jehož dolní, dobře kalená část je ukončena obdélníkem, který má polohu rovnoběžnou s násadou a poněkud vystouplé hrany. Hranami se sedák nasadí na obručový kraj a údery na jeho hlavu se obruč přitužuje. Horní část sedáku se většinou zhotovuje ze dřeva (habrového), které mírní prudký náraz kladiva. Tento dřevěný nástavek se zajišťuje kroužkem, aby se neroztřepil. Sedáky bývají také celé kovové, ale ty nejsou tak dobré, neboť při prudkém nárazu kladiva sedák odskakuje. Na menší práce se také používá malého sedáku ručního, který je bez násady a drží se přímo v ruce.

Sedák neboli tužidlo je bednářské kladivo k utužování obručí na sud
Sedák neboli tužidlo je bednářské kladivo k utužování obručí na sud

Sekáč (obr. 158) 
Pásová ocel se před zhotovením obruče musí useknout nebo ustřihnout. Seká se sekáčem v podobě kladiva, jehož břit je dobře zakalený. Sekáč se postaví na příslušné místo pásové čili obručové oceli a na jeho hlavu se několikrát udeří kladivem l 1/2 až 3 kg těžkým. Stejně se přiseknou rohy obručových konců a roztřepené hrany se opilují. Tenká obručová ocel se usekává ručním sekáčem, který nemá násadu a drží se přímo v ruce.

Průbojník (obr. 159)
Na obou koncích správné zakřivené obruče se prorážejí průbojníkem díry, které se musí přesně krýt. Průbojník je rovněž podobný kladivu, je z lité oceli a liší se od sekáče hlavně tím, že místo klínového tvaru má tvar komolého kužele, vybíhajícího téměř ve špičku. Pro tenké obruče se používá průbojníku ručního; ten se drží v levé ruce a pravou se tluče kladivem na jeho horní konec.

Nýtovka (obr. 160)
Při nýtování obručí se používá jakési malé podložky, která se pokládá na kovadlinu a nazývá se nýtovka. Je to ocelová, pravoúhlá, tlustá destička, na jejíž vrchní stěně je vyvrtáno 4 až 6 polokulových prohlubenin, do nichž se postaví nýty hlavami. Potom se oba konce obruče navlečou na nýt a jeho volny konec bez hlavičky se rozklepe. Rozklepaný konec nýtu musí být vždy na vnitřní straně obruče. Nýtovky mají různé tvary, jsou buď čtvercové, nebo obdélníkové, vrtané na obou stranách pro různé velikosti hlav nýtů, nebo bývají také krychlové.

Sekáč (obr. 158), průbojník (obr. 159) a nýtovka (obr. 160)
Sekáč (obr. 158), průbojník (obr. 159) a nýtovka (obr. 160) se používají k opásání sudu železnými obručemi

Potáhlík (obr. 161)
Protože průměr okraje nádoby je před stažením vždy o něco větší než průměr obruče, mohou se krajní obruče navléci jen pomocí potáhlíku. Jeho ostrá hrana se opře do pláště nádoby v místě protilehlém nádobovému okraji, na nějž již byla obruč částečně navlečena. Hák, který je kolem trnu otáčivý, přesahuje svým ozubem ostrou hranu potáhlíku jen o tloušťku obruče. Hákem se obruč uchopí při vnitřním kraji tím, že se nadzdvihne rukojeť. Tlačí-li se rukojetí dolů, obruč se poněkud vytáhne a zároveň se může přetáhnout přes okraj nádoby. To se opakuje kolem dokola nádoby, až je obruč naražena.

Venhák (obr. 162)
Venhákem se vybedňuje dno již zasazené, aniž se musí rozložit plášť nádoby. Tohoto nástroje se používá hlavně tehdy, má-li se zejk dodatečné vyložit rákosem. Při tom se sejmou koncové obruče, vychýlí se hlava jedne dužiny na vnější stranu a venhák se zahnutým koncem zasune mezi dužinu a dno. Tímto způsobem se pokračuje u všech dužin až se rákos vpraví kolem dokola dna.

Potáhlík (obr. 161) a venhák (obr. 162
Potáhlík (obr. 161) a venhák (obr. 162)

 

Z knihy Bednářství, návod k veškerým pracím bednářským
Napsal V. Rošický
Vydal nakladatel I. L. Kober v Praze (není uveden datum vydání knihy)
Dle účtenky Nakladatelství Aloise Hynka v Praze, vložené v knize, byla kniha zakoupena v knihkupectví Alois Hynek, v Praze, Celetná ulice dne 21.12.1922, pro bednářství Večeřa František, Mladá Boleslav
Dále byly použity vyobrazení a texty z knihy Bednářství, Jaroslava Pavla, vydané Státním nakladatelstvím technické literatury v roce 1957

 

Související obrázky:

Špunty

Není horšího svízele při výstavu piva, jako neuspokojujících až dosud špuntů k hražení. Každou chvíli přijde hostinský, že mu ten či onen soudek fouká, tu zátka máčí a podobně. Přesvědčil jsem se, že skutečně některá stížnost taková byla oprávněna a okolnost ta přiměla mne ku přesnějšímu dohledu při výstavu a ku větší opatrnosti při kupování „špuntů“. Ač mi z „Kvasu” ně­které pokyny úpravy špuntů byly známy, nepo­užil jsem jich, jsa stále se svými odběrateli v nejlepší shodě. Však loni, kdy stížnosti výše zmíněné častěji mne docházely, použil jsem zmí­něné rady, hledaje nápravy a odpomoci.

Špunty z topolového dřeva Jindřich Lindner
Špunty lisované prima z topolového dřeva výtečného materiálu, poskytující úplnou jistotu proti ztrátě kyseliny uhličité, vyrábí v nejlevějších cenách Jindřich Lindner, parní továrna na dřevěné zboží v Branku u Valašského Meziříčí na Moravě. Uznání vynikajících pivovarů rakouska-uherska po ruce. Při objednávkách račte zaslati kovovou špuntovnici.

Že špatnou zátkou dřevěnou pivo velice utrpí, jest vůbec známo. Řezávali jsme je jindy ze smrkových tyčí, pořízy a pilkami a obalovali „fleky” a bývalo dobře. Ale výhodné tlakostroje ukázaly nám nedostatek a vady i zátek různých „patentů“. Připomenu pouze natírání spodních ploch špuntů mannheimským lakem, dávání cíno­vých („staniolových”) obalů, zejména pro piva vývozná, zadělávání železných špuntovnic, vyvařování špuntů ve smole, upotřebení špuntů ze dřeva na příč řezaného, na příč točeného ano i lisovaného. Špunty ze dřeva příčného vyhovují sice „zatěsnění” špuntovnice úplně, co tomu ale říká špuntovní dužina?

Při dobrých vlastnostech prstenců železných seznal jsem až do prvního požahování soudků úplnou spolehlivost zátek. Po požahnutí zátky

Pravé americké pivní zátky a špunty do sudů, Emanuel Barth, sklad veškerých potřeb pro pivovary.
Pravé americké pivní zátky a špunty do sudů přímo z Ameriky dovážené, lisované zátky tuzemské, zátky ze smrkového hustého dřeva a zátkové krabice z nejlepší kujné litiny, dodává nejlevněji pivovarům i obchodníkům Emanuel Barth, sklad veškerých potřeb pro pivovary.

vyhovovaly, ale i po přitáhnutí prstenců ča­stěji „foukalo” kolem nich. Zanechal jsem jich, a vyvařoval špunty dle starého zvyku v bednářské
smole. Zátky byly nepromokavé, ale držely v špuntovnicích tak, že bednář s velikou opatrností při vyndávání jich ze soudků přivezených mnoho špuntovnic poškodil, které jinými musily býti nahraženy.

Uznávaje však výhody „smolení” našich špuntů hleděl jsem nehody trháním špuntovnic obmeziti, možno-li odstraniti, což se mi k mé spokojenosti úplně zdařilo.
Vyvařoval jsem totiž dříve zátky v bednářské smole samotné a seznal, že celé množství špuntů popraská, ztvrdne (zkostnatí) a že zejména zátky ze dřeva řidšího nebyly pak takřka k upo­třebení, ano byly horší než dříve. Prohlédnutím zátek těchto přišel jsem na způsob přípravy,
který nyní po delší dobu jak mé odběratele tak i mne uspokojuje. Vyvařuji zátky opět ve smole, jíž přidám však skoro polovinu oleje lněného, po případě vepřového sádla. Olej pryskyřicový nedělal mi dobrotu. Zátky v této řidší směsi vyvařené udrží svou dřevnou pružnost, netrhají špuntovnice, nepropouštějí kyselinu uhličitou aniž pivo a jsou při svých dobrých vlastnostech i laciné.
Rudolf Spurný, Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

J. Hitz v Praze

J. Hitz v Praze spojené továrny pro průmysl pivovarnický. Držitel Císařské a královské výsady
Majitelé firmy: Jakub Hitz a Antonín Tůma
Pisárna: Soukenická ulice čís. 9 nové.

-Továrna na bednářskou smolu, glasury, smaltový lak a lískové čeřící třísky.
Raffinace všech druhů bednářských smol pro ruční a strojní požehování požehovačkami všech soustav obvzláště:

J. Hitz v Praze
J. Hitz, továrna na bednářskou smolu, glasury, smaltový lak a lískové čeřící třísky

C. k. patentované neutralizované, absorbované smoly smrkové a průsvitné (výsady Hitzovy) prosté všech kyselin a terpentinu, bez příchuti a zápachu, zvláštnost pro sudy ležácké a transportní.
Glasurové smoly „Imperial” (c. a k. rakousko-uherská výhradní výsada firmy J. Hitz), zvlášnost pro piva exportní bez přísady oleje.
Neutrální smrkové smoly „Monopol” (patent Hitz), nejvhodnější smola pro veškeré soustavy požahovaček se vztřikovacími hlavicemi jako Theurerovy, Rauchovy, Torchianiho atd.
Glasurová smola (pryskyřičná glasura) patent Hitz, bez vlivu na příchuť a trvanlivost piva, nejvzdornější proti trhlinám a odprýsknutí a nejlevnější k požahovaní tvořením velmi tenkého glasurovitého povlaku.

Glasury na dřevo a železo, smaltové laky a barvy všech odstínů k natírání stěn, dřeva a železa ve spilkách, humnech, varnách atd. četnými pány odběrateli a slovutnými osobnostmi z oboru lučby nejchvalněni uznané.
Dvojsiřičitan vápenatý – je nejúčinější prostředek proti plísni v nejlepší jakosti.
Patentní lískové čeřící třísky v bednách anebo pytlích balené.
Původní americké dřevěné zátky tlačené, přímo importované v cenách nejlevnějších

-Továrna na ledničky, pivní tlakostroje, filtry a pivovarské stroje

J. Hitz, továrna na pivovarské stroje
J. Hitz, továrna na pivovarské stroje

Továrna na pivovarské a sklepní stroje, zvláštní výroba filtrů, pivních tlakostrojů a ledniček. Dodává mimo to také Isobarické stáčecí přístroje do sudů a lahví, verkle a křídlové pumpy nejnovějších soustav. Zátkovačky sudové a lahvové, stojany k osychání lahví, přístroje k čištění a vyplachování lahví, kohouty všeho druhu a spojky, plováky, chladiče, pivovody, překlápěcí vozíky na slad, šrotovníky, triery, čisticí přístroje na ječmen a slad, odkličovačky, požahovačky, přístroje ke kutálení sudů atd.

 

 

 

 

 

-První pražsko-libeňská továrna na sudy firmy J. Hitz v Praze

J. Hitz, továrna na sudy
J. Hitz, továrna na sudy

Vyrábí malé a velké sudy, kvasné a vystírací kádě, nejlépe zhotovené jakož i veškerou sudovinu. Vývoz do všech zemí.

Rafinerie na smkovou smolu J. Hitz v Praze
Rafinerie na smkovou smolu J. Hitz v Praze

 

 

 

 

 

 

Pravidla požahování sudů

Pravidla při požahování sudů:
§ 1.
Jakmile počne se v peci požahovačky topiti, smí se poklice její nasaditi teprve tehdy, když veškeren koks jest žhavý a v otvoru objeví se plamen.
§ 2.
Žhavá vrstva v peci musí býti nejméně 50 cm vysoká, po dobu práce nesmí v peci hořeti nikdy na prázdno.
§ 3.
Bylo-li dmychadlo tiše nasazeno, otevře se poklice pece a uzavře teprve pak, až je dmychadlo v činnosti.
§ 4.
Sudy nesmí se dávati před dychsu dříve, dokud pec není v pravidelném chodu.
§ 5.
Stará smůla smí se roztavovati jen v sudech úplně suchých a jen takové smí se k dychse připojovati.
§ 6.
Po dobu roztavování staré smůly mají býti čepovnice u soudků výstavních a špuntovnice u sudů ležáckých otevřeny.
§ 7.
Sud nemá se dříve od dychsy odstraniti, dokud smůla úplně není roztavena.
§ 8.
Sud, v němž byla smůla nedokonale roztavena, smí se připojiti k dychse teprve tenkráte, když vychladl.
§ 9.
Ustalo-li se v požahování, má se žhavý koks z pece ihned odstranit a tato důkladně vyčistit.
§ 10.
Vypalování špuntovnic a čepovnic děje se při malé nádobě po její vychladnutí, při sudech ležáckých ale teprve druhého dne.
§ 11.
V dobách odpočinku při požahování budiž na kotlík se smolou stále dohlíženo.
§ 12.
Pec, místo jakož i veškeré nářadí ku požahování buďtež drženy v nejlepším po­řádku a čistotě; každé rušení práce budiž zabráněno a tato

Ruční požahování sudů
Ruční požahování sudů

prováděna rychle ve smyslu daných nařízení. Za každé svévolné nebo následkem nepozornosti způsobené poškození přístrojů požahovacích zodpověděn jest nadbednář jakožto dílovedoucí.

Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

 

Související obrázky:

O pivovarské smole a vysmolování pivních sudů.

Smola jako pomocná surovina jest význačná tím, že přichází ve styk již s hotovým výrobkem buď v sudech ležáckých, anebo transportních. Užívá se jí za tím účelem, aby sudy staly se nepropustnými, čímž zamezí se jednak infekci piva, jednak unikání kyseliny uhličité. A z toho důvodu vyžaduje smola tím větší pozornosti, chceme-li se vyvarovali škodám morálním i hmotným.

Pivovarské smole jest již několik desítiletí věnovaná též pozornost laboratorní a není-li z této práce ještě dnes takový výsledek, jakého bychom si přáli, jest toho příčinou hlavně velmi nestálé, měnivé složení látek pryskyřičných a ostatních součástek, z nichž se pivovarské smoly vyrábějí.

Pod jménem pryskyřice rozumíme všeobecně vyloučené látky, sekrety rostlin, které jsou částečně výměšky normální, částečně výměšky, jichž příčinou jsou choroby dotyčných rostlin. Definitivní rozhodnutí otázky, které látky rostlinné slouží právě к tvoření a vyměšování pryskyřic, není dodnes možné. Oxydační procesy, které se odehrávají před vyměšováním, jakož i po vyměšování těchto pryskyřičných látek, tuto úlohu značně ztěžují, nebot pryskyřice, jakož i jejich produkty, které do našich rukou přicházejí, jsou již většinou sekunderní a tercielní směsi vyloučených a odumřelých produktů, které se uvnitř stromů vytvořily. Podobně manipulace při čistění těchto surových pryskyřic (tavení, cezení, destilování atd.) jsou příčinou dalších ještě změn.
Se stanoviska fysikálního považujeme všechny ony produkty za pryskyřice, které jsou beztvárné, lepivé, tavitelné, které se spalují a hoří čadivým plamenem, ve vodě jen nepatrně anebo vůbec se nerozpouští, kápnuty na papír netvoří žádných mastných skvrn jako oleje a tuky, nežluknou a dají se zmýdelniti. Jsou to směsi barevných nebo bezbarvých, různě aromatických výměšků různých jehličnatých rostlin.

Přírodní smola pryskyřičná, které se používá nejvýše co přísady k různým druhům pivovarských smol, dobývá se z pryskyřice smrkové a jedlové. Surovina, jež jest znečistěná hlavně kůrou a pískem, nejdříve se roztaví a procedí, aby se zbavila těchto mechanických nečistot. Výtěžek takto získaný obnáší 40-60% původní suroviny. Zbytků po vylisování používá se k umělým smolám, aby získaly jemné aroma a přírodní vzezření. Tato přirozená smola je oranžově žlutá až hnědě zbarvená, neprůhledná, zakalená, vůně a chuti vysoce aromatické a zbaví-li se vařením z větší části terpentinových olejů, stává se křehkou. Tato smola vzhledem k velké své ceně, jakož proto, že by udělila pivu silnou aromatickou příchut, není vhodnou pro požahování pivovarských nádob, za to výhodně používá se co přísada k smolám umělým, zvlášť kde se žádá smolná příchuť piva.

Dnes můžeme říci, že přírodní smoly se v pivovarství neužívá, nýbrž že používá se různých náhražek, které jsou pro pivovary vhodnější i levnější.

     Jednou z nejdůležitějších náhražek přirozené smoly jest směs kolofonia a pryskyřičného oleje. Kolofonium1)Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic nebo získávaný při výrobě buničiny. Název je odvozen od starořeckého ionského města Kolofónu, které proslulo spolu s Chiem především vývozem pryskyřice., tato pryskyřice pryskyřic, jest bezvodý zbytek destilace při výrobě terpentinového oleje z terpentínu pryskyřičnatých stromů, t. zv. křehká pryskyřice. Jest to světlá až tmavohnědá, křehká látka skelného lesku, v ruce měknoucí a v alkoholu se úplně rozpouštějící. Jednotlivé odstíny barev povstanou tím, že dotyčné druhy byly při destilaci vystaveny nestejnou dobu různé temperatuře. Není tudíž barva pro upotřebení rozhodující, ač světlé druhy platí se dráže. Do obchodu přicházejí hlavně dva druhy: z Francie (světlé) a z Ameriky většinou tmavší druhy. Při různých druzích přicházejí hlavně nečistoty v úvahu, falšování netřeba se obávali, nebot při poměrně jeho nízkých cenách slouží samo co porušovací prostředek látek dražších, na př. damaru, styraxu2)Styraxová pryskyřice je sušená míza z poškozených stromů turače, zbavených kůry. V současné době se vyrábí z různých druhů sturače v různých lokalitách SumatraJáva a Thajsko, benzoid, mastixu3)Masticha nebo Mastix je pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) výhradně na řeckém ostrově Chios., dračí krve atd.

Při destilaci kolofonia v uzavřených retortách těkají nejprve lehké vodní produkty kyselé reakce a pak teprve při silném zahřetí (přes 200° C.) pryskyřičný olej, jehož se používá к výrobě smoly; poslední produkty této destilace nehodí se k výrobě smoly pro svou nepříjemnou, přiboudlinovou vůni a užívá se jich k výrobě mazadel. Získaný žlutý, těžce tekoucí pryskyřičný olej, dle čistoty užitého kolofonia a dle výše destilační teploty jest zbarven, čistí se praním ve vodě a louhem, znovu se destiluje, aby získal světlejší barvy a ztratil co nejvíce aromatickou vůni. Dle ceny smoly používá se světlejšího nebo tmavšího pryskyřičného oleje a kolofonia. Smoly takto připravené jsou úplné čisté, průhledné a proto málo podobné smolám přírodním. Aby se tomu odpomohlo, přidávají se mimo smoly přírodní různá barviva minerální i organická (okr, chroman olovnatý, kurkuma, andělská červeň atd.), nebo vhání se do roztopené smoly horký vzduch a přehřáté vodní páry. Všechny tyto manipulace nejsou dovolené a smoly takové mají býti odmítnuty jednak z toho důvodu, že mnohé jsou zdraví lidskému škodlivé, jednak proto, že používá se k jich výrobě méně cenných součástek.

Význačnou skupinu smol tvoří směsi kolofonia, zemního vosku či ozokeritu4)ozokerit – přirozená směs minerálních parafínických a cykloparafínických vosků s ceresinem5)vosk vytvořený z ozokeritu čištěním. Tyto látky jsou směsi vyšších uhlovodíků a přicházejí do obchodu v různých kvalitách. Čim vyšší mají bod tání, tím jsou dražší. Smoly této skupiny jsou nahnědlé až žlutavé, porcelánového vzhledu, velmi křehké a dají se snadno rozetříti na jemný prášek.

Při zahřetí stávají se průhlednými a při silnějším přehřátí vyvinují škrablavý nepříjemný zápach, zvlášt je-li parafin nebo ceresin méně čistý. Tyto smoly, ač jinak velmi vhodné, nehodí se ku práci se zavřenými požahovacími přístroji, poněvadž při delším a silnějším zahřetí rozkladné produkty parafinu působí nepříznivě na chut piva. Lepší než s parafinem jest směs ceresinová.

Zvláštní pozornost zasluhuje smola, jež pochází ze směsi kolofonia, které bylo již z části zbaveno lehce prchavých součástek, z tak zv. přehřátého kolofonia a z pryskyřičného oleje. Taková smola jest temně hnědá, má zelený lom a rozpouští se v líhu jen částečně. Tyto smoly dávají při roztavení jen slabou vůni a jsou téměř bez chuti ; hodí se ku každému způsobu požahování a zvlášf ku požahování s uzavřenými přístroji ; jsou velmi dobré a hojně rozšířeny pod různými jmény. Následkem své tmavší barvy bývají podezřívány, že jsou připraveny ze starých upotřebených smol, ale neprávem, neboť stará smolajest velmi křehká, hutná a následkem toho, aby se stala tekutější, potřebovala by více pryskyřičného oleje, který jest však drahý. Při zodpovědění této otázky bylo by nutno znáti též vlastnosti smoly staré a způsob, jakým se požahovalo.

Při požahování nutno rozeznávali následující hlavní způsoby:

Ruční požahování sudů
Ruční požahování sudů

I. Požahování, při kterém je smola roztavena a prostě do nádob nalita.
2. Požahování přístroji, kde se zvlášt požahuje a odpožahuje.
3. Požahování přístroji, které oba tyto výkony sjednocuje.

První způsob požahování provádí se jen v malé míře na menších pivovarech. Požahování přístroji oddělenými děje se horkým vzduchem nebo přehřátou vodní parou a má tu výhodu, že stará smola, případně nečistoty se odstraní a nemohou se s novou smolou mísiti. Nevýhoda tohoto požahování jest, že ono vyžaduje delšího času a více práce a při požahování horkým vzduchem mohou sudy až zuhelniti, čímž značně trpí a piva mohou nabýti následkem této suché destilace dřeva odporné chuti a to tím spíše, že zuhelnatélá místa jen nedokonale smolu přijímají. Kde používá se přístrojů se spalováním plynů, jest smola příliš spálená a přidáním pryskyřičného oleje nedostaneme žádné konsistentní látky. Získaná smola s přehřátou vodní parou má zase tu vadu, že obsahuje mnoho vody, jejíž odstranění by bylo nákladné.    

Přístroje, které slučují odpožahování i požahování, při kterých vestříkaná smola má starou odstranili, mají tu nevýhodu, že složení smoly

Automatický požahovací stroj
Automatický požahovací stroj

během požahování stále se mění a smola ku konci více se starou jest již smísena, takže zde již přidávání staré smoly se provádí.

Jiné smoly, jež se upotřebují a též v pivovarech samotných připravují, jsou směsi kolofonia a lněného oleje, nebo jiných mastných olejů a tuků. Většina těchto směsí jest vadná, zvlášť při strojním požahování, poněvadž při vyšší teplotě tyto tuky a oleje se rozkládají a vyvinují velmi nepříjemně páchnoucí dýmy, kdežto smoly z kolofonia a pryskyřičného oleje i při přehřátí vyvinují produkty snesitelného zápachu.

Tím, ze se užívá požahovacích přístrojů místo požahování otevřeným ohněm, kladou se na smolu mnohem větší požadavky, neboť při požahování dřívějším prchající součástky se spalují, kdežto při no vějším způsobu požahování zůstávají těkavé látky z větší části v sudě a mohou snadno pak dáti pivu příchuť.

Jako výhody nového způsobu požahování uvádím krátce: úsporu času, případně úsporu smoly, šetření sudů, stejnoměrnější vrstvu smoly a menší nebezpečí explose. Dlužno však znáti u každého přístroje, kterých je již celá řada, jeho dobré i špatné stránky a dle toho voliti druh smoly, neboť nejsou všechny druhy smol pro každý přístroj vhodné. Přirozená smola nehodí se již pro svou drahotu, nehledě ani k tomu, že jest silně aromatická. Možno používati smol, které mají nejvýše jen nepatrné aroma a které při zahřátí nedávají nepříjemně páchnoucích produktů.

Vhodnější pro strojní požahování jest smola ze směsi kolofonia a pryskyřičného oleje. Směsi kolofonia s mastnými tuky neb oleji jsou pro vstřikovací přístroje nevhodné, jelikož se při vyšším zahřetí rozkládají a mohou býti příčinou odporné chuti piva. Též směsi kolofonia s parafinem neb ceresinem nalézají zde jen částečné použití. Nejdůležitější a nejvhodnější pro strojní požahování jest smola, připravená z přehřátého kolofonia, neboť jest již zbavena těkavých a aromatických látek, takže nepotřebuje žádného předhřívání jako smoly ostatních skupin.

Uváděli postup rozborů smol vedlo by příliš daleko. Naznačím jen, co jest nám při provádění těchto rozborů vodítkem a jaké požadavky všeobecné klademe na tuto pomocnou surovinu pivovarskou.

      Dobrá smola pivovarská má býti pokud možno prosta jakékoliv vůně, má míti chuť jen slabě aromatickou, nikoli škrablavou, přiboudlou. Smola nemá býti ani příliš měkkou, ani příliš tvrdou. Tvrdá smola v sudech špatně drží, příliš měkkou smolu nutno před požahováním delší dobu předehřívati as při 200—210° C., což však je spojeno se ztrátou času i s větší spotřebou smoly.

Smola má býti pokud možno prosta vody a obsahuje-li tuto ve větším množství, nutno ji zase delším předehříváním odstranili, chceme-li se vyvarovali různým nepříjemnostem a větším ještě ztrátám nežli vyžaduje takováto úprava. Zahřetím má se státi smola vazkou, nechali se táhnouti v tenké nitě a téci ve slabé vrstvě, neboť se jí při požahování pak méně spotřebuje. Pivu, až na výjimky, kde se smolná příchuť žádá, nemá udělovali žádné nepříjemné příchuti. Tato vlastnost laboratorně se zkouší, aby byl jednotný a skutečnosti odpovídající základ pro toto posuzování, 4% ním lihem. Čím více smoly se v tomto líhu rozpouští, tím pravdě podobněji lze očekávali, že dá větší příchuť pivu. Při tomto určování jest však třeba jisté opatrnosti a jest nutno bráti ohled na bod tání. Má-li smola příliš nízký bod tání, tu když jí rozmělníme, slévá se v jeden celek, čímž utvoří se menší povrch, na který může pak lihový roztok působili a následkem toho se méně smola rozpouští a uděluje lihovému roztoku i slabší příchuť, než by dle svého složení měla udělili, kdyby se neslívala, jako smoly s vyšším bodem tání, které zůstávají v původním rozmělněném stavu. Pro posouzení smoly jest rovněž význačným stanovení nerozpustných látek v 96% ním alkoholu a zejména nerozpustných látek minerálních. Větší množství minerálních látek poukazuje vždy buď na špatný druh, anebo na zúmyslné přidávání těchto látek, ať už mají účel okrašlovací anebo aby se smoly staly těžšími. Nerozpustné látky organické, odhlížeje, že by to byla smola z přehřáté kalafuny anebo smola parafinová, mají ten význam, že poukazují na čistotu k výrobě použitých součástek a na čistotu celé výroby.

Význačným jest též posuzování smoly při zahřátí na 300° C, t. j. jakou mají vůni při této teplotě vyvinuté dýmy. Pro posouzení smoly, z jakých součástek se skládá, jest směrodatným postupovali dle návodu Brandova.

Celkem při posuzování smoly dle rozboru jest třeba velké opatrnosti a lze jen poukázali, zdali a do jaké míry jest zkoušená smola pro účele pivovarské vhodnou, při čemž vždy nutno míti na paměti, že rozhodujícím jest též způsob požahování. Uvážíme-li, jak nepatrné výlohy činí celkem smola a jaký má význam, nutno vždy doporučili jen druhy nejlepší. Smoly špatné jakosti a smoly uměle přibarvované, jakož i domáci různé přípravky budtež vůbec z používání vyloučeny.

O měsíčním večírku pivovarském dne 4. dubna 1908 přednesl Václav Bareš, adjunkt výzkumného ústavu pro pivovarství v Čechách

Poznámky pod čarou   [ + ]

1. Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic nebo získávaný při výrobě buničiny. Název je odvozen od starořeckého ionského města Kolofónu, které proslulo spolu s Chiem především vývozem pryskyřice.
2. Styraxová pryskyřice je sušená míza z poškozených stromů turače, zbavených kůry. V současné době se vyrábí z různých druhů sturače v různých lokalitách SumatraJáva a Thajsko
3. Masticha nebo Mastix je pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) výhradně na řeckém ostrově Chios.
4. ozokerit – přirozená směs minerálních parafínických a cykloparafínických vosků
5. vosk vytvořený z ozokeritu čištěním

Neštěstí při požahování sudů v akciovém pivovaře v Plzni

Neštěstí, jakáž přihodila se loňského roku při požahování zejména v akciovém pivovaře v Plzni a ve Freiberku v Sasku, způsobila, že v poslední době otázka požahování sudů opět oživla a tím k důležitému předmětu tomuto obrácena pozornost kruhů odborných. Že pronesené v záležitosti této náhledy jednotlivců, čerpané z praktického života, v mnohém se různí, ano dokonce sobě i odporují, lze snadno pochopiti a dá se omluviti zejména nedostatečnou znalostí na­uky o plynech.

Požahování ležáckého sudu
Požahování ležáckého sudu

   Vážený přítel náš, pan Hanuš Jirsík, sládek v Eggenbergu, píše nám o věci té následovně.
Především dovoluji si tvrditi, že jen trestuhodné zanedbávání nejen nutné, nýbrž každé opatrnosti může způsobiti neštěstí při požahování sudů a bývá to v nejvíce přípa­dech tak zvaný „usuelní” způsob práce, t. j. že necháme bednáře požahovati bez do­hlídky, prováděti práci, která nejrozmanitěj­ších úrazů jest podmínkou.
   Dělníci tito ne snad z nevědomosti, nýbrž v bezmezné lehkomyslnosti zkázu sami přivodíce, vydávají nejen vlastní život největ­šímu nebezpečí, nýbrž vrhají také na pivovar velikou zodpovědnost. A takovým zlořádům nemělo by se zabrániti ?

Přední dělník, kterýž má nad vykoná­váním práce s železnou vytrvalostí a bez­ ohlednou přísností bdíti, jest vždy vinníkem předpokládaje, že vzdor domnělé spolehli­vosti k opatrnosti dá se nabádati. Nevím se pamatovati, abych byl někdy slyšel, že při roztavování staré smůly v sudech, tedy při práci nejdůležitější, ať si tato dála se již přímým ohněm anebo pomocí stroje, přihodilo se neštěstí, že někdo přišel k úrazu,
a stal-li se přece kdy pád takový, pak za­ jisté byla příčinou toho neznalost práce.
   Pouze ničemným, přenáhleným vypalováním špuntovnic a čepů žhavými žehadly může způ­sobeno byli neštěstí a to zajisté dle mého náhledu dostačí, aby k dozoru vybírány byly síly zkušené, spolehlivé.
Stane-li se nějaký úraz v malém závodě, kde nuceni jsme pracovati se slabými aneb docela nevyškolenými silami, pak spíše lze neopatrnost prominouti; avšak ve velkých závodech, kde jsou zkušení a dobře placení přední dělníci a síly pracovní rozděleny, nemělo by se takové neštěstí s tak krutými následky, jako jsme se v poslední době do­četli, nikdy přihoditi. A čím bylo neštěstí zaviněno ?
   Tím, že krátce po roztavení staré smůly v sudě ležáckém hleděno vypáliti otvor špuntovnice, neboť k úplnému provedení tohoto obmýšleného výkonu nemůže ani do­jiti, jelikož přiblížení se rozžhaveného žehadla k otvoru špuntovnice má již také v zápětí zapálení nashromážděných v sudě plynů a horkých par smolných a v nejvíce případech bývá také příčinou explose.

Takovým nehodám lze zajisté snadno zabrániti, třeba jednoduše vypalování špun­tovnic a čepovnic čerstvě požahnutých sudů ponechali na druhý den!
   Takové nehody přispívají velice k udr­žení beztoho silně již zakořenělé nedůvěry k strojům požahovacím, a přece jest požaho­vání sudů ležáckých pomocí dobrého stroje způsobem jedině racionelným a ne nebez­pečným.
Pracuji již po 3 roky požahovačkou, jejíž konstrukce nemohla býti jednodušší, a jsem s výsledky úplně spokojen, neboť spotřebujeme při rozsahu našeho obchodu pouze 300 až 400 kilo smůly oproti 10.000 až 15.000 kilo v době dřívější.

Ke konci budiž mi dovoleno, popsati blíže explosi ve smyslu případu předem uvedeného. Zapálením způsobená explose jest náhlé shoření plynů a smolných par, jež se silnou rozpínavostí splodin spalování jest spojeno.
     Hořlavé plyny samy o sobě nejsou rovněž tak s to, způsobiti explosi, jako atmosférický vzduch, má-li povstati explose, jest potřebí přítomnosti obou. Směs obou a zapálení její způsobuje za příznivých poměrů náhlé spalo­vání, jež rozšíří se bleskorychle na celý prostor sudový, tak že vyvine se veliké množství tepla, čímž povstává silný tlak plynovitých splodin spalování na uzavírající je stěny.
   Dle toho, v jakém poměru jest smíchán vzduch s hořlavými plyny, může povstati buď jen praskot aneb explose; první z nich jest to, co dráždí nerozum k svévolnosti a bývá příčinou neštěstí, a poněvadž právě svévolnost sama o sobě jest tou příčinou, nutno ji překaziti a k tomu nejvhodnějším a nejjednodušším prostředkem jest co nejpřísnější a vůbec bezohledný dozor nad chasou.

   K témuž předmětu dochází nás následující dopis, jehož obsah ponecháváme zodpovědnosti pana pisatele:
V posledním čísle „Pivovarských listů“ nalézá se článek o „explosi při požahování sudů“ ve kterém obsaženy jsou mnohé nové zásady a náhledy zasluhující důkladnějšího uvážení.
   Tak praví pan pisatel, že prý se mísí vzduch se smolnými parami a plyny a ku vzplanutí této smíšeniny jest prý potřebí 500—700° tepla.
To zajisté chce onen pán dát dříve do­tyčný sud do žáru, aby plyny na takový
stupeň ohřál a pak teprve je rozpáleným železem chce zapálit!
Vůbec odstavec jednající o „míchání“ plynů s atmosférickým vzduchem nejde nám dobře do hlavy, neboť máme za to, že při 500—700° tepla by se asi dužiny sudů rychlé poroučely !
   Theorie o procentovém míchání vzduchu s plyny zdá se nám příliš učenou a při tom velmi nepraktickou, poněvadž dovolené per­centuální přivádění vzduchu ve skutečnosti provésti se nedá a také zapotřebí není, ze skutečnosti víme jenom tolik, že dostatečný a mocný proud atmosférického vzduchu ještě žádnou explosi hořlavých plynů v sudech nezpůsobil!
   Pojednání o účincích strojů koksových neobsahuje rovněž správné vývody, tak na př. se uhlovodíky a kysličník uhelnatý přivádějí proudem vzduchu do sudu jen ten­kráte, když koks v kamnech ještě zúplna rozpálen není, jakmile ale celá vrstva koksová jest rozžhavena, nemohou žádné hořlavé plyny v takovém množství proud vzduchu nasytiti, aby se v sudu vzníti a explodovali mohly.
   Konstrukce strojů požahovacích, které nám jsou známy, jsou vesměs tak zařízeny, že dmychadlo stroje za 1 minutu 30—80 hl vzduchu kamny prožene. Při tomto mocném proudu vzduchovémnení explose možná.

Že sestrojil Albert Grossmann požahovací přístroj, jest pravda, ale ne tak, jak jej pan pisatel popisuje.
   Grossmann má požahovačku koksovku, a ne rourovou. Vůbec činí celý ten článek na nás dojem, jakoby pan pisatel všechny osvědčené a
uznané druhy jiné zatracoval a jen systém Kostanjovcův, který jest tentýž jako všechny dosavadní, odporoučel.
Náš náhled z prakse jest ten, že při požahování strojem nikdy žádný výbuch nastati nemůže, přivádí-li se do sudu mocný proud čistého vzduchu ať již způsobem při­rozeným neb umělým, což jedno jest. V jednom odstavci souhlasíme však s p. pisatelem, totiž v tom, že požahování ležáckýeh sudů dvířkami beze stroje velmi jest nebez­pečné a mělo by se se strany pánů sládků docela zakázati!

Přesné zachovávání před­pisů chrání pracovní síly v závodě našem před jakoukoli nehodou.
H. . .
Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Pravidla při požahování budou v příštím příspěvku a najdete je v rubrice “Bednářství”

Související obrázky:

Návštěva dílny bednářské

    

Bednářství
Bednářství

Nejstarší národové, pokud na Východě přebývali, k uschování tekutin užívali zprvu nádob z vydutých, usušených skořepin větších plodů rostlinných aneb z rohů zvířecích; těchto však užívalo se jako nádob k pití. Později rozšířilo se užívání nádob hliněných; z hlíny páleny byly velké bečky, sudy i kádě.

Velké pálené hliněné nádoby, dolia zvané, hotovili hlavně staří Římané; nádob těchto užíváno k uchovávání vína a oleje. Jiná větší nádoba byla lacus, jiná opět labrum; tato podobala se vaně. O dřevěných nádobách z oněch dob není určité zprávy. Starý řecký spisovatel Strabo ve svém spise sice uvádí, že v severní Itálii (Lombardii) nalezl dřevěné nádoby veliké jako dům (!) chvále při té příležitosti hojnost vína v zemi oné, nelze však stanovití, zda to byly nádoby z kusů dřeva sestavené a obručí spjaté, neb byly-li ze dřeva vydlabány.

      Sudy tehdy hotovené byly až 6 centimetrů silné. Ve sbírkách kardinála Albaniho v Římě byl takový sud na 18 hektolitrů. Tyto hliněné nádoby, jestliže dostaly pukliny, spravovali tehdy olovem. V zříceninách města Antia byl nalezen takto spravovaný sud. Římský básník Juvenal ve svých Satyrách vypravuje, že sud Diogenův byl takto spravován. R. 1762 nalezen byl podobný sud v Sezzách, na kterém bylo 15 liber olova, jímž trhliny byly spravovány. Jet tedy bednářství původu mnohem mladšího než hrnčířství. 1)

Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.

První dějepisná zmínka o bečvářích děje se v VIII. století. Karel Veliký nařizuje správcům císařských dvorů, aby víno jen do dobrých nádob ukládali a to do nádob železem vázaných, zapovídaje hotovení puten z koží.

První písemná zpráva o bednářství v Čechách pochází z r. 1086, v níž děje se zmínka o Letonjovi, bečváři na Libušině. Během času, zvláště za rozkvětu vinařství a pivovarství množil se počet bednářů. Důkazem velkého rozkvětu bednářství jsou obrovské sudy, jež zhotoveny byly na panstvích bohatých klášterů i panstvích světských vrchností, hlavně ve krajinách vinorodých. Některé z těchto nádob vynikají nejrůznějšími zvláštnostmi. Mnohé z nich mají na svých dnech různé vtipné popěvky a verše. V minulosti se také bednářské firmy předháněly kdo vyrobí největší sud na světe.

Nyní za mnou do dílny bednářovy! Ukážeme si ruční výrobu dřevěných sudů

Než dovnitř vstoupíme, zastavíme se ještě na dvoře, kde uloženo je kolem hojnost materiálu, z něhož bednář výrobky své zhotovuje. Spatřujeme tu dříví všelikého druhu. Nejvíce tu dřeva smrkového, z něhož hlavně kuchyňské nádobí, (štoudve vyjímaje) se vyrábí. Vidíme tu i dříví modřínové a borové na hotovení kádí, jakož i zásoby dubového dřeva na sudy, štoudve a pod. Je tu i dříví švestkové, javorové a dřevo černého dubu, kterýchžto dřev se užívá ku výzdobě kuchyňského nádobí. Spatřujeme zde též státi husté silných vrbových holí, kůry již zbavených, jež dle síly na více méně dílů se rozštěpují a z nichž pak obruče se vyřezávají.

Však nejen dříví lze tu zříti, tamo ve skladišti a v podstřeší jeví se oku našemu již hotové výrobky bednářské. Jsou tu dížky, konve, vany, škopky, štoudve, soudky, sudy, ba i velkou káď pro lihovar si můžeme tu prohlédnouti.

Vstupujeme do dílny.

Všimněmež sobě nejprve dělníků, jižto zpracováním deštěk (duh, dužin, duhovin) se zaměstnávají. Duhoviny, to jest části, z nichž nádoby se stavějí, buď se řezají, neb štípají. Řezaných užívá se ku hotovení soudků, v nichž se zasílá suché zboží, na př. jablka. V ostatních případech užívá se dešték štípaných. Z většího kusu dřeva zdravého, větví zbaveného, bednář štípá části, jakých potřebuje. Štípané dříví před řezaným má výhodu, že je tužší a pružnější, tudíž také trvanlivější, protože, štípáme-li dřevo, zůstávají vlákna jeho v celosti, kdežto při řezání dřeva pilou vlákna jeho se přeřezávají. Štípané dřevo i tu má výhodu, že se hned tak snadno nebortí.

Naštípané deštky se zpracovávají na „vlku“ (dědku, kozlu, pořeznici, osní stolici). Povšimněme si zevrubněji tohoto důležitého nástroje.

obrázek pořeznice
Pořeznice neboli dědek

Nástroj tento, jehož bednář k mnohým pracím užívá, skládá se z lavice v sedadle poněkud vykrojené, jež na 4 nohách spočívá, dále z kusu zahnutého dřeva b, jež připevněno je k lavici čepem o a jež spočívá pevné na podpoře d, a konečné z páky ef. Nohy upevněny jsou ve svlaku g, podpora i čep jsou na spodu lavice zaklínovány. V zahnutém dřevě b, sedlo zvaném, jakož i v lavici jest otvor h, k vydlabán, z nichž poslední delší jest. V tomto otvoru pohybuje se páka se svým dříkem, zatím co hlava páky e, v před i v zad se pohybující, působí na dřevo, na přední části sedla položené, když noha dělníka o šlapadlo f se opře. Hlava páky i s dříkem jest z jednoho kusu, šlapadlo je k dříku klínem připevněno. Celá páka pohybuje se kolem silného hřebu, jenž zastrkává se do děr v sedle a v dříku vyvrtaných, jichž bývá počtem 3. Zařízení toto umožňuje, že možno hlavou páky kusy dřeva různé tlouštky sevříti. Dělník sedí okročmo na lavici proti deštce, již zpracovává a z níž, když osník k sobě táhne, třísky řeže.

Na zdi v zavěšeném pořízníku pozorovati lze celou skupinu takových osníků. Jsou tu osníky (pořízy, křiváky, skoblice) více méně široké, jež mají ostří rovné, vedle toho vidíme tu též podobné nástroje obloukovitého tvaru. 

Skoblice
Skoblice

Při spravování velkých sudů užívá se hoblíků. Bednář užívá podobných hoblíků jako truhlář, ale

Poříz, křivák
Poříz a křivák

Deštky, pořízem na povrchu zarovnané a po stranách poněkud do oblouku na hrubo sříznuté, spodem vyřezávají se křivákem. 

ježto tyto po většině slouží k hoblování zakřivených ploch, bývají bednářské hoblíky kratší. Hoblíky užívané ku hlazení vnitřních ploch dešték, jsou na spodině vypuklé, rovněž tak i želízka v nich.

Deštka
Deštka

Pomocník, ukázav nám různé druhy hoblíků, upozorňuje nás, čeho zvláště třeba dbáti při zpracování duhovin. Deštky musí totiž spodem tak býti vyřezány, aby na obou stranách v tak zvaných hlavách byly silnější než uprostřed, čímž stávají se deštky mnohem ohebnější. Tvar deštky ukazuje obrázek. V tak zvaných krkách ab jsou deštky o něco slabší než uprostřed, čím blíže u konce, to jest „k hlavám,” tím více dužině na síle přibývá. Tím že dužiny v prostřed jsou širší než „v hlavách”, vzniká, jak se snadno domyslíte, břichatý tvar sudu, když se dužiny silným obručem dohromady těsně srazí.

Dle toho, jaký duhovina má tvar, řídí se i tvar sudu.

Jaký tvar měl by sud, jenž by se skládal z duhovin po celé délce stejné širokých? Ovšem, měl by tvar válcovitý. Hotovení takých sudů byla by práce snažší, nuže, proč se nezhotovují sudy tohoto tvaru? Zeptejme se pana mistra.

Slyšme jeho odpovědi. Válcovité sudy jen málokdy se vyrábějí, ač, jak bylo dotčeno, výroba jejich je snažší a to z toho důvodu, že při nich nelze docíliti, aby obruče náležitě se sevřely, nelze dosíci tak těsného spojení duhovin, aby spárami vody nepropouštěly, toho dosáhnouti lze jen tím, kdy cesta, po níž obruč se žene, je nakloněnou plochou a tím obruč znenáhla se sesilujícím účinkem může působiti.

Nyní vizme, jak duhoviny se upravují na hranách. K této úpravě slouží hoblík 1—3 m dlouhý, zvaný „spárovník deštkový,” též „spárnice“ či „macek”. Hoblíkem tím nejezdí se po dřevě jako hoblíkem truhlářským, „macek” naopak leží uložen na nohách pod úhlem 15—20° k vodorovné podlaze, leží plazem (spodní částí hoblíku) vzhůru.

Spárovník deštkový neboli spárnice
Spárovník deštkový neboli spárnice

Pomocník béře duhovinu, staví ji na hranu a pak ji po hladké ploše macka ku předu s hora dolů posouvá a tlačí proti želízku. Želízko macka při tom ubírá dužině třísky. Při tom měří občasně tvárníkem čili kruhoměrem (špatně „modlou”) šířku deštky a úhly na jejích zevnějších stranách.

Hrany duhoviny shoblovávají se dle potřeby více méně šikmo. Duhoviny na sudy musí býti tak hoblovány, aby hrana po délce tvořila mírný oblouk. Je k tomu třeba zručnosti a vycvičeného oka, vyhoblovati na přímých duhovinách postranní plochy tak obloukovitě, aby tyto po sestavení a ohnutí dužin v sudu tvořily rovinu a aby dužiny netvořily skuliny („fouky”)

Takto zpracované dužiny dávají se do obruče „stavník” zvaného, což se děje tím způsobem, že se první deštka na samém kraji k obruči svěrákem připevní, aby se tato nehýbala. Stavník zůstane ve vodorovné poloze a dělník pak ostatní duhoviny do kola jednu vedle druhé přistavuje, až je stavník plný, poslední dužina se mocí mezi vedlejší duhoviny vráží.

Když dělník dal již všechny duhoviny dohromady, sráží se obruč níže, načež nasazuje shora obruč druhý, „šíjový” (pláňkový) a třetí, „pasový”, a obruče železným tužidlem (tryblíkem) anebo sedlíkem dolů sráží. Na dřevěné obruče tluče se pomocí dřevěného tužidla kyjankou (pobíječkou) neb také jen obyčejným kladivem. Když práce ta je hotova, dá se sud z dílny na dvůr a rozdělá se v něm oheň z třísek a hoblovaček, aby se uvnitř prohříval, kdežto s vnější strany sud vodou se namáčí. Když deštky začínají se prohřívati, vloží se na sud šroub s provazem, kterýž objímá u roztažené strany celý sud, pak začne se zvolna táhnouti, to jest, točí se rukovětí šroubu, čímž provaz se na sudě stahuje a tím zároveň i sud. Když tímto způsobem sud docela je stažen a když mezi dotahováním sud se obrátil, dávají se naň opět obruče.

Sud takto pobitý třeba ještě bedniti, totiž dny jej opatřiti, což se děje takto:

Sud se přivalí. „Hlavy”, konce duhovin zařezávají se do rovnosti, načež hoblíkem se uhlazují a čistí. Též uvnitř sud po krajích se vyhoblovává a uhlazuje tak zvaným karbovníkem, což platí při sudech velkých, sudy menší křivákem se karbují, načež zejkovcem vyrývá se v dužinách prohlubenina (zejk), do níž dno se zapouští.
U malých soudečků a kuchyňského nádobí užívá se vtěráku. Vtěrák je nástroj to se železnou, obyčejně 3—4 zubou pilkou, jímž „zejk“ se vyrývá.

Dna sestávají ze dvou, tří i více kusů; jen v některých případech a to u nádob zcela malých bývají také dna z jednoho kusu. Dna, nežli se vsadí, po krajích na pokos se sřezávají (na spodní straně více než na straně vnější) až je okraj tak tenký, jak toho zejk sudu vyžaduje. Když jsou obě dna hotova, srazí se na zadní straně sudu obruče a dno do zadní hlavy určené se vsadí (zabední), načež obruče se utáhnou. Potom srazí se obruče na přední straně, přední dno vloží se ze vnitř na jedné straně do zejku a pomocí tak zvaného venháku dno do zejku se vtáhne, což při velikých sudech je práce dosti obtížná. Když je sud na přední straně zabedněn, opět se obruče utáhnou.

Stahování i bednění sudů jsme již poznali, povšimněmež si ještě další práce. Obruče, které jsou až dosud na sudě, jsou obruče toliko pomocné, jimž bednáři říkají schodníky, ty se srazí a na místě nich okovají se sudy železnými obruči. Ještě jednou pak se obruče srazí, sud se ohobluje, načež teprve obruče na sud na jisto se vrážejí.

Na kuchyňské nádobí dávají se obyčejně železné obruče, avšak dosti často dávají se obruče dřevěné, totiž vrbové, oloupané. Mimo tyto užívá se též obručů mosazných i měděných.

Čepový vrták na sudy
Čepový vrták na sudy

Do zhotoveného sudu vyvrtá se ještě díra „špuntovnice”. Duhovina, v níž díra se vrtá, bývá silnější než ostatní duhoviny. U sudů velkých vyřezávají se na předních dnech proti špuntovnici obdélníkové, nahoře zaokrouhlené otvory, jež se dvířkami, podle otvoru vyříznutými zavírají. Účel těchto dvířek jest, aby se mohl sud uvnitř rukou vyčistiti. Do velkých sudů těmito dvířky dělník vlézá, když sud má uvnitř čistiti. Tož, myslíte si, sud je již potom hotov? Ne vždy, zbývá ještě někdy práce požahovací, o níž dostává se nám od pana mistra náležitého poučení.

 

Sudy, jichž se užívá k uschování piva, požahují se uvnitř smolou. Požahování to má za účel, aby pivo nepřijalo příchuti od dřeva, aby sudy v čistotě se udržely, aby pivo a kvasnice nemohly do dřeva vniknouti. Příchuť smoly, jíž pivo nabývá, pijákům lahodí.

Toto požahování děje se takto:

Do vyčištěného sudu, jehož přední dno je vybedněno, dá se přiměřené množství rozpuštěné vařící smoly. Při prvním požahování počítá se na 1 hl as 2 litry smoly. Smůla pomocí rozžhaveného hřebla se zapálí a nechá se tak dlouho hořeti, až sud na povrchu se prohřívá, načež připraveným dnem sud se rychle přiklopí a dno tak dlouho přiklopené se ponechá, až oheň v sudě zcela se udusí.

Když plameny uhasnou, srazí se rychle obruče, dno se zabední, obruče se stáhnou, načež se sud všemi směry válí, až smůla ochladne. Při válení sudu třeba častěji čep vyraziti a opět zandati. Teprv, když smola úplné utuhla, může se otvor sudu nechati otevřen.

K posledu zmiňuje se pan mistr ještě o velkovýrobě zboží bednářského. V Anglii, jakož i ve Francii zhotovují sudy stroji a to rychlým a laciným způsobem, avšak ne s takovou přesností, jaké víno a jiné tekutiny vyžadují. Kmeny rozřezávají se na prkna okružními pilami, tato opět rozřezávají se v části žádaného tvaru, dna se spojují z prken na kotouči, jenž se stále otáčí. Zvláštní dláto a kosmo stojící hoblík kraje dna upravují.

V továrnách v Porte Dundas ve Skotsku 12—16 dělníků zhotovuje denně 600 sudů rozličných rozměrů. Nejvelkolepějším způsobem vyvinula se velkovýroba zboží bednářského v Americe, jmenovité v Pensylvánii, kde petrolej se těží. Do roku 1872 bylo v Pensylvánii 150 továren, jež vyráběly sudy na petrolej. V těchto továrnách všecku práci konají stroje. Stroj štípá duhoviny, zpracovává, jiný hotoví dna, opět jiný dává sudy dohromady, slovem, stroje zastávají všecku práci, jež dříve rukou se vykonávala.

Dotčenými stroji, jež obsluhuje 8 mužů, vyrábí se ve 24 hodinách 300 sudů, obsahujících 400 galonů, to jest 180 kg petroleje. Sudy na cukr hotoví se z jedlového dříví, těchto vyrobí 5—6 dělníků strojem 200 ve 24 hodinách. Stroje takové vyráběly se hlavně v New Yorku. Americké tyto stroje dužiny z napařeného dřeva jako krajíčky odkrajují a za hodinu dávají 3600 hladkých dužin, jež se na sudy moučné, solné a p. dobře hodí.

Povšimnutí zasluhuje i zvláštní způsob, jímž sudy v Richmondu vyrábějí. Robí tam sudy, jichž plášť nesestavuje z jednotlivých duhovin, nýbrž

Plášť sudu z jedné desky
Plášť sudu z jedné desky

upravuje se z jediné připravené desky. Na odříznuté desce, jejíž délka rovná se délce duhovin, udělají se na obou podélných stranách proti sobě zářezy a takto dávají se jako obyčejné deštky ku stroji, jenž dvěma obruči mocně je sepne. Plášť takového sudu je hustší a pevnější, než kdyby byl z jednotlivých dužin složen. V novější době dějí se i pokusy, hotoviti sudy z papírové hmoty. Válcové pláště vyrábějí se z lepenkové tabule neb z několika takových tabulí, jež se na sebe přilepí. Dna hotoví se z tuhé silné lepenky nebo ze dřeva; k ochraně okrajů slouží obruče. Taktéž děly se pokusy, hotoviti sudy ze železného plechu, do něhož mírné vypuklá dna byla zanýtována. Jakožto náhrady za dřevěné sudy užívá se ve velkých sklepích i nádob cementových.

Z knihy Návštěvou v dílnách, napsal F. Hyšman a Antonín Mojžíš, v Praze 1901
Nákladem Alojse Hynka, knihkupce

Galerie bednářské nářadí

 

 

Související obrázky:

Poznámky pod čarou   [ + ]

1.

Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.

Antonín Ulík, bednář

K vynikajícím průmyslníkům, ježto svou dovedností, pílí a podnikavostí znamenitého úspěchu v oboru svém dosáhli, náleží nedávno zesnulý Antonín Ulík, majetník velkozávodu bednářského v Praze.
               Ulík narodil se roku 1824 v Senomatech, okres Rakovník, kde jeho otec byl řeznickým mistrem a hostinským. Vyučil se v pivovaře na Nostickém panství, kde tehdáž veškeré dříví z blízkých bohatých lesů se zpracovávalo a to u svého strýce Beneše v Hřebečníkách. Roku 1843 pracoval již pro sebe v Senomatech v pivovaře.
               Roku 1845 byl odveden k vojsku. Dne 2. května 1852 vrátil se z Frankfurtu, propuštěn byv od vojska, avšak již v půli roku 1854 opět povolán k vojsku. Za rok vrátil se do Prahy.
               Roku 1856 takřka bez krejcaru peněz zařídil si v Karlíně závod bednářský, jež za jeho vedení utěšeně vzkvétal, tak že zanedlouho závod jeho byl největší v Čechách. Roku 1884 přeložil jej z Karlína do Holešovic.
               Velký závod Ulíkův opatřen byl parním strojem, který žene pilu okružní i pásmovku, vrtá dna, táhne soustruh i brusy. V závodě tom vyrábělo se do roka průměrné za 140.000 K sudů, kádí, soudků a pod.
Antonín Ulík znám byl jako ryzí čech.

reklama Antonín Ulík
Antonín Ulík, první český bednářský velkozávod, založen roku 1856 v Praze-Holešovicích. Sklad v Karlíně u Prahy.

Svůj rozsáhlý závod, jsa již u věku pokročilém, řídil se vzácnou odbornou znalostí a obchodní obratností. Vynikající tento náš průmyslník zemřel 9. května 1898

Antonín Ulík, vyznamenám na mnoha výstavách.
První český bednářský velkozávod, založen roku 1856 v Praze-Holešovicích. Sklad v Karlíně u Prahy.
Doporoučí se pivovarům ku zhotovování sudů na pivo počínaje od 1/4 hl, do velikosti jakéholi a dodává tytéž úředně cejchované se suchého slavonského a českého dříví dobrým železem okované. Taktéž nabízí kádě kvasné z dříví modřínového, dobového a borovicového v množství jakémkoliv za ceny nejlevnější při nejrychlejším dodávní. Déle doporučuje se ku zhotovení sudů na víno, nádob pro cukrovary a lihovary a chová na skladě soudky a sudy pěti až 100 litrové, zvláště ku potřebě pánů vinárníků, výčepníků lihovin a octa. Při větší objednávce zvlášť mírné ceny.

Související obrázky: